Z paluby tohoto Halifaxu seskočily na konci roku 1941 výsadky Anthropoid, Silver A a Silver B FOTO: Wikimedia Commons / CC BY-SA 2.0
FOTO: Wikimedia Commons / CC BY-SA 2.0
Druhá světová válka se nevedla jen ve vzduchu, na moři a na obrovských bojištích s plným zapojením největších armád, které do té doby svět spatřil. Neméně dramatický boj probíhal i na poli, které bychom dnes nazvali informační, neregulérní nebo hybridní válkou.
Sběr důležitých zpráv o pohybu nepřítele, informace o počasí kvůli případnému leteckému bombardování, provádění sabotážních akcí na strategicky důležitých průmyslových a železničních zařízeních, ale i akce propagandistické a operace s cílem definitivně odstranit významné osoby nepřítele. Takto by se dala souhrnně charakterizovat ona tichá fronta, válka zpravodajských služeb, agentů a v neposlední řadě i nesmírně statečných obyčejných lidí.
V nepřátelském týlu
Po pádu Francie v létě 1940 zůstala v Evropě osamělým centrem protinacistického boje Velká Británie, horečně se připravující na možnou německou invazi. V této době zde nalezla útočiště i řada politických představitelů porobených evropských zemí a zejména jejich větší či menší zbytky z armád dobrovolníků. Na britských ostrovech bylo tehdy i několikatisícové uskupení vojáků z obsazeného Československa, evakuovaných po porážce Francie z evropské pevniny. Na rozdíl od letců, kteří se téměř denně střetávali ve vzduchu s nenáviděným nepřítelem, vyčkávali tito muži na zapojení do pozemních bojových operací, které však byly zatím v nedohlednu.
Kromě dobrovolníků toužících po zapojení do vzdušných soubojů se zapojili i ti, kterým se naskytla nová možnost – působit v nepřátelském týlu. Již od konce roku 1940 se začíná počítat s eventualitou pomáhat domácímu odboji pomocí poslů vyslaných na okupované území protektorátu. Hlavním limitem však byla vzdálenost a jediným vhodným způsobem dopravy na místo určení tak mohl být pouze dálkový let a následné vysazení na padáku.
Důležitý čas: polovina roku 1940
První myšlenky na možnost provádět zvláštní operace na území okupované vlasti přicházejí ve druhé polovině roku 1940. Československá jednotka ve Velké Británii se tehdy teprve vzpamatovávala z bojů na francouzské pevnině a z politikaření uvnitř jednotky samotné. K prvnímu, předběžnému výběru možných adeptů na zvláštní úkoly došlo již na podzim roku 1940, kdy major Karel Paleček osobně vytipoval z řad jednotky několik vhodných vojáků pro tehdy ještě ne zcela jasné záměry a použití.
Vedle možnosti využít dobrovolníky k provádění operací na území protektorátu se však pracovalo i s představou, že by bylo vhodné vybudovat československou výsadkovou jednotku k podpoře případného povstání. Zamýšlený výsadkový prapor byl ale vzhledem k možnostem československé jednotky ve Velké Británii nerealizovatelný a později bylo od této myšlenky zcela upuštěno.
Na jaře 1941 se zpravodajští důstojníci znovu zaměřili na vybrané vojáky československé brigády a nastínili jim možnost zúčastnit se mimořádně nebezpečných úkolů. V době, kdy nebylo jasné, kdy a zda se jednotka zapojí do případných bojů, se jednalo o šanci, jak se alespoň nějakým způsobem zapojit do válečného úsilí.
V této době již měli Britové zkušenost s nepřátelskými agenty vysazenými na padácích z německých bombardérů. Řada agentů byla v Británii dopadena, řada z nich popravena, ale jejich výbava a forma dopravy se staly inspirací i pro operace vznikajícího Výboru pro zvláštní úkoly (Special Operations Executive-SOE). Winston Churchill se vytvořením této organizace pokusil učinit Němcům život na okupovaných územích nesnesitelným.
Padákový agent v akci
Pomocí mužů a žen s radiostanicemi, patřičným množstvím výzbroje, výbušnin a notnou dávkou odvahy měla být „zapálena Evropa“ v době, kdy nacistické Německo stále ještě vítězilo na všech frontách. Za úplňkových nocí opouštěli na padácích britské letouny a proměňovali se z vojáků na „obyčejné“ občany v civilních šatech. Zatímco v britské terminologii se pro tyto muže používal výraz „agent“, v dobových materiálech československých zpravodajců se doporučovalo užívat pojmenování „skokan“, „posel“ či „parašutista“.
Výraz „parašutista“ je ovšem terminologicky nepřesný. Parašutista je kdokoliv, kdo provozuje seskoky z výšky (z letadla, balónu či pevného bodu) na padáku. Pojem výsadkář je rovněž nevhodný – jedná se o vojáka, který je na místo plnění úkolu dopraven libovolnými prostředky a způsoby a seskok z letadla představuje pouze jeden z nich.
Zřejmě nejpřesnějším označením pro vojáky, kteří bojovali a pracovali v civilním oděvu, je tedy padákový agent. Za agenty se považovali i příslušníci a příslušnice dalších národnostních sekcí SOE a obdobně tak byli označováni i němečtí agenti vysazovaní do Británie. Naproti tomu existuje v Polsku zcela výstižné označení určené pouze pro příslušníky zvláštních operací ze Západu. Tímto termínem je slovo „cichociemni“, což lze volně přeložit jako „temní a mlčenliví“.
„D“ jako Domov
Na počátku ledna 1941 vzniká v rámci 2. oddělení hlavního štábu ministerstva národní obrany skupina ZÚ, jejímž úkolem bylo zajistit veškeré náležitosti s výběrem, výcvikem a přípravou vybraných dobrovolníků hodících se pro tyto úkoly. Velitelem skupiny byl v roce 1941 major Karel Paleček a následně štábní kapitán Jaroslav Šustr. Skupina, později přejmenovaná na Zvláštní skupinu D (Domov), se dělila na velitelskou, výcvikovou a týlovou sekci.
Pro zajištění činnosti a potřebné konspirace bylo nutné, aby měli čs. zpravodajci odpovídající prostory. Centrem zpravodajského oddělení se stala budova Porchester Gate na londýnské ulici Bayswater Road nedaleko Hyde Parku. Právě sem od jednotlivých rot československé jednotky přijížděli vybraní dobrovolníci pro poučení před cestou vlakem do Skotska.
V polovině roku 1941 došlo ke značnému posunu ve vývoji válečných událostí, když Německo napadlo svého dosavadního sovětského spojence. V této době se československý odboj nemohl pochlubit příliš velkou aktivitou.
Na území protektorátu probíhala nerušená výroba zbraní pro německou armádu a ze slovenského území odešel početný kontingent vojáků Rychlé divize bojovat na východní frontu. Bod zlomu přišel 27. září 1941, kdy do Prahy přijíždí jako nový zastupující říšský protektor SS-obergruppenführer a generál policie Reinhard Heydrich. Během prvních dnů v úřadě rozpoutal do té doby nepoznaný teror.
Porada v Porchester Gate
Popravy čelných představitelů domácího odboje byly hlavním důvodem porady, která se uskutečnila v Porchester Gate 3. října 1941. Několik mužů zde předložilo plán fyzické likvidace jednoho z čelných nacistických představitelů v protektorátu. Ve stejné místnosti byli i dva vojáci, kteří se přednedávnem vrátili z kurzů ve Skotsku a v Ringway. Úkol bez zaváhání přijali. Po nepříliš úspěšném pokusu o vyslání prvního posla v dubnu 1941 v rámci operace Benjamin a probíhajícím jednočlenném výsadku Percentage Františka Pavelky se tak naskýtala možnost poskytnout bojujícímu světu skutečně důrazný signál o odbojové aktivitě v porobené vlasti.
První vlna výsadků, během níž bylo do protektorátu vypraveno celkem 12 skupin, měla za úkol vyzkoušet nový prostředek vedení neregulérní války v týlu, navázat spojení s Londýnem a v neposlední řadě potrestat vybrané představitele okupační správy. Všichni dobrovolníci měli odhodlání, odvahu a chuť udělat něco pro svou porobenou zemi. Mnozí v následné zkoušce obstáli jako hrdinové, někteří své úkoly vlivem nepříznivých okolností nezvládli a hrstka podlehla ďábelským svodům nepřítele.
V rámci první vlny bylo vysazeno 12 skupin a celkem 27 mužů. V době vysazení bylo nejstaršímu z nich 30 let a nejmladšímu pouhých 18 let. Sedm parašutistů zemřelo v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Praze, vlastní rukou ukončili život v bezvýchodné situaci čtyři, další čtyři byli zastřeleni během plnění úkolů. Šest parašutistů bylo popraveno během války v Terezíně, Mauthausenu či Berlíně. Jeden z těch, co neobstáli, byl později omylem zastřen při razii gestapa, jíž se jako konfident účastnil. Válku přežilo pouhých 5 mužů, z nichž dva byli za zradu odsouzeni k trestu smrti a popraveni.
Autor je historik a spolupracovník redakce. Pracuje ve Vojenském historickém ústavu.
