Heslo, které před sedmadvaceti lety trefně popsalo atmosféru v zemi pod taktovkou neblaze proslulého Miloše Jakeše, zažije, zdá se, už brzy hořké repete. Tentokráte v něm ale nepůjde o generálního tajemníka komunistické strany, nýbrž o hlavu státu, která má stále podobnější postoje k demokracii.

Miloš Zeman není způsobilý zastávat úřad prezidenta republiky. I kdyby jej lékařské konzilium udrželo na nohou a co nejdál od sklenice až do konce mandátu, na invaliditu prezidentovy morálky nenajde lék ani v sesterské Číně.

Holý fakt, že hnilobné hradní mravy mají navíc infekční povahu, volá po Zemanově bezodkladné karanténě. Zemí se totiž šíří rychle a kvapem redukují národní paměť. Po zemanovsku: Okupanty tu má teď kdekdo za spojence a spojence za nepřátele.

Kde jsou bezradní lékaři, může si poradit Senát. Právě horní parlamentní komora má na Zemana bytelné páky. I přesto, že ji ostouzí a rád by ji zrušil, může na něj spolu s poslanci podat ústavní žalobu. A zbavit republiku vazala Východu.

Dnes už prezident ani nepředstírá, že právě proto Senát bytostně nenávidí. Senátoři, kteří jsou k hradním praktikám o fous kritičtější, jej prý (sic!) drze poučovali. To když mu před časem svým usnesením doporučili mírnit se ve výrocích a nevystupovat ze své ústavní role, postěžoval si čerstvě České televizi. Mstí se jim za to on-line: Desetimilionová země prý Senát nepotřebuje, zatímco on má důvěru lidu. Zda čínského nebo ruského, sice neřekl, ale doma to teď nebude žádná sláva. Rok před prezidentskými volbami totiž žije pořád z těch minulých, kdy ještě leckdo netušil, co je v reálu zač.

Ústavní většinu pro stížnost na Zemana by teď Senát probudil i ve sněmovně. Hnusná vendeta na rodině ministra kultury za svobodomyslné přijetí dalajlámy už otřásá i jejími lavicemi. Rozčilení tu nebere konce. Pamětníkovi holocaustu, vyškrtnutému mstivým Zemanem ze seznamu státních vyznamenání místo nýmanda Daniela Hůlky, se tam dokonce chystá náhradní pocta. A namísto frašky ve Vladislavském sále, ze které se den ode dne omlouvají další hosté, nás zvou poslanci radši na Staroměstské náměstí. Zlostně tu kvikne leda duo Veleba-Ovčáček nebo štamgasti Parlamentních listů. Kdo čte dobře v Zemanových excesech snahu po dalším omezení občanských svobod, čeká právem na zákrok svých zástupců v parlamentu. V opačném případě nemohou senátoři a poslanci naříkat nad další absencí u volebních uren. Právě teď je volič nejvíc potřebuje.

Už i ve světě má Zeman mediální žně. Po nálepce rusofila je tam teď na prvních stránkách za nesvéprávnou čínskou loutku. Za pohodlí Kellnerova letadla, které důvěrně zná ze společných čínských cest, to hlavě státu zjevně stojí. Miliardářův čínský byznys si totiž užívá politického krytí, stejně jako Tvrdíkovy česko-čínské obchodní experimenty. Republika z nich sice nemá ani vindru, zato volební kasa Hradu i Lidového domu se podle Českého rozhlasu tetelí blahem. Nejvyšší politici země si kvůli dalajlámovi ostošest kálejí na hlavu a čínská velvyslankyně jim to ještě píská. Že z toho naskakuje husí kůže, nestačí, v demokratické zemi má první zvednout hlavu právě parlament. Bude-li hledět do země, nezbývá, než aby ji znovu zvedla náměstí.

Mravní mizérie českého prezidenta totiž dalajlámou zdaleka nekončí. Patologická mstivost, která u Zemana graduje s věkem, jde totiž ruku v ruce s neslýchanou leností, s jakou vykonává svěřený úřad. Marnivá dopoledne, do nichž se podle vlastních slov v televizi teprve probouzí, aby si hned po obědě na hodinu zdříml, mu prý dělají moc dobře. Kdo z vás to má! Pražský hrad přitom není ani veselský vejminek, ani státní sanatorium, ani království Mobutu Sese Seko Kuku Ngbendu wa za Banga. A bonmoty nad tlačenkou nejsou agendou státníka, za kterého se Miloš Zeman tak rád považuje.

S výjimkou blahobytného pojíždění po krajských trachtacích, cest na privátní akce ruských kamarádů navzdory spojeneckým sankcím a systematického pomlouvání oponentů se tenhle prezident dvakrát nepřetrhne. Za hlavní program má totiž jen pomstu všem, kdo se mu kdy postavili nebo s ním nesouhlasí. Spolu s ministrem kultury ji před pár dny nově zakusil i ministr spravedlnosti Robert Pelikán. Také za dalajlámu. Za jeho odsudek Zemanovy štítivosti k duchovnímu Tibeťanů mu prezident odmítá povýšit na generála šéfa vězeňské služby. Jako by ten za to mohl!

Rektoři vysokých škol, špičkoví odborníci i docenti univerzit, kterým záštiplný inženýr Zeman odmítá přiznat hodnost profesora, ví o prezidentově malosti také své. Falešný doktorát práv, kterým se zdobil jeho ceremoniář Forejt, mu přitom nevadil. Profesorské tituly Hrad zjevně dráždí, sami na ně totiž nedosáhnou. Za Miloše Zemana teď mistruje akademiky dokonce středoškolák Ovčáček.

Vyprávět mohou i zkušení kariérní diplomaté, které prezident nahrazuje bizarními figurami z jurského parku jenom proto, že mu zobou z ruky a šlapou s ním kýženou východní brázdu. Lež na lež teď padá z Pražského hradu už na každého, kdo neakceptuje tamní maléry. Na dispečery řízení letového provozu, na mrtvé spisovatele, na veřejnoprávní média, na politické oponenty i na jeho potenciální vyzyvatele v boji o prezidentský úřad. Na Evropskou unii a spojence v NATO. Na ústavní instituce i na dějiny, které se mu nehodí do krámu. Na každý protestní hlas. Na občana, který se nahlas stydí za „svého“ prezidenta.

„Zabili jste mi strejčka, tady máte přes držku“ je vedle kolaborace s autoritářskými režimy takřka jedinou filozofií třetího českého prezidenta. Hradní strategie rozbíjení soudržnosti české společnosti v zájmu cizích mocností a osobních ambicí v jejich žoldu i oscilování na hraně ústavy spolu s absencí základní lidské slušnosti a morálky páchnou už na dálku velezradou. Čekat na prezidentské volby do ledna 2018 a přihlížet dalším pokusům o ztrátu občanských svobod a zatahování České republiky pod kuratelu Moskvy a Pekingu je ještě během na dlouhou trať. Parlament slíbil věrnost lidu, ne podlostem prezidenta republiky. Symbolika by tu byla. A 17. listopad se blíží…