Tím, že Miloš Zeman nešel 9. května v Moskvě na přehlídku, jsme si zas tak moc nepomohli. Předně proto, že ten člověk, který na ní nešel, je předtím i potom stále tentýž. Proruský, nevypočitatelný, v opozici vůči Unii i vlastní vládě doma.
Věci, které Zeman vykládal prezidentu Putinovi, jsou podivné. Věří, že sankce brzo skončí. To je zvláštní, ty sankce jsou podle mnoha lidí, jako je on, stejně neúčinné, tak zase o tolik nejde, ne? Také si myslí, že už je po válce. Po válce není, Krym je stále, bez náznaku aspoň nějak věc napravit, okupován Ruskem, východ Ukrajiny v moci separatistů podporovaných materiálně i lidsky Kremlem. V takové situaci není důstojné motat se kolem autoritativního vládce jako pejsek u nohou páníčka.
Dalším výsledkem bylo setkání se slovenským premiérem Ficem, se kterým hovořil o svých oblíbených megalomanských vodních dílech. To si ovšem mohli říci někde blíže než v Moskvě. Stejně žádné průplavy nebudou.
A nakonec se mluvilo o ruských dluzích českým firmám. Zeman jako vyslanec firem? Dobře, ale kdyby nebylo to všechno kolem… To by si mohl nechat do důchodu.
Všechno jsou to ale nicotnosti, hlavním účelem bylo, aby dal Zeman najevo, že má v Rusko v Evropě svého věrného vojáčka. Byl za tuto službu odměněn hodinovou audiencí u cara, kde byl přítomen i ruský ministr Lavrov, kterému Zeman věří víc než spojencům v NATO. Na celý ten lesk se mohli podívat i jeho kancléř Mynář, t. č. stále bez prověrky, a český výhonek Lukoilu Nejedlý. V Americe Zemana nepřijal nikdo, v naší delegaci v Moskvě nikdo reprezentativní z vlády a osobností nebyl.
Zeman poškozuje zájmy své země a hraje hru na oddaného služebníka prostého lidu. Dělá ze sebe Evropana a jde přitom proti Unii. Putin má z něj jistě radost. Takhle se to přece dělá, rozděl a panuj.