Prezident Zeman zneužívá vládní krize, za kterou je spoluodpovědný, k rozehrání další partie s cílem posílit vlastní zájmy. Stejně jako loni blokuje jmenování ministra sociální demokracie a nikoli poprvé tak porušuje ústavu. Premiér mu nebrání a ČSSD je nucena řešit vládní existenci.
Premiér Babiš vládu udržel, ČSSD se zesměšnila. Vládní krize pokračuje
číst článek »Spor mezi prezidentem Zemanem a vládní ČSSD se opět vyhrocuje. Naivní představy, že po odchodu Bohuslava Sobotky a Milana Chovance a nástupem tvárného Jana Hamáčka se obrousí hrany ve vztazích s Hradem, definitivně vzaly za své. Zemanovi je osud bývalé partaje pod jeho rozlišovací schopností a nepomáhá ani servilní nadbíhání. Svou váhu má jen do té doby, kdy se kryje s prezidentovými záměry.
Model Poche
Na scéně se znovu objevuje loňský protiústavní „model Poche“, kdy prezident odmítl jmenovat ministra, který se mu prostě nezamlouval. Ani tehdy neudělal premiér, jenž z titulu své ústavní funkce členy vlády navrhuje a prezident jmenuje, téměř nic. Nyní se Zeman rozhodl tento osvědčený postup zopakovat, jenže v mnohem vypjatějším období.
Prezidentova současná svévole je o to nepřístojnější, že demonstrace statisíců lidí považuje za narušování demokracie. Sám přitom opakovaně torpéduje základní ústavní principy a překračuje svoje zákonné kompetence, které přímá volba nijak neposílila. Nakonec i to je jeden z důvodů, proč se protesty obracejí i proti němu.
Krize nabírá na dynamice
Bylo jisté, že hlasováním o nedůvěře křehké vládě, které skončilo chabou podporou 85 hlasů, vládní krize nekončí. Situace naopak stále nabírá na dynamice.
Miloš Zeman se rozhodl, že nepřijme rezignaci ministra kultury Antonína Staňka, který vyhazovem prezidentovi nepohodlných galerijních ředitelů Fajta a Soukupa splnil jeho zadání, aby si udržel post ve vládě. Prý do té doby, než se objasní vyšetřování hospodaření Národní galerie Praha a olomouckého Muzea umění na základě Staňkem podaných trestních oznámení. Jenže to může trvat několik měsíců a v případě obvinění i léta.
Tento problém vyvřel krátce před hlasováním o nedůvěře vládě. Prezident v soukromém rozhovoru sdělil Staňkovu nástupci Michalu Šmardovi, že ho nejmenuje, ačkoli dobře věděl, že to je jedna z Hamáčkem vyslovených podmínek další účasti ve vládě. Je tedy jasné, že Zemanovi na této vládní formaci nijak nezáleží, a pokud premiér osočoval opozici, že chce destabilizovat zemi, měl by se v první řadě obrátit na Hrad.
Hamáček nakonec přesvědčil rozjitřený poslanecký klub ČSSD, aby hlasoval pro důvěru vládě, jelikož mu prý prezident sdělil, že jmenování Šmardy „kategoricky nevyloučil“. Situaci chce mít vyřešenou do konce června, jinak znovu svolá předsednictvo strany, aby rozhodlo o dalším postupu. Jenže to byl velmi špatný odhad situace.
Odmítám ultimáta
Prezident druhého dne důrazně odmítl, že by měl v úmyslu vyřešit problém s ministrem kultury v dohledné době. „Za třicet let, co jsem v politice, jsem neakceptoval jediné ultimátum, jediné vydírání a vždy jsem je pokládal za drzost,“ řekl při výjezdu v kraji Vysočina.
Dále novinářům oznámil, že se téhož dne sejde s Janem Hamáčkem. „Já jsem mu navrhl setkání asi tak v polovině července, až si trochu odpočinu, s panem Staňkem, kde bych se pokusil o roli mírotvorce, to znamená, že bych ty dva usmířil,“ pokračoval Zeman, čímž dal jasně najevo svoji preferenci a avizoval, že to samé uslyší šéf ČSSD.
Proto po večerním jednání užšího grémia předstoupil Hamáček před novináře, aby oznámil, že se Česká republika octla na pokraji ústavní krize. Chce vyslyšet návrh premiéra, jak chce dál postupovat, přičemž na svých požadavcích trvá.
Rozčarování z aktuálního vývoje v sociální demokracii roste. Rozdělené je širší vedení. Kritické hlasy se ozývají z regionů, obávající se katastrofických výsledeků v krajských volbách v příštím roce. Člen nejužšího vedení Michal Šmarda odmítl Zemanovu roli jakéhosi mediátora a „mírotvorce“ s tím, že jedině předseda ČSSD může navrhovat členy vlády.
Se Zemanovým přístupem se nechce smířit další vysoce postavený člen ČSSD, předseda poslaneckého klubu Jan Chvojka. „Premiér je jediný člověk, který může situaci odblokovat. Pokud by podal kompetenční žalobu a chtěl rozehrát kompetenční spor, tak by to znamenalo, že vnímá požadavky ČSSD a je na její straně. Pokud kompetenční žaloba nepřipadá v úvahu, tak nemá cenu v této vládě setrvávat, byli bychom k smíchu,“ tvrdí.
Andrej Babiš však uklidnění situace nepomáhá. Naopak dal opakovaně najevo, že kompetenční žalobu na prezidenta Zemana nepodá. Nevidí k tomu žádný důvod a raději by jednal. Neupřesnil ale, jak dlouho, a prezidentova zatvrzelost neskýtá příliš nadějí na změnu jeho názoru.
Kompetenční žaloba by ovšem byla velmi prospěšná. Jednou provždy by vyjasnila a zpřesnila postup při jmenování členů vlády a roli jeho hlavních aktérů. Aby už nedocházelo k účelovému ohýbání ústavy a podobným absurdním situacím, které nemají s normálním životem nic společného. Druhou možností je podat v této konkrétní věci ústavní žalobu na prezidenta kvůli hrubému porušení ústavy. To už může být v režii nejen ČSSD, ale i opozice.
Babiš lavíruje
Zatímco Miloš Zeman se vyslovil jasně, Babiš neukotveně lavíruje. Na jedné straně si to nechce rozházet s prezidentem a je připravený s ním jednat, na druhou stranu na TV Barrandov prohlásil, že si konec vlády s ČSSD nepřeje.
Odmítl i v kuloárech přetřásanou variantu, že by ve vládě zůstali ministři Staněk a Toman. Oba jsou formálně členy ČSSD, ale spíše kopou v Zemanově dresu. Zbývající tři ministři za ČSSD by podle těchto spekulací rezignovali. Babiš by je v souladu s preferovanou variantou Hradu nahradil „nestraníky“, po dohodě s hnutím SPD, které by mohlo menšinovou vládu společně s komunisty tolerovat. Nelze si hypoteticky představit, že by nová sestava nepožádala sněmovnu o důvěru, aby bylo jasné, kdo kde stojí.
„To by byl konec koalice, to si neumím představit,“ reagoval Babiš na tuto toxickou verzi, která by prakticky znamenala, že jeho vládu oficiálně drží nad vodou dva radikální subjekty zpochybňující členství České republiky v NATO a EU. Se všemi dopady i na mezinárodní úrovni. Odmítl i předčasné volby, prý je lidé nechtějí.
S „nebezpečným psychopatem“?
Šéf ANO si možná vzpomněl, že s variantou dohody s kontroverzní SPD narazil v klubu ANO loni v dubnu, když krachovaly prvotní dohody s ČSSD. Tento formát už tehdy považoval Zeman za optimální.
Vláda chce zvýšit daně o 30 miliard korun. Navzdory proklamacím a slibům ANO
číst článek »„Sešel jsem se už s Filipem, Okamurou a Babišovi jsem doporučil, aby jednal s těmito dvěma stranami, tedy SPD a KSČM,“ prohlásil v té době prezident. „Doporučení, které jsem mu dal, bylo velmi jednoduché, protože možností moc není. Řekl mi, že můj postoj je zásadní, a já to s potěšením přijal,“ dodal.
Jenže po následném jednání klubu ANO bylo všechno jinak. Část ministrů pohrozila rezignací a řada poslanců zvažovala, zda tento plán vůbec podpoří. Poslanec Rostislav Vyzula opakovaně tvrdí, že Okamuru považuje za „nebezpečného psychopata“. Poslankyně a bývalá ministryně obrany Karla Šlechtová zase považuje jeho hnutí za „fašistické“.
Proti spolupráci s těmito seskupeními se vyslovili i významní regionální politici, jako je primátor Ostravy Tomáš Macura nebo bývalý brněnský primátor Petr Vokřál. Tento plán proti vůli prezidenta padl a Babiš se vrátil k jednání s ČSSD. Dnes ho Zeman znovu vrací do hry a vyhrocení sporu o Staňka je jen záminkou.
Šéf ANO musí zvážit, zda chce dvakrát vstoupit do téže řeky a podstoupit stejná rizika jako loni, kdy jednání o oficiální spolupráci s nevypočitatelnými subjekty z okrajů politického spektra SPD a KSČM ztroskotalo, a může na nich jenom tratit.
ČSSD zase stojí na rozcestí, zda se nechá nadále válcovat mocenským tandemem Zeman-Babiš, které se znovu ocitá mimo rámec ústavního systému. Bude nadále trpět vyděračské metody Hradu, které nemají s demokracií nic společného?
