Průzkumy ukazující důvěru a nedůvěru k jednotlivým politikům někdy vzbuzují údiv. Podle svého rozpoložení si u mnoha jmen řekneme, jak je to možné a kde to žijeme. Ale dejme tomu. Zajímavější ale je, kolik lidí některé politiky údajně vůbec nezná.

Data sesbíraná CVVM ve druhé polovině ledna bychom měli brát jako všechny průzkumy. Podívat se na všechny kolonky a vzít v úvahu, že odrážejí, co lidé říkají. Co si myslí a proč to říkají, je jiná otázka. Jakési vodítko to ale je.

Je dobré se u těchto výsledků dívat ne jenom na míru důvěry, ale také nedůvěry. Takže Babišovi důvěřuje podle zjištěných dat 40 procent lidí, ale množství těch, kteří mu nedůvěřují, je 54 procent. Rekordmanem, pokud jde o nedůvěru, je Tomio Okamura. Tomu nedůvěřuje 64 procent lidí a důvěřuje 27. Předseda pirátů Ivan Bartoš je nedůvěryhodný pro 55 procent, Jan Hamáček pro 48 procent, Václav Klaus mladší pro 46, Vojtěch Filip pro 57 procent lidí.

My se ale můžeme zastavit u třetího sloupečku, totiž kdo konkrétního politika vůbec nezná. Z tohoto hlediska je celebritou Babiš, protože o jeho požehnaném výskytu pod Řípem neví pouze jedno procento lidí. Tomio Okamura je na tom podobně, neznají ho jen dvě procenta lidí.

Když se podíváme na předsedy politických stran, Petra Fialu neznalo 18 procent lidí, Markétu Pekarovou Adamovou 39 procent, Víta Rakušana 38 procent, Vojtěcha Filipa 13 procent, Jana Hamáčka 10 procent, Ivana Bartoše 9 procent, Klause mladšího 5 procent lidí. Marian Jurečka v tomto průzkumu nefiguruje, jeho předchůdce Marka Výborného neznalo 44 procent lidí.

Vypadá to na jakousi zákonitost, že když je strana opoziční a demokratická, lidé velmi často neznají toho, kdo ji vede. Je tu jistě jakási možnost, že lidé tyto politiky ve skutečnosti nějak znají, ale nespojí si obličej a jméno a funkci. V praktickém důsledku je to ovšem totéž jako neznalost. Další věc je, jestli respondenti říkají pravdu. To ovšem musíme předpokládat, pokud se neprokáže opak. Víme, že průzkum se dělal formou osobního rozhovoru, neznáme ale podrobnosti o tázání.

Nejspíš z toho plyne, že se lidé o politiku nezajímají natolik, aby se přes práh jejich vnímavosti dostalo více politických veličin, než jen ti zcela nejznámější lidé.

Na fenomén neexistujících politiků naráželi komentátoři už při sjezdu ODS, kde zaujala především vystoupení Alexandra Vondry a starosty Pavla Novotného. Zaujali, což je něco jiného, než souhlas, ale nešlo je přehlédnout.

Musíš být vidět!

Co může politik udělat, aby lidé odhalili jeho existenci a zapamatovali si je? Může se nám tady vybavit ona věta z filmu Báječná léta pod psa: „Musíš být vidět!“ A tak se nešťastník snaží být vidět, i kdyby se jako naprosté nemehlo ponižoval na fotbalovém zápase. Přeneseno do politiky to znamená, že si člověk musí předpřipravit svou kariéru vystupováním v zábavných show, jako to dělal Tomio Okamura, nebo aspoň následně neodmítat pozvání do zoufalých pořadů, jako jsou různé Kotle a Máte slovo paní Jílkové.

Málokdo si asi troufne tam nejít, aby nevypadal, že pohrdá voličem. Stejně se tam ale ovšem nesetká s běžným vzorkem voličů, ale s uřvanou klakou, kde předvádí pouze svou schopnost hereckého výkonu a pevných nervů, ale skutečné argumenty se tam nedostanu ke slovu a kompetentnost nebo nekompetentnost takového člověka se tam příliš neprojeví. Totéž se týká dilematu, jestli se má bavit nebo nebavit s dezinformační weby. Tam se sice politik dostane k publiku, ke kterému by jinak jeho hlas nedolehl, ovšem ve společnosti různý šarlatánů, dezinformátorů, konspiračních teoretiků a obyčejných sprosťáků působí, ať chce, nebo nechce, jako jakýsi jejich kolega.

Není jistě nutné hned propadat panice. Měli jsme tu celou řadu takzvaných nejoblíbenějších politiků a nejdůvěryhodnějších politiků a dneska po nich neštěkne ani pes. Jenže u stran, které balancují na hranici vstupu do Sněmovny, se počítá každé procento.

Moc to sdělení nekomplikovat

Je opravdu nutné k prolomení informační bariéry a překročení prahu vnímání použít nejprimitivnější reklamní postupy?  Například pokrýt ty nejmisijnější oblasti (z hlediska politiky) billboardy s nádhernou fotografií osobnosti a jednoduchým sdělením? Třeba takovým:

Toto je Fiala.

Fiala je předseda.

Je předseda strany ODS.

Tu budete volit, aby vám bylo dobře.

A pak to ještě znova provést v menším provedení na letáčku, který umístíte na každou autobusovou zastávku, včetně takových, kde  jezdí autobus jenom každou druhou neděli v měsíci, v přestupném roce, pokud je tato neděle lichá. A ještě vylepit na veřejných záchodcích a vložit do všech poštovních schránek.

Vzhledem k tomu, že znepokojující počet lidí nerozlišuje mezi herci a skutečnými postavami a myslí si, že ten kdo hraje primáře, umí skutečně operovat, se skoro nabízí možnost natočit seriál, kde by vybraní politici hráli samé kladné role. Třeba Petr Fiala moudrého profesora, Markéta Pekarová Adamová velmi schopnou manažerku, Vít Rakušan oblíbeného učitele, Marian Jurečka pracovitého zemědělce, který rozumí rolníkům a kultivaci krajiny a nějaký dvojník Tomia Okamury podomního obchodníka prodávajícího plyšové medvídky. Potřebujeme i záporné role.

Je to taková blbost, že by se to mohlo líbit. Současně ovšem tak velká blbost, že by do toho samozřejmě nikdo nechtěl a možná by se ještě herci pohádali, co mají mít ve scénáři.

Neschopnost vymyslet jednoduché sdělení je ovšem někdy udivující. Demokratický politik má samozřejmě se zjednodušováním poněkud problém. Demagogům nemusí záležet na tom, že se od určité míry zjednodušení vytratí pravda. Pravda a slušnost práci dost komplikují – z technického hlediska. Nakonec ale žádný lepší recept není. Pokud jsou lidé a programy, zbývá už jenom technologie.

Ta sama o sobě mnoho nezachrání, dá se tam ale všechno osudově pokazit. Minulé billboardy několika stran by mohly podle prvního dojmu z jejich vzhledu nést pracovní názvy: „Promrzlý muž a žena se k sobě tisknou v mrazírnách“. „Smuteční oznámení“. „Obálka knihy nakladatelství Karolinum“. Kolik taková hrůza asi musela stát peněz? Nebyla to rafinovaná sabotáž?

Řada sdělení z dílny politických marketérů působí směšně, někdy ale až dodatečně. Špatné je, když působí směšně hned. Nejhorší je, když si těch pohádek nikdo ani nevšimne.

Možná opakují vůdci lidu stále dokola tu samou chybu. Zadávají práci odborníkům (nebo takzvaným odborníkům), co prodávají věci, nikoli lidské příběhy. Pokud možno uvěřitelné.

Víc radit nebudeme. Nemáme to v popisu role.