Miloš Zeman FOTO: ČTK / Šulová Kateřina
FOTO: ČTK / Šulová Kateřina
NÁZOR / V rámci jakéhosi pomyslného cyklu, který by se dal nazvat „Politici pro pamětníky“ nebo „Ještě jsem tady“, se občas vynoří Miloš Zeman a Václav Klaus, aby nám sdělili své temné vize. Potěšitelné na tom je, že vždycky znova vidíme, že na světě ještě máme nějaké jistoty. V tomto případě, že mimořádné talenty v provozování destrukce se nijak nezměnily. Za normálních okolností by nebylo třeba těmto zatrpklým seniorům věnovat nějakou zvláštní pozornost. Mají ovšem různé následovníky, kteří se mají čile k světu.
V pořadu Partie televize CNN Prima News se exprezident Miloš Zeman vyjádřil, že levici prospěje, pokud se předsedkyně KSČM Kateřina Konečná a předsedkyně sociální demokracie Jana Maláčová domluví na společné kandidátce. Referoval o tom i rudý web iportal24.cz.
„Bývá to vždy problém, ale pokud se dohodnou na jednotné kandidátce, bude to pro levici jen dobře,“ prohlásil Zeman. S oběma se prý často vídá a diskutuje s nimi. „Sjednocení by prospělo jak levici, tak pravici. Očekávám, že k němu dojde, aby se zamezilo propadávání hlasů,“ soudí Zeman, kterému je líto, že při volbách do sněmovny v roce 2021 propadl asi milion hlasů. Komunisté a sociální demokraté patřili k těm, kdo do poslaneckých lavic nevyslali ani človíčka. Mimo zůstaly i Přísaha a Trikolora. K tomu milionu hlasů by se to blížilo, kdyby se připočítal ještě Volný blok s jeho 70 tisíci hlasy a bizarní Švýcarská demokracie s necelými 17 tisíci hlasy.
Vzniku skutečné hrůzovlády, v níž by se potkali oligarcha Andrej Babiš, komunisté a strany hledící s hlubokým pochopením směrem k Moskvě, naštěstí zabránil náš volební systém. Ten samý systém se ovšem může docela snadno proti dnešním vládním stranám obrátit příště. Miloš Zeman se nijak netají s tím, že by se mu něco takového líbilo.
Přes jistě velmi vážné zkoušky, jimiž hlava Miloše Zemana prošla zvláště v posledních letech, musí sám dobře vědět, že propadlé hlasy patřily k útvarům, které jsou tvořené osobami nerozumějícími ani ekonomice, ani ničemu jinému, kromě snad technologie získávání hlasů prosťáčků. Ani v tom nejsou moc úspěšní, protože velká ega lokálních vůdců tříští jejich síly. Hodně slimáčků a málo kapustičky, jak k tomu sám Zeman říká.
Čemu by vládnutí takových lidí prospělo, kromě jejich osobních zájmů, není jasné. To je tedy jenom takový řečnický obrat, jasné to je. Vedle jedné tubusové vily Tomia Okamury by takových staveb třeba vzniklo víc. Jinak by ale s největší pravděpodobností následoval slovenský vývoj, to znamená ještě horší ekonomická politika, než máme, zdražování, zadlužování, přimknutí se k chátrajícímu Rusku s jeho ekonomikou, která se nad vodou drží jenom díky steroidům napumpovaným do válečného průmyslu. Krom toho bychom se dočkali ještě dalšího metastázování velkých peněz do politiky, což by ovlivnilo spravedlnost, zdraví a svobodu projevu (jak je to vidět v Maďarsku a zkoušela to PiS v Polsku).
Protože tyto politické síly dávají najevo sympatie k Donaldu Trumpovi, mohli bychom také čekat snahu udržet se u moci bez ohledu na výsledky voleb. Na tom se ostatně Miloš Zeman už jednou podílel, když si nastolil svou takzvanou „vládu odborníků“, ačkoliv bylo možné sestavit vládu normální s podporou ve sněmovně. Zeman ovšem vyhlásil válku „idiotským ústavním zvyklostem“, což v praxi třeba znamená, že nevládne ten, kdo byl zvolen.
Není to nic nového, předznamenala to už opoziční smlouva, kde se sociální demokracie a ODS pokusily změnami volebního zákona vymést ze sněmovny menší strany. Takhle by se dalo v mocenském kartelu držet u moci na věčné časy, což, jak víme, může být třeba 20 let. Na psychiku voliče pochopitelně působí dost negativně, když nakonec nevládne ten, kdo byl zvolen, takže pak si klade otázku, jestli má vůbec smysl chodit volit.
Kdyby šlo jenom o Miloše Zemana, mohli bychom to svést na faktor osobnosti v dějinách, ale toto nepochopení principů liberální demokracie, která je vystavena posměchu, vidíme prakticky u všech takových lokálních vůdců, takže jde o trend. Něco z toho se dá vysvětlit určitou únavou a opotřebovanosti politických struktur v mnoha demokratických zemích, něco je výsledkem cíleného útoku promyšlené ruské propagandy, něco je dáno obyčejnou lidskou hloupostí, která je tady s námi od úsvitu dějin.
Univerzální všelék na to neexistuje, takže zatím nezbývá nic lepšího než nepřátelům otevřené společnosti čelit na každém místě tak, jak to umíme. Hodně by nám jistě pomohlo, kdyby se konečně zhroutila kremelská diktatura, ale neměli bychom se upínat k očekávání zázraků. Některé problémy by nám stejně zůstaly i bez našich slovanských pseudobratrů. Není ale jasné, jestli si politici demokratických stran hrozící pohromu dostatečně uvědomují.
