Daniel Křetínský. Jeden z oligarchů, jemuž se hodí chování Unie vydavatelů. FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
KOMENTÁŘ / Před třiceti lety v roce 1993 vyhlásilo UNESCO 3. květen jako Mezinárodní den svobody tisku. V České republice tento svátek od počátku připomínala Unie vydavatelů denního tisku.
Její vznik hned po pádu komunistického režimu iniciovali představitelé tří vydavatelství: Petr Schönfeld, šéfredaktor a ředitel Zemědělských novin, které se právě zbavily státního vydavatele a staly se nezávislým deníkem, Jiří Matouš, který se po dvaceti letech exilu vrátil z Francie a vystupoval za vznikající koncern Hospodářských novin, a já, tehdy ředitel vydavatelství Lidových novin, prvních nezávislých novin v Československu po pádu komunismu.
Shodli jsme se, že nově vznikající odvětví svobodných médií by mělo mít asociaci, která by nám pomáhala jednat se státními tiskárnami, s distribucí a celkově zastupovat zájmy svobodného tisku v jednáních se státem. Založili jsme Unii vydavatelů denního tisku (UVDT), která se stala první vydavatelskou asociací v postkomunistických zemích. Mezinárodní federace vydavatelů novin (FIEJ – dnešní WAN-IFRA) nás rychle přijala za členy a já jsem v jejím představenstvu více než dvě desítky let zastupoval české vydavatele a po čase se stal členem nejužšího vedení a vicepresidentem organizace, která se mezitím přejmenovala na Světovou asociaci novin. Prvním předsedou UVDT se stal Petr Schönfeld. Později jsem ho v této roli vystřídal.
Členy Unie se brzy stali téměř všichni vydavatelé deníků a časem se připojili i vydavatelé časopisů a název organizace se zkrátil na Unii vydavatelů. Zásada, kterou jsme od počátku zavedli, byla, že všichni členové bez ohledu na velikost mají stejná práva, tedy co člen, to jeden hlas. Bylo jasné, že některé zájmy mají členové společné, ale v jiných se mohou lišit. Proto byla Unie založena na principu, že otázky, v nichž máme zájmy rozdílné, řeší každý sám, zatímco Unie vystupuje jménem svých členů tam, kde jsou zájmy shodné. Tak Unie postupovala v jednáních se státem o transformaci distribuční sítě, o privatizaci státních tiskáren, o daních, a také prosadila nový tiskový zákon, který nahradil zákon z doby totality. Tiskový zákon, který byl v zásadě napsán v Unii vydavatelů, byl jeden z nejliberálnějších tiskových zákonů na světě. Chránil práva novinářů a zcela zrušil jakýkoliv vliv státu na zasahování do vydavatelských svobod. Registraci tiskových médií, tedy povolovací proces, jsme nahradili pouhým oznámením, a stát tak přestal mít možnost případně vydávání nějakého periodika nepovolit. Výkon novinářské práce nebyl podmíněn žádným schválením nebo licencí, jak tomu bylo i v některých demokratických zemích.
Časy se ale měnily a na české mediální scéně začaly vznikat velké koncerny. Těm se nelíbilo, že mají mít stejný hlas jako vydavatelé malých titulů, a prosadily změnu hlasovacích práv. Nově se počet hlasů odvíjel od výše příspěvku, který se vztahoval k obratu vydavatelství. Tato změna měla určitou logiku, protože opravdu vydavatel, který přispíval na činnost organizace několikanásobně vyšší částkou, měl také mít větší zodpovědnost. Současně ale zvýšila vliv velkých vydavatelských společností na úkor malých. Vstup oligarchů na mediální scénu tuto změnu dovedl do konce. O významných věcech se začalo rozhodovat mimo orgány asociace. Tato situace nepochybně vedla k tomu, že malí vydavatelé, aktivní zejména (ale nejen) na internetu, založili nedávno vlastní organizaci – Asociaci online vydavatelů. Unie vydavatelů tak po více než třiceti letech ztratila v zastupování vydavatelského průmyslu své do té doby výsadní postavení. To, že Unie vydavatelů dnes nevystupuje v zájmu celého průmyslu, ale jen v zájmu těch, kteří ji ovládají, se jasně ukázalo na lobbování za změnu autorského zákona, kam byl na poslední chvíli vložen paragraf, jímž se cítí ohroženi Google i Facebook. Záměrem Evropské komise bylo, aby velké digitální platformy platily vydavatelům za užití autorských práv, když zveřejňují jejich články nebo větší úryvky ze článků např. v rámci vyhledávání. Unie vydavatelů, v jejímž čele dnes stojí předsedkyně představenstva Křetínského CNC Libuše Šmuclerová, prosazovala formulaci, která může platformy trestat sankcí až do výše jednoho procenta jejich celosvětového (!) obratu. Tato nesmyslná výše pokuty je pro platformy pochopitelně nepřijatelná. Jejich auditoři by managementu nikdy nedovolili do takového rizika jít. Platformy tedy přestaly úryvky článků zveřejňovat a místo nich se ve vyhledávání objevují jen holé odkazy, na jejichž zobrazování se autorský zákon nevztahuje. Současně s tím Google zrušil v České republice svou službu News Showcase, v níž za úplatu přebíral celé články od řady vydavatelů a také od ČTK. Čeští vydavatelé tak novelou přišli o desítky milionů ročně. Je jasné, že největší vydavatelské koncerny se od peněz Googlu obejdou, zatímco na malé vydavatele tato situace dopadla zásadně.
Dalším příkladem postupu ve prospěch velkých proti malým byl denunciační dopis, který letos v polovině února Unie vydavatelů zaslala premiérovi a v němž si stěžovala na mne jako vládního zmocněnce pro oblast médií a dezinformací a v jedné osobě i na svého zakladatele, že připravuji systém, který má podpořit nezávislá média. Světově unikátnímu protestu profesní mediální asociace, aby médiím stát neposkytoval pomoc, nelze interpretovat jinak, než že své členy Unie nepovažuje za nezávislá média, a současně, že nikdo nemá dostat podporu. Opět se tu jasně prokazuje snaha uškodit malým vydavatelům a posílit pozici oligarchických médií. Tragikomickým aspektem tohoto neuvěřitelného dopisu bylo, že jej vláda obdržela těsně po té, kdy se rozhodla mou funkci vládního zmocněnce zrušit.
Dopis Unie vydavatelů je pozoruhodný z mnoha pohledů. Především protestuje proti dokumentu, o němž Unie vydavatelů hned v titulku dopisu píše, že teprve „bude vládě ČR předložen“, což ale je lež. Dokument byl určen k politickým konzultacím a nepochybně ve verzi, kterou Unie vydavatelů kritizuje, by vládě předložen nebyl. Unie vydavatelů tak zásadně zpochybnila svou serioznost a kredibilitu členů, jejichž jménem vystupuje.
Nemá smysl dopis rozebírat, protože je složen z nesmyslných a nepodložených tvrzení vydávaných za odborná stanoviska a je celý prakticky stejně nekvalifikovaný jako úvodní teze. Je zjevné, že jeho jediným smyslem bylo poškodit menší vydavatelství, která nejsou vlastněna oligarchy. Dopis je opovržlivě označuje za „tzv. nezávislá média“. Unie vydavatelů tu zásadně zrazuje nejdůležitější zásadu, na které vznikla – podporu nezávislých médií. Když v minulém volebním období vládní inzerce nekontrolovaně a neprůhledně končila v Mafře a několika dalších největších koncernech, Unie vydavatelů neprotestovala.
„Naším posláním je chránit na celém světě práva novinářů a vydavatelů provozovat nezávislá média.“ To je úvodní klauzule, kterou se definuje Světová asociace vydavatelů, jíž je česká Unie vydavatelů stále členem. Při přijímání asociací z jednotlivých zemí vedení WAN posuzovalo, zda opravdu asociace tyto svobody hájí, a v době, kdy jsem byl jejím vicepresidentem, jsem zažil i vylučování členských asociací, které tuto zásadu plnit přestaly. Tvrdit, že podpora médií ze strany státu je nenávratným poškozením mediálního prostředí, jak se v dopise píše, je projevem arogance a pohrdáním principy plurality médií. To, že jde o tvrzení, který je v úzkém zájmu největších oligarchů, je tu zcela zjevné a neskrývané. Otázkou je pouze to, proč si to nechají líbit členové, kteří oligarchům nepatří.
Obavy z rostoucího vlivu majitelů médií zjistil i nedávný průzkum agentury Median, který minulý měsíc představil Výbor pro redakční nezávislost Economie, Bakalova nadace a Reportéři bez hranic. Obavu o nezávislost v něm vyjádřila většina dotázaných (51 %) v ČR. Znamená to meziroční zvýšení těch, co se o nezávislost médií obávají, o 4 p.b. Největší obavu lidé ve výzkumu vyjádřili právě ze strany majitelů médií, což je rozdíl oproti Polsku a Maďarsku, kde lidé největší nebezpečí o nezávislost médií vnímají ze strany vlády.
Symbolické pro oligarchizaci Unie vydavatelů je, že letos v lednu byla do jejího čela zvolena bývalá novinářka normalizační Československé televize Libuše Šmuclerová. Indoktrinaci mládeže považovala komunistická strana, která ideologicky Československou televizi přímo řídila, vždy za jeden ze svých nejdůležitějších cílů, a strana tímto úkolem pověřovala jen ty nejspolehlivější soudruhy a soudružky. A právě v redakci pro mládež Šmuclerová působila. Do dějin se nesmazatelně zapsala, když ještě 22. listopadu 1989 hájila z televizní obrazovky režimní pozice. Všichni pracovníci Československé televize, kteří vysílají, se neztotožňují s tím, co před tím zaznělo v přenosu, tvrdila Šmuclerová, když ze studia zdůvodňovala ukončení i jen dvouminutového živého vstupu z demonstrace Občanského fóra na Václavském náměstí.
V době, kdy statisíce občanů riskovaly svobodu, když demonstrovaly proti totalitě, Šmuclerová tuto totalitu bránila. V té samé době, kdy dnešní předsedkyně Unie vydavatelů hájila komunistickou moc, zajišťoval jsem výrobu a distribuci části nákladu samizdatových Lidových novin, jejichž představitelé šéfredaktor Jiří Ruml a jeho zástupce Rudolf Zeman byli kvůli vydávání Lidových novin ve vězení. Jestliže tedy dnes Unie vydavatelů pod předsednictvím Šmuclerové vystupuje proti mně a proti snaze bránit proruským silám destabilizovat demokracii v našem státě, není to bohužel překvapení.
Svými kroky Unie vydavatelů popřela důvody, pro které jsme ji před více než třemi desítkami let založili. Stala se organizací, která škodí demokracii, vydavatelskému byznysu a zejména menším nezávislým médiím. Stala se nástrojem k omezování svobody, místo aby prostor svobody pomáhala rozšiřovat. Je dobré si to uvědomit právě v den, kdy si připomínáme svobodu tisku.
Vláda by tuto situaci měla vzít na vědomí a přestat vnímat Unii vydavatelů jako reprezentativního zástupce vydavatelského byznysu. Současně ji tak už nemohou brát ani mezinárodní organizace sledující svobodu médií.
