HISTORIE / Do ošetřovny v Camp Funston v americkém Kansasu, hlavním výcvikovém středisku pro vojáky, se 4. března roku 1918 vplouží armádní kuchař Albert Gitchell. „Pálí mě v krku, bolí mě hlava a zřejmě mám horečku,“ stěžuje si, celý bledý. Nikdo z místních zdravotníků tomu zatím nevěnuje přílišnou pozornost. Do oběda ale ulehne s podobnými příznaky skoro sto mužů. Během pouhých pár dnů už je nemocných více než pět set. A to je teprve začátek…

Evropský kontinent byl v těch časech vyčerpaný a oslabený už téměř čtyři roky trvající válkou. Lidé však na jaře roku 1918 věřili, že se blíží konec všemu strachu a utrpení. Boje jistě už brzy utichnou, země složí zbraně a život bude takový jako dřív. Nikdo netušil, že se jim brzy do života vplíží jiná pohroma, tiše a zprvu nepozorovaně. Pohroma, která zmaří více lidských životů než všechny bitvy velké války dohromady.

Neviditelné nebezpečí

Blížící se katastrofa začínala nenápadně. Nemocní s příznaky podobnými běžné chřipce začali uléhat na lůžka už na konci roku 1917 v Číně. Zhruba v téže době si lékaři ve francouzském vojenském lazaretu Étaples začali všímat, že umírá více mužů, než je běžné. Smrt zde přitom nebyla ničím výjimečným, naopak – denně tudy prošlo až sto tisíc vojáků, leželi zde nemocní, zranění i umírající. Zneklidňující zprávy o nové nemoci, která se šíří mezi vojáky, se začaly ozývat z různých částí Evropy i Ameriky.

Virus měl ke svým obětem snazší cestu než kdy dřív. Z amerického vojenského výcvikového tábora Camp Funston v Kansasu, kteří mnozí historici považují za původní ohnisko pandemie, se rychle šířil do dalších táborů americké armády, kvůli námořní dopravě překlenul i oceán a dorazil do Evropy, v níž se po silnicích i železnicích šířil dál.

Jiní vědci za domovinu nového typu viru označují Čínu, další zase vojenské tábory na západě Francie, kde se mohly promísit americké a evropské chřipkové kmeny. Ať už ale virus zmutoval kdekoliv, zřejmě se na člověka přenesl z ptačí říše a během jara a léta roku 1918 už měl žně v Evropě i Americe. Nezanechával za sebou relativně příliš mrtvých, ještě ne. Lidé se nebáli. Mnohem více starostí jim dělaly jiné nemoci, které roznášeli vojáci, nejvíce skvrnitý a břišní tyfus nebo úplavice.

Cenzura umlčovala noviny

O tom, že vojáci na obou stranách barikád umírali na chřipku, se navíc v evropských zemích příliš nemluvilo. Cenzura to zakazovala, politici se obávali, že by takové zprávy mohly podlomit morálku vojáků i civilistů. Jenže tam, kde nejsou informace, šíří se fámy. „Příčinou chřipky jsou prý hnijící mrtvoly ve střeleckých zákopech. Kvůli sexuální abstinenci vojáků se údajně v těle hromadí škodlivé látky. Nebo: chřipka je údajně důsledkem nasazených bojových plynů,“ vyjmenovává historik lékařství Harald Salfellner ty nejčastější. Ještě 1. června 1918 Lidové noviny psaly: „Záhadná epidemie není nic jiného než horečka senná.“

Válka se pomalu chýlila ke svému konci a spolu s ní jako by se postupně vytrácela i nová nemoc. Avšak na přelomu léta a podzimu roku 1918 udeřila znovu, s mnohem větší silou, s mnohem vyšší smrtností. Tentokrát už měla i jméno – španělská chřipka.

Španělsko, jež si během první světové války drželo neutrální pozici, o nové nemoci informovalo bez cenzury, čímž vzbudilo dojem, že nejhorší situace panuje právě na jeho území. To však nebyla pravda. „K tomu se připojila zpráva agentury Reuters, kterou ihned převzaly londýnské Timesy, že ve Španělsku řádí záhadná choroba, s níž bojuje i španělský král Alfons XIII. a na kterou zemřelo už 700 lidí,“ poznamenává Salfellner. A název, byť poněkud nespravedlivý, byl na světě. Onemocnění se ale v různých koutech světa říkalo i jinak – v Rusku řádila asijská chřipka, v Asii naopak ruská chřipka a v Polsku dokonce bolševická choroba.

Klepe na všechny dveře

Svět brzy zjistil, že žádná cenzura už nemůže nemoc utajit, protože byla všude. Nevyhnula se ani českým zemím. „První obětí zákeřné španělky stal se policejní úředník dr. Prorok, přidělený úřadu pro potírání válečné lichvy, který ve středu podlehl španělské nemoci,“ hlásaly Lidové noviny 13. září roku 1918. Mladíkovi bylo pětadvacet let.

Články o hrozivé nákaze se objevovaly na stránkách novin stále častěji. O pár týdnů později už Lidové noviny psaly: „Chřipka, která teď klepe na všechny dveře, už není, jak známo, neškodná podzimní rýma, člověk na ni může i zemřít a navzdory cenzuře na ni umírá opravdu dost lidí.“ Nebo také: „Úmrtnost v Praze nabyla takového rozsahu, že na Olšanských hřbitovech pochováni teprve včera nemocní, kteří zemřeli minulý pátek. Dnes byla konána schůze hospodářské komise na Staroměstské radnici, v níž bylo konstatováno, že v důsledku velikého počtu úmrtí chřipkou muselo býti dožádáno o přidělení většího počtu vojínů ke kopání hrobů.“

Zatímco během první vlny se většina nakažených potýkala jen s příznaky klasické chřipky, jako je bolest v krku, hlavy či horečka, druhá vlna přinášela mnohem více utrpení. Po počátečních běžných symptomech se nemocnému obvykle začalo hůře dýchat. Nad lícními kostmi mu vyskákaly rudé skvrny, které se šířily po obličeji a postupně jej zahalily do tmavě modré barvy, končetiny se barvily do černa.

„Jednou z nejnápadnějších komplikací bylo krvácení ze sliznic, zejména z nosu, žaludku a střev. Vyskytlo se také krvácení z uší a petechiální krvácení do kůže,“ zapsal jeden z dobových pozorovatelů. Nemocným vypadávaly zuby i vlasy, postihovalo je delirium, závratě, nespavost, ztráta sluchu, čichu nebo hůře viděli. Přidávaly se plicní komplikace ústící často v těžký zápal plic.

Sahali si na život

Pacienti omdlévali vyčerpáním, trpěli bolestmi hlavy, kloubů, vysokými horečkami, kašlem a nezřídka i depresí, která je mohla dohnat až k sebevraždám – podřezávali se či skákali z nemocničních oken. Lidé omdlévali na ulicích, umírali ve svých bytech i v nemocnicích. A ti, kteří zákeřnou nemoc porazili, ještě nemuseli mít vyhráno. Mnozí se ještě dlouho po vyléčení potýkali s následky a viselo nad nimi zvýšené riziko úmrtí.

„Španělka“ se projevovala zvláštní vlastností – zabíjela především mladé lidi mezi dvaceti a čtyřiceti lety věku. Vůbec nejzhoubnější přitom byla podle historika Johna M. Barryho pro těhotné ženy, umíraly až tři čtvrtiny nakažených. A pokud přežily, ve čtvrtině případů o své nenarozené dítě přišly. Vědci to vysvětlují takzvanou cytokinovou bouří, tedy nadměrnou odpovědí imunitního systému. Zjednodušeně řečeno, čím imunita jedince byla silnější, tím prudší byla i jeho obranná reakce a ta mohla vést až k vlastní smrti.

Vyčerpaní a bezradní lékaři proti „španělce“ neznali účinného léku. Neměli ještě v rukou žádná antivirotika ani antibiotika na léčbu sekundárních bakteriálních infekcí. Nemocným nešťastníkům mohli ulevovat pouze aspirinem, sahali také třeba po chininu, epsomské soli, ricinovém oleji či jódu, pouštěli žilou a doporučovali užívání tabáku a alkoholu. Nabádali také k dodržování hygieny, častému větrání, omezování kontaktu s ostatními lidmi.

Společenský život se zastavil

Státy napříč zeměkoulí vyhlašovaly různá opatření, zavíraly se školy, divadla, omezovala se veřejná doprava a zakazovala se hromadná shromáždění. V některých zemích, například Japonsku, se stala běžným doplňkem obličejová rouška. Na Islandu či v Austrálii byla vyhlášena námořní karanténa. 

Podvýživa, problémy se zásobováním, špatná hygiena, přeplněné nemocnice. Problémy ve společnosti, umocněné končící válkou, ještě nahrávaly nástupu bakteriálních infekcí, které oslabené pacienty zabíjely ve velkém. „Lidé, nemajíce uhlí, nemohou si pokrmů vůbec řádně upraviti, lidské příbytky pak, stejně jako kanceláře, jsou dnes studeny, a tedy zdraví lidí, zejména pak lidí neživených a dítek chudiny, krajně nebezpečny,“ popisovalo bezútěšnou situaci v říjnu roku 1918 Právo lidu. Chybělo mýdlo, cukr, „pro děti od šesti let není mléko žádného“. 

Hrůza a beznaděj

Španělská chřipka útočila ve vlnách. Přišla, odešla, udeřila zas a znovu. Lidé byli zoufalí, pandemie nebrala konce. „Další silná vlna přišla v lednu a únoru roku 1919. Pak se nemoc ozvala v roce 1920 a její působení můžeme zaznamenat po celá dvacátá léta. Teprve kolem roku 1925 se ztrácí mezi běžnými sezónními epidemiemi,“ uvádí Salfellner. Její vlny zasáhly celý svět. Rozpínala se na všech kontinentech, pronikla i na téměř neobydlená místa, na Sibiř či odlehlé souostroví Samoa uprostřed Pacifiku.

„České země spolu s Rakouskem patřily mezi nejpostiženější část Evropy. V Čechách řádila nákaza nejvíce v Praze a Plzni, na Moravě zasáhla silně Valašsko, zatímco jiné oblasti zůstaly téměř nedotčené,“ tvrdí Salfellner. Podle něj podlehlo španělské chřipce mezi lety 1918 a 1920 u nás až 75 tisíc lidí.

Nemoc postihovala bez rozdílu chudé i bohaté, nevyhnula se ani slavným rodinám. Už v říjnu roku 1918 oznamoval pražský tisk zprávu o úmrtí blízkých Jaroslava Vrchlického, zemřelého před šesti lety – jeho mladšího bratra, dále básníkova syna a snachy, jednoho z právě narozených vnuků a jejich hospodyně. 

Ve Vídni na následky chřipky skonal osmadvacetiletý malíř Egon Schiele, jeho těhotná manželka zemřela jen pár dnů před ním, v Praze zase čtyřiatřicetiletý malíř Bohumil Kubišta. V Paříži zemřel dramatik a básník Guillaume Apollinaire či Edmond Rostand, autor Cyrana z Bergeracu. Z Anglie zase přišla zpráva o skonu Arthura Alleyna Kingsleyho, šestadvacetiletého syna spisovatele Arthura Conana Doyla, duchovního otce Sherlocka Holmese. Pandemii podlehl například také německý sociolog Max Weber, maďarská spisovatelka Margit Kaffka či zakladatelé americké automobilky Dodge a bratři – John Francis a Horace Elgin. A miliony, miliony dalších. 

Až sto milionů mrtvých

Během zhruba dvou let se virem nakazila zhruba třetina světové populace, tedy odhadem 500 milionů lidí. Podle vědců se počet obětí pohybuje od sedmnácti do padesáti milionů. Některé odhady však šplhají až k neuvěřitelným stamilionům zemřelých osob, čímž se španělská chřipka stává jednou z nejsmrtonosnějších pandemií v dějinách lidstva. Jak poznamenává Salfellner: „Šlo o chřipku, jakou známe dnes, ale v té nejzhoubnější formě. Virus se stále proměňuje, a když dojde k proměně části genetické informace, vznikne virus zcela nový, vůči kterému nejsou lidé imunní. Přesně to se stalo i v roce 1918, a proto španělská chřipka způsobila takovou katastrofu.“