Margarita, ruská smluvní vojačka, která byla ve válce na Ukrajině, už téměř dva měsíce prochází psychoterapií. Navštěvuje psychologa, bere silná antidepresiva a snaží se zapomenout na to, co se jí v poslední době stalo. Nejvíce se bojí návratu ke svému pluku, kde ženy z její zdravotnické roty výhrůžkami nutili mít sexuální vztahy s důstojníky. Vyprávěla to zpravodaji webu Sever.realii.
„Neustále mám noční můry a záchvaty paniky. Diagnostikovali mi něco, co si nepamatuji, bez jakýchkoli papírů. Řekli mi, že se z toho dostanu až za šest měsíců. Nemůžu být sama, i když bych se nejraději před všemi v pokoji uzavřela. Ale i když nejsem sama a něco dělám, mám pořád před očima tu hrůzu,“ líčí Margarita.
Margarita říká, že když byla ve válce, tak nevnímala změny, které se s ní děly. Po návratu do Ruska si uvědomila, že její psychika je úplně rozbitá. „O tom, co viděla a zažila, vypráví klidným a vyrovnaným hlasem, ale o to děsivější jsou její příběhy o vojácích zabitých vlastními spolubojovníky, o opilých důstojnících, kteří zneužívali své brance, a o vdaných ženách ve zdravotnické rotě, které byly nuceny k sexuálnímu styku.“ Margaritu samotnou se nikdy nepodařilo zlomit a „podložit“ pod někoho, i když se o to od prvního dne pokoušeli.
Tato žena v roce 2017 po jedenácti letech vojenské služby odešla do civilu, ale za dobu pěti let se jí nepodařilo najít normální práci. Podle svých slov se v civilním životě necítila doma, a tak se rozhodla přihlásit do „speciální operace“. Děti má sice dospělé, ale jsou nemocné a závislé na ní a má nějaké půjčky. Když jí v roce 2022 nabídli další smlouvu, tak souhlasila. Vzali ji jako sanitářku. Po příjezdu do Nižního Novgorodu si jí u útvaru všiml plukovník, který ji poslal pracovat na velitelství. „Když jsem přišla do práce na velitelství a dala se do řeči s kluky z personálního oddělení, řekli mi: ‚Polkan si tě vyhlédl. Nejspíš z tebe bude polní žena.‘ Zeptala jsem se, co to znamená, a oni mi řekli, že budu vařit, prát a obšťastňovat.“
O měsíc později byl pluk poslán na Ukrajinu. Tam Margarita doufala, že se šikaně vysokého důstojníka ubrání. Ten byl ale stále dotěrnější; když si uvědomil, že mu žena nebude po vůli, nechal pro ni vytvořit nesnesitelné podmínky, aby se sexem souhlasila.
„Měsíc jsem žila jen tak na ulici. Když ostatní spali ve stanech a chatrčích, já spala na zemi, vedle silnice, v malém lesíku. Spolu s polními myšmi. Snažila jsem se samozřejmě nějak zahřát. Ale když je vám zima, nikdy nemůžete spát. Mohli vás taky nechat o hladu. Chtěli mě zlomit, abych souhlasila, že s ním budu spát. Ale já jsem si stála za svým, a když to pochopil, okamžitě mě poslal k dělostřelectvu, také na jeho rozkaz. Do červené zóny na samé frontě. Možná si myslel, že tam zemřu,“ vypráví vojačka.
Podle Margarity s ní v pěším praporu sloužilo sedm žen ve věku 23 až 38 let a každou z nich se snažili „podložit“ pod důstojníky.
„Když jsme tam přišly, nikdo samozřejmě nevěděl, o co jde. A jakmile jsme všechno pochopily, už nebylo cesty zpět. Na vlastní oči jsem viděla, jak důstojník čety postřelil ‚svou‘ dívku Světlanu. Moc pili, nebo v tom byla nějaká žárlivost, nevím. Udělali to tak, aby to vypadalo, že to udělali Ukrajinci. Střelil se do ruky, jako by ji bránil, a asi za tři týdny se vrátil z nemocnice. Světlana po zranění přežila, ale zůstala invalidní. Prodělala už pět operací a šestá bude následovat.“
Nakonec byly téměř všechny dívky zlomeny a donuceny k poskytování sexuálních služeb, ať už výhrůžkami, nebo šikanou, takže život byl nesnesitelný. Některé z nich podle Margarity dokonce spaly s několika muži. V takovém prostředí je však nikdo neodsuzoval, protože prostě musely nějak přežít. Podle Margarity to většina žen, i když byly vdané, nakonec přijala. Rozhodly se, že v téhle válce je lepší žít jako v ráji – najedené a s cigaretami.
Marina Zajcevová, praporčice ve výslužbě z Petrohradu, sloužila v Čečensku v letech 2001 až 2006. Podle ní existují v armádě takzvané „polní manželky“ už dlouho. „Polní manželky“ jsou podle její zkušenosti zpravidla svobodné ženy a žijí s důstojníky z vlastní vůle.
Zajcevová vstoupila do armády, když jí bylo 34 let, a tvrdí, že mladé dvacetileté dívky by do armády vstupovat neměly. V ruské společnosti panuje stereotyp, že ženy na vojně jsou prostitutky.
„Maxim Arzamascev, docent na Vysoké škole ekonomické v Petrohradě, uvádí statistiky, podle kterých byla každá čtvrtá žena v ruské armádě tak či onak sexuálně obtěžována. Igor Selivanov, psycholog, který zkoumá vztahy ve vojenských jednotkách, vypráví příběh o tom, jak během čečenského tažení v jedné z jednotek musel zástupce generála doslova ukrývat svobodné kontraktorky před důstojníky, kteří přišli jednotku zkontrolovat. Vlentina Melnikovová, tajemnice Výboru vojenských matek Ruska, v historii svých lidskoprávních aktivit sahajících až do Sovětského svazu uvedla, že ženy podávaly stížnosti na sexuální obtěžování nebo znásilnění ze strany vojáka jen velmi zřídka. Ženy zpravidla takové věci raději neoznamují,“ píše server Sever.realii.
Podle Melnikovové jsou v ruské armádě sexuálnímu obtěžování vystaveny nejen ženy, ale i muži, protože ve vojenských jednotkách „na úrovni kapitánů a majorů“ jsou osoby s „netradiční“ sexuální orientací. Problém homosexuálních vztahů v armádních řadách existoval už v sovětských dobách.
Jak jsme tu již psali, sahá tento vztah k ženám v armádě až do doby druhé světové války.
Romantický název „polní ženy“, „polní manželky“ poněkud maskuje, že se jednalo prostě o milenky důstojníků Rudé armády, které výměnou za „opatrovnictví“, tedy ochranu před nevítanými nápadníky, měly nahradit manželky – především poskytnout sexuální uspokojení. Tento jev byl rozšířen spíše v týlu než na frontě. Veterán Isaac Kobyljanskyj ve svých pamětech píše, že mezi vojenskými veliteli byl nepsaný řád: všechny ženy, které přišly k pluku, byly nahlášeny veliteli, jeho zástupci a náčelníkovi štábu. Po prozkoumání dokladů a „obhlédnutí“ a někdy i krátkém rozhovoru se určilo, kam bude nová bojovnice poslána, tedy často u koho bude spát.
Válečný veterán N. Posylajev si vzpomíná na to, jak to probíhalo, a říká: „Nechť mně váleční veteráni odpustí, ale budu mluvit o tom, co jsem sám viděl. Zpravidla se ženy, které se dostaly na frontu, rychle stávaly milenkami důstojníků. Ale jak jinak, pokud je žena sama, nebude obtěžování brát konce.“ Polní ženy měli podle něj skoro všichni důstojníci.