Občasný výlet do zahraničí stárnoucího Miloše Zemana vždy potěší (Vídeň, 10. 6. 2021) FOTO: ČTK/AP/Lisa Leutner
FOTO: ČTK/AP/Lisa Leutner
Prezident Zeman se vyjádřil pro Parlamentní listy v tom smyslu, že USA ochodem z Afghánistánu ztrácejí pozici světového lídra, a jedním dechem dokonce zpochybnil smysl Severoatlantické aliance. Řada komentátorů bude přičítat tato vyjádření Zemanově lásce ke Kremlu. Ještě více to ale svědčí o tom, že „starý jezevec“ už prostě svět kolem sebe nechápe. Projevilo se to opakovaně na jeho vystoupeních na posledních třech summitech NATO, kde tvrdošíjně opakoval značně zastaralé teze o boji proti terorismu jako celoplanetární prioritě.
Několik let je přitom zřejmé, že formotvorným elementem globálního dění je spíše soupeření velmocí, byť terorismus jistě nevymizel. Je celkem logické, že Zeman svoje neporozumění světu demonstroval i na příkladu Afghánistánu. Zašel přitom tak daleko, že zpochybnil i význam Severoatlantické aliance, která je základním garantem bezpečí státu, jehož hlavou by měl z titulu své funkce být.
Porážka USA?
Rychlost dobývání Afghánistánu Tálibánem byla dechberoucí. Vzpomínky na vládu Tálibánu na konci devadesátých let jsou ještě čerstvé. Obavy z nastalého vývoje na straně afghánského obyvatelstva i mezinárodního společenství jsou tedy naprosto pochopitelné.
Něco jiného jsou ovšem zkratkovité úvahy o tom, že USA přišly porazit Tálibán, aby s ním pak byly nuceny vyjednávat, a nakonec před ním musely utéct. Nevyhnul se jim z našich vrcholných činitelů zdaleka jen Zeman. Něco podobného opakoval i předseda zahraničního výboru Poslanecké sněmovny PČR Veselý, což je také na pováženou. Takto totiž realita nikdy nevypadala.
Hlavním cílem zásahu spojenců nebylo porazit Tálibán, ale zabránit tomu, aby Afghánistán již nebyl základnou teroristů schopných působit globálně. A to je splněno. Blesková akce „Severní aliance“ za podpory amerických speciálních jednotek v roce 2001 vedla k odstavení Tálibánu od moci, nikoliv k jeho porážce.
Jistě, v Afghánistánu působí nadále desítky menších teroristických organizací, včetně různých reziduí al-Káidy. O teroristické minulosti Tálibánu také nelze pochybovat. Jenže to, co dokázala al-Káida v roce 2001, tedy koordinovaný útok čtyř dopravních letadel přímo ve Spojených státech, je kvalitativně něco jiného.
Vyžadovalo to obrovské logistické, finanční a personální zázemí. Fakt, že něčím takovým nějaká teroristická organizace disponuje, představoval fatální nebezpečí pro západní civilizaci. I proto se na stranu USA přidalo NATO a poprvé ve své historii aktivovalo článek 5 Washingtonské smlouvy.
Po dvacetiletém úsilí vojenského, policejního i zpravodajského charakteru zaměřeného na systematické decimování teroristické sítě a jejího zázemí nejenom na Blízkém východě bylo toto pro svět enormní nebezpečí zásadně limitováno. Odchod USA a spojenců se dal proto očekávat.
Porážka Západu, neúspěch NATO?
Dalším mýtem je, že dění v Afghánistánu je porážkou Západu ztělesňovaného Severoatlantickou aliancí. Jenže ani to neplatí, protože NATO uspělo. I s poměrně nevelkým kontingentem (po transformaci mise ISAF na Resolute Support na přelomu let 2014–2015) dokázalo po celou dobu svého působení udržet jinak silný Tálibán na uzdě. Společně s vojsky USA donutilo NATO nakonec Tálibán k jednání, poté co se musel smířit s faktem, že vojensky nemůže za přítomnosti NATO uspět.
NATO též dokázalo úspěšně a efektivně vycvičit a vyzbrojit afghánskou armádu. Ta má zbraní opravdu dost. Problém je ale v tom, že tato armáda, dostatečně bojující za přítomnosti spojenců, nebyla ochotna bojovat za zkorumpovanou afghánskou vládu po jejich odchodu. Jedná se tedy o selhání politického uspořádání.
Kdo byl primárně zodpovědný za politické vztahy s afghánskou vládou? Ne, nebylo to NATO, které minimálně od roku 2014 bylo odpovědné výhradně za podporu afghánského bezpečnostního sektoru. Primární úlohu při reformě politického uspořádání hrála OSN – mise UNAMA s podporou Evropské unie a dalších mezinárodních aktérů.
Svůj podíl viny samozřejmě nesou i USA, po léta nejsilnější externí hráč v Afghánistánu. Měnící se taktika od bleskové speciální operace přes masivní přítomnost pozemních vojsk až po rekonstrukční misi, jakož i struktura vojsk od bojové přes protiteroristickou až po výcvikovou ke stabilizaci poměrů v Afghánistánu nepřispěly. Ve své skvělé knize Battleground někdejší národní bezpečnostní poradce H. R. McMaster poukázal na to, že Spojené státy si za celu dobu nevypracovaly komplexní strategii. Nevedly podle něj jednu válku, ale vedly dvacet ročních válek.
Nic to nemění na tom, že nelze mluvit o porážce Západu, reprezentovaného v Afghánistánu Severoatlantickou aliancí. Trvám na tom, že NATO uspělo a ukázalo svou akceschopnost.
Je s podivem, že o neschopnosti tolik vzývaných „multilaterálních organizací“ zajistit politickou stabilitu se skoro nemluví. Podobně to platí i o afghánské politické reprezentaci, která má primární zodpovědnost za zajištění bezpečnosti své země. NATO tuto reprezentaci nevybíralo a ani nemohlo.
Skóre v soupeření mocností
Vojensko-strategicky to pro USA nedopadlo špatně. Afghánistán už není útočištěm teroristů schopných zasáhnout New York, a USA se tak zbavují výrazného břemena. Na silném Tálibánu si nyní vylámou zuby Rusové i Číňani.
S mezinárodně uznávanou vládou Ašrafa Ghaního měly Rusko i Čína zájem čile obchodovat, avšak zejména Rusko kvůli taktickému zisku zvýšit náklady NATO na angažmá v Afghánistánu skrytě podporovalo i Tálibán. V posledních dvou letech obě země očividně zintenzivnily úsilí o získání vlivu. To ale teď se silným Tálibánem nepůjde.
Číňanům a Rusům se hodilo, že přítomnost Američanů v Afghánistánu místo nich řešila bezpečnostní rizika za jejich humny. Teď se budou muset starat sami. Rusko má problém uhájit svou jižní hranici a do Tádžikistánu již vysílá vojáky a smluvní žoldáky.
Čína se musí oprávněně obávat nepřátelství islámských organizací operujících na jižní hranici Afghánistánu. Jejich sympatie si svou politikou v Sin-ťiangu rozhodně nezískává.
Svou zranitelnost obě země stěží vyřeší pouze vojensky. Změní tedy své chování vůči muslimským menšinám na svém území? Ať tak či onak, odčerpá jim situace v Afghánistánu část kapacit, které jinak věnují na opotřebovávací strategii v soupeření s USA.
Tálibán s těžkou technikou, která mu nyní padla do rukou, vzdálené Spojené státy neohrozí. Na případné teroristické aktivity na dlouhou vzdálenost je nepoužitelná. Rostoucí problém pro Rusko, Čínu, Írán či Pákistán je však nasnadě. Tálibán již rozhodně nebude loutkou v rukou jiné země. Americká armáda, která je čím dál více přetížená, bude moci nyní více kapacit věnovat obranyschopnosti východního křídla NATO proti Rusku a indo-pacifické oblasti proti Číně.
Miloš Zeman, záměrně zastírající rozmisťování nových jaderných systémů Ruska a Číny, jejich každodenní kybernetické útoky a další nepřátelské aktivity, se tedy i v tomto tragicky mýlí.
Tristní výkon české vlády
Minimálně od loňské dohody USA s Tálibánem byl horizont odchodu spojeneckých vojsk víceméně jasný. Česká vláda ovšem až do letošního léta osud afghánských spolupracovníků naší armády nijak neřešila! A i potom se mu věnovala velmi laxně.
Počet těch, kterým pomůže, navýšila až po kritice veřejnosti, která lépe než vláda chápe, co je to ČEST. Svým bezohledným jednáním vláda mimo jiné ohrozila budoucí mise české armády. Ta napříště bude jen těžko shánět loajální místní spolupracovníky. A když je sežene, těžko se na ně bude moci spolehnout, když se oni nebudou moci spolehnout na ni.
Česká vláda, stejně jako prezident, tím jen potvrdila své dosavadní chování. Zejména svůj blahosklonný přístup k vlastním závazkům. Česká republika je dnes patrně jediným státem, jehož ministři nejenže nejsou schopni naplnit závazek dávat 2 % HDP na obranu, ale dokonce jej již veřejně vyhlásili za neplatný. Že si v tom s nimi nyní podal ruku i „starý jezevec“, je vlastně příznačné.
Martin Svárovský je vedoucí Programu bezpečnostních strategií v Bezpečnostním centru Evropské hodnoty. Působil v Kanceláři prezidenta republiky (za Václava Havla), poté v diplomatických službách jako zástupce velvyslance v Budapešti (2002–2006) a Varšavě (2010–2014), zástupce ředitele Odboru střední Evropy a posléze Odboru analyticko-plánovacího MZV ČR. Je autorem koncepce Česko-polského fóra a poradcem předsedy Výboru pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny PČR.
