Existuje několik typů lidí, kteří patří mezi odpůrce průjezdu americké kolony Českem. Abychom to vzali od té nejhorší varianty, k těm nejmotivovanějším patří pochopitelně ti, kteří to mají v popisu práce jako profesionálové. Tedy skuteční ruští agenti, kteří stojí ve službách Kremlu, protože jsou za to placeni, byť možná svou mzdu kombinují také s ideologickým přesvědčením.
Těžko očekávat, že ruské tajné služby jsou tu proto, aby vzpomínaly na slavnou minulost, aniž by se zároveň zajímaly o to, co se děje v jejich bývalých satelitech. Zvlášť těžko tomu uvěřit i proto, že Vladimir Putin už několik let mluví o tom, jak velkou katastrofou byl rozpad Sovětského svazu.
Že je někdo agent, se samozřejmě nedá většinou dokázat. Ze zkušenosti po zhroucení každého režimu víme, že agenty měl a že jich měl hodně. O SSSR víme, jak si udržoval rozsáhlou síť spolupracovníků v celé oblasti života od kanceláří politických stran až po média. Agenti bývali získáváni na základě kompromitování, za peníze nebo z ideologických důvodů, přičemž se tyto důvody mohly různé spojovat. Není důvod si nemyslet, že by to dnes bylo jinak.
Komunisté a spol.
Pokud byl podle Putina – a dalších – rozpad SSSR katastrofa, je tedy třeba ji napravit. Od toho tady máme další subjekty, bývalé místodržící a jejich přičleněné filiálky. Jsou to tedy především komunisté a jejich satelitní organizace.
U KSČ a její nástupkyně KSČM nás nesmí mást slovo strana v názvu. Po většinu své existence to nebyla strana, protože politická strana vyžaduje politiku, tedy soupeření s jinými stranami podle pravidel. Byla to agentura založená kvůli uchopení absolutní moci. Komunisté měli vždy celkem otevřeně v programu potření politické konkurence. (Gottwald: „Učíme se jezdit do Moskvy, jak vám zakroutit krkem.“) Naším specifikem bylo také to, že čeští/českoslovenští komunisté byli jen filiálkou stalinistické sovětské komunistické strany, takže o nějaké samostatnosti nemohlo být ani řeči. Komunisté se sice vydávali za „nositele nejlepších tradic národa“, ve skutečnosti jim byl národ vždycky dost ukradený a jeho zájmy byly až na několikátém místě. Nejdřív bylo třeba uspokojit kremelské mocné, potom sebe, lidi až někdy nakonec, z toho, co zbylo.
SSSR už prý není
Přes 20 let se u nás s oblibou říkalo, že komunisté nemají žádnou šanci, protože Sovětský svaz už není, takže nemají silného vnějšího spojence. Jenže všeho do času. Je sice pravda, že dnešní Rusko není Sovětský svaz, ale stejně tak platí, že Sovětský svaz byl pouze jedním z historických převleků věčného Ruska.
Komunisté vědí, že nejvíce posilují v obdobích rozvratu státu. Sociální problémy, zkompromitované politické elity, pocit, že všude vládne korupce, to všechno je pro ně živná půda. Pádem Nečasovy vlády skončilo u nás období normální politiky a nastala epocha iracionálního populismu. Komunistická a estébácká minulost už nevadí. Komunisté mají současně opět příležitost se k někomu na východě lísat. Pravda, spolek je to poměrně staromódní, mladší prospěcháři ho opustili. Morálně to nebyly žádné klenoty, hlavně ti, co po listopadu vyskákali rychle z potápějící se lodi, ale někteří byli aspoň inteligentní a něčemu rozuměli. Jen až se vítr otočí, protáhnou se tihle dlouzí Vladimírové zase kamkoliv.
Pokud jde o ty mladší komunisty, kteří zůstali, nebo se ke komunistům přidali, objevuje se u nich typický syndrom konvertity, totiž radikalismus. V tomto případě příklon ke stalinismu. Skupiny jsou to bizarní, ale říkají nahlas to, co si jiní říci netroufnou, protože vypadají státotvorně.
Tito lidé budou protestovat proti NATO a USA, protože je to odvěký imperialistický nepřítel a do jeho spárů jsme se jen na chvíli omylem dostali.
Mír za každou cenu
Pak tu máme kategorii lidí, kteří to jen myslí dobře a o realitu se moc nezajímají. To jsou ti, co hlásají celosvětové odzbrojení, které má vypadat tak, že Západ odzbrojí jako první a SSSR (nebo Rusko, podle toho, jak se protivník momentálně jmenuje) stržen dobrým příkladem odzbrojí taky, načež nastane ráj na zemi.
Na takových iniciativách je pozoruhodné, jak se pečlivě zabývají především tím, kde řádí americký imperialismus. Na ten ruský už jaksi nějak nezbývá sil. Také se zabývají obavami o naši suverenitu, které bude zřejmě dosaženo tak, že u nás nikdy nebude žádný jiný voják než český, což má na suverenitu stačit. Tak třeba Humanistické hnutí v posledních dnech napsalo: „Jestliže povolíme přejezd cizích vojsk přes naše území, ztratíme tím velký kus své nezávislosti, své svobody a své síly. Staneme se podružným členem evropského společenství, který se nechává zatahovat do nebezpečných vojenských her světových velmocí.“ Nakolik je třeba Německo podružným členem Unie, byť má na svém území americké základny, ať posoudí každý sám.
Lidé, kteří hlásají, že nechtějí sloužit ani Washingtonu, ani Bruselu, ani Moskvě, slouží Moskvě.
Bojovníci proti spiknutí
Humanistická hnutí se prolínají se stoupenci spikleneckých teorií. Podle nich stojíme proti Novému světovému řádu, kdy skutečnou moc nemají ti, které vidíme v televizi a o kterých čteme v novinách, ale tajemné síly v pozadí, Bilderberg, CIA, Mossad, zednáři, sionisté, tajné řády. Ti nás prý ohlupují propagandou, odpalují Světové obchodní centrum, dělají invazi na Balkán a do Iráku, předstírají přistání na Měsíci a práškují nás z letadel, abychom zhloupli. Zajímavé je, že do celosvětového spiknutí nikdy nezařazují Facebook. Asi proto, že na něm tak rádi píší. Takovýto člověk si ráno položí hrnek s kafem na svůj stůl s igelitovým ubrusem, a než kafe vypije a vyrazí do své nudné práce, zasní se nad celosvětovým spiknutím a hřeje ho, že on o podstatě celosvětového spiknutí ví, zatímco ti ostatní žijí v temnotách. Proti americkým kolonám ale demonstrovat nepůjde, protože to je jen jednotlivost, zatímco skutečný boj zuří jinde a malý človíček na tom přece nic nezmění.
Může existovat někdo, komu se průjezd kolony nelíbí, aniž by patřil do některé těchto kategorií? Ano, třeba ti, co chtějí být v NATO, vnímají Rusko jako hrozbu, ale nezdá se jim, že je třeba takové akce dělat, když mohou v této rozhádané zemi všechno jen zhoršit. Na tom něco je a o tom se dá diskutovat. V každém případě je jisté, že mluvit dnes o národě, jako by to byla jedna bytost, už nedává moc smysl. Žádný jednotný český národ neexistuje, pokud někdy vůbec existoval. Otázkou jen je, jestli ti, co nechtějí žít v nějakém ruském protektorátu, nebo „finlandizované“ zemi, mají být zticha. A proč by také měli mlčet, když mlčení znamená souhlas.
