Spekulace, co znamená odchod Petra Kellnera pro jeho společnosti a hlavně třeba pro českou politiku, je třeba vidět realisticky. Možná méně, než si někdo myslí.

Napadnou nás hned asociace ohledně jiných postav byznysu, které odešly předčasně, což je pochopitelné. Tomáš Baťa, který zahynul při katastrofě svého letadla, Steve Jobs zemřel po těžké nemoci v roce 2011 a francouzský miliardář a poslanec Olivier Dassault počátkem letošního března při havárii vrtulníku v Normandii. Je jasné, že pokud byl někdo vůdčí postavou a hybatelem své společnosti, je to zásah. Pokud ale někdo čeká nějaký zásadní zlom, podceňuje podobu moderních institucí a zákonitosti jejich života.

To se týká i Petra Kellnera, u kterého bude mnoho lidí zřejmě zajímat, jak se to promítne do vlivu na českou politiku, který u této nyní nadnárodní společnosti nešlo úplně pominout. Instituce se sice mohou měnit, někdy i zanikají, ale mají taky svůj autonomní život, který je dán i jejich setrvačností a zakotvení v podmínkách společnosti, ve kterých existují. V případě podnikání to platí velmi výrazně.

V tomto případě nás hned napadne podnikání Kellnerova Home Creditu v Číně. Tamní poměry jsou (mírně řečeno) specifické a je třeba se jim přizpůsobit. To, že HC má zřízeny stranické organizace komunistické strany, není jen taková ornamentální záležitost. Ukazuje to, nakolik se musí zahraniční subjekt přizpůsobit, aby směl na místě působit.

Home Credit si vzal za své i to, že u nás nikdo nebude špinit dobré jméno komunistické Číny, a došlo to tak daleko, že se společnost poněkud nadstandardně zajímala o práci českých akademiků – sinologů, kteří mapovali čínské poměry obecně a činnost HC v Číně konkrétně. Došlo až na „předžalobní výzvu“, mluvčí zplodil obrat „nedovoleně kritické názory“, byl zde pokus společnosti PPF dostat do smlouvy s Univerzitou Karlovou obrat, že obě strany budou dbát o zachování dobrého jména partnera. Proč by ale měla univerzita dbát o zachování dobrého jména nějaké společnosti? Co když to jméno dobré nebude? Omezí se kvůli tomu akademické svobody? Kellnerovi lidé si ale opatřili vlastní, takzvaně „objektivní“ odborníky na Čínu. Jedním byl třeba tlumočník Miloše Zemana. Najat byl i bývalý novinář a pak politik Vladimír Mlynář, který najednou začal veřejnosti vysvětlovat, že se na komunistickou Čínu nesmíme dívat „černobíle“. V podstatě se tím chtělo naznačit, že máme docenit výhody obchodování s Čínou, obdivovat se mrakodrapům a kosmickému programu a pominout genocidní praktiky a průmyslovou špionáž. To přece není „pragmatické“ někomu připomínat, co nehezkého dělá.

Miliardář, který si vezl prezidenta z oficiální návštěvy Číny zpět domů svým soukromým letadlem, přispíval na činnost Institutu Václava Klause a koupil TV Nova, tu už není. Instituce, která se sociologicky chápe jako souhrn postojů, tady ale dál existuje. Je utvářena svými cíli (vydělávání peněz) a pro ně se v daném prostředí musí přizpůsobit vnějším podmínkám a podle toho volit postupy. Tajemný svět PPF nám asi neumožňuje věštit, kdo převezme vůdčí roli, dokonce ani to, abychom věděli, jestli byl Petr Kellner skutečně natolik hlavní postavou, jak jsme mu to věřili. Z dlouhodobého hlediska tady ale zůstávají Čína i Rusko a budou si hledat své cesty, jak vytvářet vazby na zdejší prostředí, rozuměj politiku, podle svých vlastních zájmů. Na tom se nezmění nic. Role osobnosti v dějinách může být významná, pokud jsou ale společenské síly opravdu silné, poteče mocný proud dál korytem, které si vyhloubil.