Židovka, neonacisté a Památník Lidice: O jedné „normalizaci“ českých dějin

České dějiny jsou zneužívány politickými extrémisty a populisty: Filip, Okamura a Vondráček v Památníku Lidice (15. 6. 2019) (ČTK/Říhová Michaela)

České dějiny jsou zneužívány politickými extrémisty a populisty: Filip, Okamura a Vondráček v Památníku Lidice (15. 6. 2019) | FOTO: ČTK/Říhová Michaela

Před dvěma lety jsme s redaktorem České televize Mirkem Petráčkem natočili jeden z dílů Reportérů ČT s názvem „V předvečer tragédie“. Zachytili jsme neznámý osud Štěpánky Mikešové-Löwingerové, židovky z Lidic. Jsou tituly, které zrají „jako víno“, řekl by klasik, ale o této reportáži to platí dvojnásob, protože politická skandalizace odhalila problém v přístupu české veřejnosti k vlastní minulosti, zneužívání historie i selhání společenských elit.

Oznámením kandidatury spoluzakladatelky spolku „Lidice Memory“ Jany Bobošíkové a Hany Lipovské na kandidátce Volného bloku, původně společně s představiteli Nejvyšším správním soudem zrušené neonacistické Dělnické strany, se situace kolem Památníku Lidice vyjasnila.

Ve sdružení Lidice Memory, které Bobošíková založila společně s „lidickým dítětem“ a do něhož se hlásí mimo Hanu Lipovskou některé příbuzné lidických žen, včetně starostky obce, či bývalá poslankyně za KSČM, archivář a další, tak málem stanuli bok po boku pozůstalým po obětech a znalcům nacistického barbarství v Lidicích a Ležákách s kandidátkami neonacistické formace.

Představitelé a příznivci krajní pravice kampaň Volného bloku, za který na prvním místě kandiduje členka Lidice Memory Hana Lipovská v Pardubickém kraji a v Praze bývalá předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu v Lidicích Jana Bobošíková, otevřeně podporují. A „Lidice Memory“ i Památník Lidice a Ležáky k tomu mlčí.

Banner Nová Orientace

Vytěsněný příběh židovské ženy – antisemitismus a čistky?

Štěpánka Mikešová-Löwingerová přišla do Lidic se svým manželem v březnu 1939. Pocházela z dobře zajištěné židovské rodiny ve Ždánicích u Kyjova a měla několik sourozenců.

František Mikeš se fiktivně rozvedl se svojí ženou ještě téhož roku, neboť by jako státní zaměstnanec musel dokládat rasový původ svůj i své manželky a mohl tak přijít o finančně dobře zajištěné místo ve státních službách. Když v březnu 1942 zemřel na následky onemocnění, zapsal lidický farář Josef Štemberka, že se svojí ženou společně obýval pronajatý byt (část jedné místnosti) č.p. 93 u manželů Doležalových v Lidicích.

Tomáš Vandas, předseda Dělnické strany sociální spravedlnosti, po boku Jany Volfové na předvolebním mítinku Volného bloku (Facebook).

Katolický pohřeb na lidickém hřbitově byl vždy velkou událostí a také v tomto případě musela místní komunita vědět o obou manželích. Štěpánka Mikešová neměla zaměstnání a od smrti Františka Mikeše žila pouze z úspor. Přesto si přivydělávala šitím. Nenosila židovskou hvězdu, jména svých židovských rodičů na policejní přihlášce k pobytu počeštila a židovský původ ve zvláštní kolonce popřela.

Po osobní rozepři kvůli finančnímu vyrovnání za nájem dospěla její domácí Alžběta Doležalová v době začínající heydrichiády 2. června 1942 k rozhodnutí, které změnilo život oběma ženám.

Téhož dne odpoledne přišla na četnickou stanici do Buštěhradu a četníkům oznámila, že její nájemnice se skrývá jako židovka a že pokud ji nezatknou, půjde na gestapo a udá je, že nekonali podle „zákona“. Vyhrožování četníkům gestapem, pokud přistupovali k udání odměřeně, nebylo až tak neobvyklé, poválečné retribuční soudy je považovaly za „veřejné násilí vydíráním“ a tvrdě je stíhaly.

Rudý car Brežněv dekoruje na Pražském hradě svého místodržícího Husáka Řádem říjnové revoluce (31. 5. 1978) (ČTK)

Po ověření informací na obecním úřadě v Lidicích, kde byly uloženy policejní přihlášky, četníci Štěpánku Mikešovou zatkli a ve 22 hodin předali do věznice gestapa v Kladně. Následujícího dne podrobně sepsali zanechaný osobní majetek dotyčné a místnost zapečetili.

Vedle velitele stanice četníka Vojtěcha Babůrka a jeho kolegy Evžena Ressla byl u sepisování majetku přítomen i mladý strážmistr František Cába, který se ucházel o ruku sousedky Doležalových, tehdy sedmnáctileté Milady Říhové. Událost se v Lidicích rozkřikla, včetně spontánní pohrůžky zatčené Štěpánky Mikešové při opouštění obce, že se „Lidičákům pomstí“.

Lidická tragédie

O pouhý den později zasahovalo v lidických rodinách Horákových a Stříbrných gestapo kvůli zachycenému dopisu dělníka Václava Říhy slečně Anně Maruščákové v továrně Palaba ve Slaném. Tajemně napsaný list přivedl německou tajnou policii právě do Lidic, a sice do dvou rodin, jejichž dva synové bojovali v Royal Air Force.

Už 4. června 1942, v den úmrtí zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha po atentátu československých parašutistů, mělo gestapo záminku k exemplárnímu potrestání etnických Čechů a k signálu spojenců, aby se o další výsadky ani nepokoušeli.

Vlastimil Pechanec, odsouzený za rasově motivovanou vraždu Otty Absolona, v triku Dělnické strany sociální spravedlnosti s poslancem a lídrem Volného bloku Lubomírem Volným (Facebook).

A pak 10. června, těsně před popravou lidických mužů, odvezla pořádková policie lidické ženy s dětmi do Kladna a o dva dny později vlakem do koncentračního tábora Ravensbrück. Moment, na který dodnes vzpomíná i poslední žijící pamětnice z řad lidických žen, bylo vysvětlení, proč jsou v koncentračním táboře. O členech RAF vězněné ženy nehovořily, ale vysvětlením jejich krutého osudu bylo ono udání a naplněná pohrůžka židovské oběti. Hitlerův exemplární trest na základě zfalšovaných důkazů nakonec smazal Lidice z povrchu země.

Svědectví českých četníků a poválečné manipulace

Zajímavý byl druhý život příběhu udané židovské oběti. Z její rozvětvené rodiny nepřežil válku nikdo a její osud zachytil v prosinci 1945 četník Evžen Ressl v rámci vyšetřování případů kolem Lidic. Vojtěcha Babůrka komunisté odsunuli z vedení četnické stanice a v roce 1948 jej nezákonně odsoudili do uranových dolů.

Oceňovaný veterán, několikrát raněný v zákopech první světové války, posléze budovatel první republiky v uniformě četníka a během okupace podporovatel protinacistických aktivit domácího obyvatelstva, nebyl odsouzen za účast na vypálení obce, ale pro „horlivost“ při zatýkání komunistů v březnu 1939. Byl možná jediným četníkem v poválečné republice odsouzeným za účast v akci gestapa, která neměla žádnou oběť. Babůrek zemřel po propuštění z uranových dolů v roce 1954 na rakovinu žaludku.

Prolhaný sovětský vůdce Chruščov na inspekci u Antonína Novotného v československé gubernii (Praha, 27. 8. 1964) (ČTK)

Jeho podřízený Ressl zapsal své svědectví o Lidicích a udání židovské oběti do vyšetřovacího protokolu, jedné kopie a do památníku četnické stanice, který byl společně s dalšími památníky z oblasti Kladenska po Vítězném únoru 1948 uschován v archivu ÚV KSČ až do počátku šedesátých let.

V polovině osmdesátých let federální ministerstvo vnitra nepovolilo skartaci těchto pramenů, neboť je považovalo za mimořádně cenné doklady událostí z doby nacistické okupace. Cesta památníku archivy skončila v roce 2012 v Kladně. Zápis byl kontrolován na základě dochované dokumentace několika stupni nadřízených, než byl přepsán do památníku v konečné podobě.

Zápisem z prosince 1945 bylo vyšetřování tragédie Lidic otevřeno a četník, lidickými ženami považovaný úředně za státně spolehlivého, vyjevil sled událostí včetně onoho udání skrývající se židovky. Tento dokument byl jako součást vyšetřování Referátu L(idice) uložen na ministerstvu vnitra a odtajněn na přelomu tisíciletí.

Vůbec nejzajímavější osud stihl složku přímého vyšetřování udání z 2. a 3. června 1942. Zápis o zjištění identity Štěpánky Mikešové, seznamy jejích věcí nebo poválečné žádosti o došetření kauzy, to byl třaskavý obsah.

Tato složka byla odeslána Resslem na vyžádání Odboru pro politické zpravodajství a skončila v jednom z nejstřeženějších archivů Státní bezpečnosti uprostřed lesů v Kanicích u Brna. Je patrné, že příběh v Osvětimi zavražděné Štěpánky Mikešové se nehodil do obrazu komunistického režimu. Boural opěrný pilíř režimu, kterým Lidice byly, a ukazoval na manipulaci s historickými událostmi.

Manželé Babišovi mají Francii opravdu rádi – Andrej a Monika v Paříži (2018) (ČTK/AP/Kamil Zihnioglu)

Tyto informace se v Lidicích už nedozvíte, neboť má kniha byla po nástupu nového vedení Památníku Lidice stažena z nabídky publikací určených návštěvníkům. Nejde o těch několik prodaných kusů ročně, ale o „normalizaci“.

Bobošíková a „Lidice Memory“

Jestli má někdo dobře vycvičený čich na „narůstající problém“, jsou to lidé, co přežili lágry.

Uplynulých pět let se nám poslední z přeživších holokaustu a nacistických zločinů snaží dát najevo, že česká společnost má problém, který oni už jednou zažili – xenofobii, lidskou nenávist. Vzpomeňme kauzu osvětimského vězně Jiřího Bradyho, odvahu Evy Liškové postavit se na dohled od plynových komor popírači holokaustu Daliborkovi ve filmovém dokumentu Víta Klusáka a opustit Český svaz bojovníků za svobodu (ČSBS).

Anebo Fedora Gála, který se v Terezíně nechtěl postavit vedle některých politiků, a veřejný protest posledních tří lidických žen proti způsobu zvolení předsedkyně ČSBS v Lidicích Jany Bobošíkové za přítomnosti a souhlasu Jaroslava Vodičky nebo dnešního místopředsedy Lidice Memory a současně lidického dítěte Pavla Horešovského. Proč nikdo neposlouchal varovné hlasy?

Plakát Dělnické mládeže inspirovaný nacistickou „estetikou“ (koláž NO/Forum 24)

Záminkou, nikoliv důvodem (!) k výměně na postu ředitele Památníku Lidice byla naše reportáž. Důvodem k odvolání bylo směřování památníku mezi odborné instituce na světové úrovni, ovšem bez vlivu extremistů, kteří se kolem paměťové instituce formovali.

Ještě před vynuceným odstoupením ředitelky Martiny Lehmannové protestovala osobně dopisem u ministra kultury Lubomíra Zaorálka i poslední lidická žena Jaroslava Skleničková. Marně. Výsledkem je, že členkami Lidice Memory jsou kandidátky za pravicové extremisty, kteří personálně a programově navazují na soudně zakázanou neonacistickou stranu, společně s některými zástupci krajní levice. Kruh se uzavřel…

Zatímco několik týdnů po reportáži psali „Lidičtí“ jménem starostky a předsedkyně ČSBS rozhořčené dopisy vládním představitelům, nyní nezazněl žádný protest. A to ani z vedení Památníku Lidice a Ležáky. Trvá jen zbabělé mlčení. Jak chtějí památníky učit mladou generaci o diktaturách 20. století, když jsou řízeny politickými tlaky namísto ověřeným poznáním minulosti?

Politolog Karel B. Müller je editorem a hlavním autorem nové knihy Aktivní hranice v Evropě (Hlaváček/Müller / se svolením autora)

Jako autor stálé expozice v Ležákách, výstav v Lidicích a knih o osudu obyvatel obou vsí nemohu mlčet, když jsou s těmito institucemi spojováni pravicoví a levicoví extremisté, vždyť proto jsem nesháněl dokumenty, fotografie a svědectví o nacistické krutovládě.

Posledním žijícím svědkům jsem před téměř dvaceti lety slíbil, že Ležáky budou trvalým symbolem aktivního odporu proti neonacismu, xenofobii a mezilidské nenávisti. Dnes je tento odkaz obětí poškozen, když právě tyto instituce neupozorňují na nebezpečí extremistů, ba naopak pomáhají v útoku na základy demokracie.

Nepohodlná Česká televize

Před dvěma měsíci se odehrál zatím poslední útok na veřejnoprávní Českou televizi za onu odvysílanou reportáž. Předseda Volebního výboru Poslanecké sněmovny PČR Stanislav Berkovec (ANO) svolal 12. července 2021 výbor s pozvánkou na 15. červenec. Byl to velký spěch, neboť poslanecká sněmovna měla naposledy zasedat v pátek 16. července. Tématem byla opět reportáž a pozvanými hosty byli ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík, starostka Lidic Veronika Kellerová (Lidice Memory) a archivář Archivu hlavního města Prahy Vojtěch Šustek (Lidice Memory).

Zástupce České televize ani já jsme pozváni nebyli. Jen dva týdny před tím zveřejnil ředitel Památníku Lidice tzv. posudky o pramenech k osobě Štěpánky Mikešové-Löwingerové a udání, jejichž drtivou většinu měl k dispozici od listopadu 2020. Nezmínil se, že o židovské oběti věděl od roku 2002, a přitom ji ani ve svých oceněných publikacích, ani v expozici Památníku Lidice nepřipomněl. Nelhal, jen jejím vynecháním změnil kontext. Z etického hlediska nelze snad v žádném závažném trestném činu odůvodnit úplné zamlčení oběti vztahem k dětem pachatele, kteří za činy svých rodičů nemohou.

Když mne 14. července 2021 na jednání Volebního výboru oficiálně pozvala Olga Sommerová a všichni poslanci výboru dostali můj průvodní e-mail, včetně přiložené sedmdesátistránkové studie schválené mezinárodní vědeckou radou Časopisu Matice moravské, byl výbor 15. července 2021 odložen. Vyplynulo napovrch, že oba kolegové, Eduard Stehlík a Vojtěch Šustek, manipulovali s prameny a historickými fakty. Ředitel památníku odmítl na výbor dorazit a ten byl dvě hodiny před zahájením odložen, resp. zrušen.

Záměr účastníků byl zřejmý – na základě neodborně zpracovaných posudků selektovaných pramenů a při zatajení existence odborně schválené vědecké práce docílit stížnosti Volebního výboru PSP ČR Radě pro televizní a rozhlasové vysílání, která by krátce před parlamentními volbami byla nucena o reportáži opět jednat a de facto vytvořit tlak na generálního ředitele České televize, o jehož sesazení usilují některé politické subjekty. A proti televizi, která i přes tlak extremistů dokáže informovat veřejnost o důležitých kauzách a v době pandemické krize plnila mimořádně důležité úkoly.

()

Stop manipulacím s dějinami!

Kauza udání lidické ženy Štěpánky Mikešové-Löwingerové je po odborné stránce uzavřena s tím, že platnost má jak v roce 2015 vydaná publikace „Lidice. Zrození symbolu“, tak reportáž České televize, tak nedávno zveřejněná studie v Časopise Matice moravské.

Přetrvávajícím problémem je politický vliv na fungování paměťových institucí, který je možné vyřešit pouze jejich odloučením od vrcholné politiky.

Památníky mají za úkol transgeneračně a transnacionálně přenášet trvalé hodnoty, které jsou společné všem občanům demokratické a svobodné společnosti, ale současně musí reflektovat historické poznání. Musí být místem společného uvědomění hodnoty lidského života a kořenů zla, které přinesly nacistický a komunistický režim.

Osmdesáté výročí událostí po atentátu na Heydricha, které si připomeneme v příštím roce, tak v těchto institucích proběhne v demokraticky smýšlející veřejnosti s vědomím, že původně silná hráz proti všem druhům nenávisti v české společnosti má vážné trhliny. A nezakryjí to ani slova o „hrdinech“ a „české vlaječky“.

PhDr. Vojtěch Kyncl, Ph.D. je historik zabývající se dějinami 20. století, zejména problematikou německého nacismu a druhou světovou válkou, aktuálně působí v Historickém ústavu AV ČR a přednáší na Univerzitě Karlově. Mimo jiné je autorem přelomové monografie Lidice. Zrození symbolu (2015), která vyvolala odbornou i veřejnou diskusi.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]