ROZHOVOR / Překladem tohoto rozhovoru si připomínáme výročí padesáti let od vydání epochálního díla Alexandra Solženicyna Souostroví Gulag a sedmdesáti let od smrti J. V. ­Stalina. Americký historik, akademik a spisovatel Stephen Kotkin (1959) získal doktorát na Kalifornské univerzitě v Berkeley a potom pracoval tři desetiletí v Princetonu. Nyní působí v Hooverově institutu Stanfordovy univerzity. Kotkinovým nejvýznamnějším knižním projektem je třísvazkový životopis Josifa Stalina, z něhož první dva díly vyšly pod názvem Stalin: Paradoxes of Power, 1878–1928 (2014) a ­Stalin: ­Waiting for Hitler, 1929–1941 (2017), třetí svazek je v tisku.

Russ Roberts: Jako historik, který se mimo jiné zabývá Stalinem, přemýšlíte a píšete o roli jednotlivců ve vztahu k větším silám dějin. Jak byste popsal vliv Alexandra Solženicyna na ­dějiny?

Stephen Kotkin: Jako druhý nejvýznamnější po samotném Stalinovi. Solženicyn dokázal jako jediný člověk ztemnit obraz Sovětského svazu v celo­světovém měřítku. I když mu bylo v Sovětském svazu zakázáno vydávat většinu děl, objevovala se a šířila, obvykle v ilegalitě, někdy zároveň s veřejným odsouzením jeho osoby. Měl tedy obrovský vliv doma i v zahraničí a tento vliv byl pro sovětský systém zničující. Mnoho lidí se domnívá, že na rozdíl od Hitlerova nacismu měl sovětský systém ospravedlnitelné rysy. Každý, kdo řekl cokoliv kladného o nacistickém systému, se za to musel omluvit – kvůli Hitlerovi a holo­caustu. V případě Sovětského svazu se ­ovšem mnozí domnívali, že v roce 1917 vznikla čistší a lepší forma socialismu, kterou však Stalinova vláda uzurpovala nebo degradovala. Solženicyn dokázal opak. A nejenže dokázal opak, ale dokázal ho takovým způsobem, že si to se zájmem přečetly desítky milionů lidí. To je neuvěřitelný úspěch.

Bylo by zajímavé se zamyslet nad tím, co by se stalo, kdyby Solženicyn neměl dostatek odvahy udělat to, co udělal. Nebo kdyby jeho práce nepřežila, nedostala se mimo tábor, nerozšířila se přes různé podzemní sítě a pak se nedostala na Západ – myslíte, že by sovětské dějiny byly jiné?

Ano, debata o Sovětském svazu je nyní mnohem tlumenější, neboť jeho existence je už více než čtvrt století minulostí. Nicméně v dobách Sovětského svazu byly debaty o jeho reformovatelnosti, ospravedlnitelnosti, o tom, proč bychom měli mít se Sovětským svazem politiku détente a proč se možná dokonce sovětský a americký systém vyvíjely stejným směrem v rámci takzvané „teorie konvergence“, opravdu důležité. A současně byly matoucí. Solženicyn do nich vstupoval s palčivou morální autoritou, protože v tom systému velmi dlouho trpěl. A ve svém díle vyzdvihl hlasy všech, kteří v něm trpěli podobně jako on. Bylo mnoho dalších odvážných lidí, přímo v Hooverově institutu například lidé jako Robert Conquest, kteří napsali skvělé, pravdivé knihy o Sovětském svazu. Solženicyn však dokázal něco víc. Přesvědčivě ukázal, že Sovětský svaz byl špatný nejen z politického, ale i morálního hlediska.

Ve dvacátých letech samozřejmě existovalo mnoho apologetů režimu, kteří věřili nebo doufali, že sovětský režim vytváří nového člověka, nové lidstvo, nový, lepší systém. Jsou lidé, kteří jeho jménem lhali, kteří to kryli nebo kteří věřili propagandě, kterou režim vytvářel, a lžím, jež jim byly vykládány při návštěvě SSSR. A spousta západních intelektuálů tomu samozřejmě podlehla. Ale někdy mezi lety 1935 a 1955 si lidé začali uvědomovat, že je tam něco prohnilého, že tam vládne neuvěřitelně represivní režim, který strašným způsobem zneužívá své občany. A přestože hrstka intelektuálů ten systém nebo Stalina nadále omlouvala, většina lidí na Západě se obrátila proti Stalinově vizi. Jaký je tedy přínos Sol­že­nicynových svědectví z první ruky, která shromáždil v Souostroví Gulag, jeho vlastního příběhu a příběhů desítek dalších politických vězňů? Jaký byl další dopad tohoto literárního počinu, nad rámec toho, co bylo do jisté míry dobře známo?

Snad dobře známo – nesmíme zapomínat, že francouzská komunistická strana byla stalinistická po celou dobu Stalinovy vlády, a dokonce i poté, co Stalin zemřel a byl odsouzen. Musíme si také uvědomit, že mnozí lidé hrůznou povahu režimu zlehčovali: „Ano, byly hladomory. Ano, zemřely miliony lidí. Ale to nebylo úmyslné, staly se chyby. Nebyly základem systému. Pracovní tábory Gulagu – kde byly uvězněny miliony lidí často za takzvané politické zločiny – ty nebyly tak velké. Čísla byla přehnaná. Ano, docházelo k excesům, ale přesto ani stalinismus nebyl za hranicí únosnosti…“ Znovu opakuji, že obhajoba Hitlerova režimu neprošla téměř nikomu. V této zmatené debatě, v níž někteří lidé – včetně prominentů – obhajovali stalinismus, bylo také velké množství lidí, kteří uvnitř sovětského režimu viděli jakousi lepší podobu revoluce, která by se tak možná mohla obnovit, když Stalin zemřel. Takže Chruščovův „tajný projev“, který Stalina odsoudil za jeho zločiny, byl vlastně pokusem o rehabilitaci sovětského systému. Vracel se k čistší verzi revoluce, údajně spojené s Leninem a leninismem. Stalinova postava se proměnila v kult osobnosti, v čemž Chruščov viděl degradaci revoluce. A proto měla nabrat druhý dech. Měl přijít socialismus s lidskou tváří neboli komunistická reforma.

Po Stalinově smrti bylo sovětským fenoménem nově přitahováno mnoho lidí. Ve skutečnosti došlo na levici k rozkolu mezi těmi, kteří Stalina odsuzovali, a těmi, kteří Stalina nadále chválili. Oběma stranám však byla společná víra v revoluci jako historicky nutnou a správnou – buď ve stalinské, nebo v původní leninské verzi. Na tyto debaty zapomínáme, protože dnes už by jen málokdo hájil tuto historii stejným způsobem. Ale to je kontext, do kterého přišel Solženicyn. Snažil se zjistit, jak by mohl tuto realitu zachytit a popsat. Napsal několik opravdu důležitých románů o pracovních táborech, vycházejících z vlastní zkušenosti, a ty obstály ve zkoušce časem. V roce 1970 za tyto romány získal Nobelovu cenu za literaturu. A my je známe pod názvy Jeden den v životě Ivana Děnisoviče, V kruhu prvním a samozřejmě Rakovina. Nobelovu cenu tedy získal za zpracování těchto témat.

Největší dopad však mělo Souostroví Gulag, které bylo vydáváno nikoli v Sovětském svazu, ale v zahraničí, a to od počátku sedmdesátých let, tedy poté, co už získal Nobelovu cenu. Toto dílo bylo jedním z hlavních prostředků, díky nimž mnoho lidí, nejen intelektuálů, ale i čtenářů z řad veřejnosti, tedy lidí, kteří jsou jádrem demokratického uspořádání každé země, uvidělo, že režim byl prohnilý už ve svých kořenech. Že Stalinova léta 1920 až 1953 nebyla o nic horší než Leninův státní převrat v říjnu 1917. A tak se tato Solženicynova kniha – 1 800 stran, mnohem delší než Vojna a mír, delší než Homérova Iliada a Odyssea dohromady, a přesto čtivá, v mnoha ohledech poutavá – stala neuvěřitelným činem, který byl dobře podložen, přestože autor neměl přístup do tajných archivů. Dnes můžeme tyto archivy využít, ale Solženicyn k nim přístup neměl. Četl publikované zdroje, sovětské knihy, noviny a další periodika. A samozřejmě vycházel ze své vlastní životní zkušenosti a ze zkušenosti 226 dalších politických vězňů, s nimiž vedl rozhovory a jejichž příběhy jsou v třísvazkovém Souostroví Gulag, jehož první díl vyšel v roce 1973, popsány. A tak všichni ti lidé, kteří dělali jemné rozdíly mezi leninismem a stalinismem, mezi původní revolucí a údajnou degradací, se museli potýkat s tím, co ukázal Solženicyn: což byl gulag, který začal léta před Stalinem a jeho despotismem. Tento systém byl zaveden dříve, než se stal Stalin jediným vládcem, fungoval od samého počátku.

Solženicynovy vztahy se sovětskými vůdci byly jako na houpačce. V jistém smyslu to začíná jeho uvězněním po návratu z druhé světové války, když trpí Stalinovou rukou. Poté je do jisté míry rehabilitován Chruščovem, pak je opět na odstřel. Takže autority k němu mají velmi proměnlivý vztah a zároveň se zdá, že úřady většinou nevědí, co si s ním počít. A jeho dílo vydaly s dopady, které nepředpokládaly. Mám pocit, že si Chruščov myslel, že Solženicyna využije k tomu, aby podpořil své vlastní politické aspirace při svržení Stalinova kultu, ale nakonec nad tím prostě ztratil kontrolu.

Je to tak. Solženicyn sloužil za druhé světové války v sovětské armádě. Byl součástí invazních jednotek, které vtrhly do Polska a pak do Pruska na cestě do Berlína. Uprostřed toho byl zatčen za některé indiskrétní poznámky o Stalinovi, byl odsouzen a poslán do gulagu. Mimochodem, měli bychom zmínit, že právě Solženicynovou zásluhou se slovo „gulag“ rozšířilo v mnoha jazycích včetně angličtiny. Nakonec byl propuštěn a Chruščov, jak jste zmínil, v něm skutečně viděl nástroj destalinizace. Chruščov odsuzoval Stalinovy zločiny a excesy, ale neodsuzoval například kolektivizaci zemědělství, při níž zemřely miliony rolníků a ti, kteří přežili, byli zotročeni. Neodsuzoval státní a tzv. státem řízené plánované hospodářství. Neodsuzoval monopol komunistické strany na moc a cenzuru veřejné sféry. Odsuzoval Stalinovo zatýkání a popravy, popravy loajálních komunistických kádrů. Šlo o to zachovat systém, ale zbavit se excesů. A proto se odsouzení lágrů, které bylo možné vidět v Solženicynových románech, jevilo jako důležitý nástroj. Takže Jeden den v životě Ivana Děnisoviče byl Chruščovem schválen k vydání v Sovětském svazu. Je to příběh o jednom z pracovních táborů, volně založený na Solženicynově přímé zkušenosti.

Solženicyn však skutečně poměrně brzy narazil u úřadů – s někým takovým režim nepočítal. Především byl velmi odhodlaný a rozhodný. Na rozdíl od intelektuální vrstvy, která chtěla benefity – byty, ocenění, lepší život, uznání, masové publikum. Solženicyn nebyl proti těmto aspektům literárního života, ale šlo mu o mnohem víc, šlo mu o pravdu. Nepsal proto, že by se chtěl proslavit, ale proto, že věřil v jiný, morální svět, který se stavěl proti sovětskému režimu. Solženicyn byl ruský nacionalista. A sovětský režim měl být nad nacionalismem a představovat takzvané bratrství národů. Solženicyn byl konzervativec, nenáviděl marxismus, leninismus a revoluci. Solženicyn byl také křesťan. A sovětský režim byl oficiálně ateistický, snažil se potlačit křesťanství a zničil tisíce kostelů, přičemž útočil také na mešity a synagogy. Solženicyn tedy pocházel z jiného, morálního světa s jiným souborem zásad. A nebyl tak náchylný k blamážím, jimž podléhalo mnoho lidí z řad inteligence, kteří si stěžovali na režim. Takže pro sovětský režim byl velmi obtížně zvládnutelný. Tento problém hezky ozřejmují tajné dokumenty KGB a polit­byra, publikované Michaelem Scammellem v roce 1995 (The Solzhenitsyn Files: Secret Soviet Documents Reveal One Man’s Fight Against the Monolith). Například Dmitrij Ustinov, ministr obrany za vlády Leonida Brežněva, na zasedání politbyra řekl: „Pokud se pokusíme zorganizovat odsouzení Solženicyna v našich organizacích – to znamená ve všech stranických buňkách po celé zemi –, nemuselo by to dopadnout tak, jak doufáme, nebo tak, jak bychom chtěli.“ Jinými slovy, obávali se, že Solženicyn a jeho morální zásady a jeho psaná díla by ve skutečnosti mohly vyvolat nikoli prosovětskou konsolidaci, ale kritiku Sovětského svazu z pohledu ruských nacionalistů a křesťanských konzervativců. Solženicyn byl problém, potížista ve velkém stylu. Sovětské vedení mělo samozřejmě spoustu problémů. Byly tu potíže ekonomické, byla tu východní Evropa, která se bouřila – v Maďarsku v roce 1956 a v Československu v roce 1968. Ale na někoho jako Solženicyn neměli sovětští politici odpověď. Byl to jen jeden jediný člověk, a přesto se ho báli a nevěděli, co dělat. Nakonec ho na počátku sedmdesátých let naložili do letadla a deportovali na Západ, kde prožil dalších dvacet let svého života. Je důležité si přitom uvědomit, že Solženicyn psal rusky, pro publikum doma. Nepsal pouze otevřené dopisy sovětskému vedení. Všechny jeho romány, všechny jeho politické traktáty, rozhovory a projevy byly určeny jeho vlasti. Snažil se o změnu doma, i když žil dvacet let v exilu na Západě.

Je překvapivé, že ho nezabili. Stalin by to zřejmě udělal, kdyby věděl, co se z něj stane. Zabíjel lidi kvůli mnohem menším problémům. Víme něco o těch interních debatách, jestli se o tom mluvilo, uvažovalo?

Když Stalin v roce 1953 zemřel, byl to samozřejmě stále týž režim a u moci byli stále titíž lidé. Ale jejich schopnost provádět masové násilí na vlastních lidech se snížila. Částečně se zmenšila kvůli vnějším změnám ve světě, ale také kvůli vnitřním změnám. Ano, stále mohli některé lidi popravovat, stále mohli organizovat fingované nehody, aby se někoho zbavili. Ale už neměli stejné prostředky, např. ideologické, nebo dokonce vlastní odhodlání určité lidi prostě vyhladit. A tak místo toho začali praktikovat kombinaci vnitřního vyhnanství, které tu bylo vždycky, ale teď se používalo namísto poprav, a takzvané profylaxe, která spočívala ve snaze předejít potížím s lidmi jako Solženicyn tím, že je buď zastrašovali, nebo sváděli nabídkami benefitů. Změna taktiky KGB odráží také změnu v sovětské společnosti od nevzdělanosti, od průměrných třech nebo čtyř tříd školy k dokončení středoškolského vzdělání, případně i vysokoškolského. A navíc se odehrály vnější změny ve světě. Už neexistoval nacismus v Německu, fašismus v Itálii či Hirohitův režim v Japonsku. Proto režim jaksi ztratil možnost zabíjet lidi ve velkém jen proto, že byli disidenti, že s ním nesouhlasili, kritizovali ho. A tak se Solženicynem udělali to, co udělali s mnoha jinými lidmi, například s Vladimirem Bukovským nebo s Andrejem Sacharovem – snažili se je vyhnat do vnitřní emigrace a odříznout od veřejnosti. V případě Bukovského, Sacharova ani Solženicyna to nefungovalo, ale to byly výjimky. Mnoho dalších lidí bylo zlomených, smířili se s režimem, nebo se prostě snažili přežít. Měli rodiny, šlo o prostředky k obživě.

Solženicyn hluboce věřil ve spásnou povahu utrpení, což mu jistě také pomáhalo postavit se hrozbám a přemlouvání režimu. Zajímalo by mě, zda lze nalézt v jeho mládí, výchově nebo osobních zkušenostech před nástupem do táborů – kromě toho, že byl velkým fanouškem Dostojevského – nějaké náznaky toho, co ho činilo tak osobitým, tak silným, že se nenechal zlomit.

Je v tom odhodlání, které je třeba částečně přičíst osobnosti. To se vracíme k vaší předchozí otázce: kdyby Solženicyn nebyl, možná by to dopadlo stejně. Možná by nastoupil někdo jiný a tuto roli by sehrál. Ale musím říct, že třeba v případě Stalina tomu nevěřím. Jeho osobnost byla naprosto klíčová. Bylo zapotřebí člověka, jako byl Stalin, aby ten režim zavedl a stabilizoval – za obrovskou cenu mnoha lidských životů. Kromě něj bylo jen velmi málo lidí, pokud vůbec nějací, se stejnou kombinací odhodlání a schopností k provedení tak obrovského úkolu, jako je vybudování socialismu.

Solženicyn je v opačném smyslu podobně jedinečná osobnost – s kombinací vysokých morálních hodnot, rozhodnosti a odhodlání bez ohledu na to, jak mnoho trpěl. Solženicyn se postupně seznámil s ruskou filozofií a ruskými autory – například osobnosti jako Tolstoj a Dostojevskij byly za Stalina znovu zařazeny do učebních osnov. Hledal ovšem i neortodoxní postavy, které nebyly součástí oficiálního sovětského školství. Mnohé z nich objevil, až když se dostal na Západ a mohl si přečíst další literaturu včetně té emigrantské. Například když pracoval v knihovně a archivu Hooverova institutu nebo když se propracovával dalšími emigrantskými publikacemi, které mu byly zasílány nebo se uchovávaly na jiných místech. A díky nim se utvrdil v názorech, které si již sám dříve vytvořil díky tomu, že v Rusku vyrůstal a že hledal hodnotový systém mimo ten sovětský, ještě když tam žil. Máme k dispozici několik velice dobrých biografií, které se to snaží popsat, ale i tak se nad ním vznáší určitý otazník, pokud jde o kombinaci morální síly a prostě tvrdohlavosti a politické rozhodnosti. To je na něm výjimečné.

V románu V kruhu prvním jsou myslím čtyři docela dlouhé kapitoly, které se týkají Stalina. Samotný děj nikam výrazně neposouvají, daly by se snadno interpretovat jako určitá Solženicynova slabost – aby si ulevil, Stalina satirizoval a udělal si z něj legraci. Portrétuje Stalina jako egoistického šaška, jako malicherné dítě, jako nejisté enfant terrible. A také mě jaksi znepokojil Iannucciho film Ztratili jsme Stalina (The Death of Stalin). Mělo to být cosi jako komedie, ale nepřišlo mi to vtipné. Je to ten nejčernější druh humoru, který vykresluje Beriju a Chruščova a také pozůstalé po samotném Stalinovi jako neschopné hlupáky, kteří vše zpackají. Co si myslíte o Sol­ženicynově portrétu Stalina a o Iannucciho filmu?

To je těžké. Co si počít s člověkem jako Stalin? Rozsah zla je prostě nepochopitelný. A Solženicyn trpěl přímo pod ním. Jeho portrét Stalina ve skutečnosti není výstižný, leda jako cvičení v jakési psychologické pomstě. Jak jste řekl, Stalina ponižuje, dělá z něj nicku, nikoho. A v jistém smyslu to byla právě Solženicynova kritika či vtipkování o Stalinovi, co ho dostalo do gulagu. To odstartovalo všechno, co se stalo, včetně Sol­ženicynovy úspěšné očerňovací kampaně režimu, která šla až ke kořenům. A tak se V kruhu prvním svým způsobem vrací k epizodě z roku 1945. Není však nedílnou součástí románu a nejde o zdařilý portrét, jakkoli je psychologicky srozumitelný. Někdy zapomínáme, že zlo je také lidské. Že Stalin byl člověk, že Hitler byl člověk. A že čím více je chápeme jako lidi, tím děsivější je jejich zlo. Neznamená to, že je ospravedlňujeme, uznáváme nebo omlouváme. Ale umožňuje nám to dosáhnout určité úrovně porozumění. Solženicynovi vůbec nešlo o to, aby z morálního, politického nebo biografického hlediska dospěl k pochopení Stalinova charakteru. Šlo mu pouze o to, jak čelit sovětské propagandě a znevážit tuto postavu, která byla tak zveličená.

Iannucci je skvělý režisér a mnoho lidí film Ztratili jsme Stalina baví. Je samozřejmě velmi chytrý a jsou tam momenty, které mi přišly prostě k popukání. Dobře udělaná satira může být velmi účinná, když jde o něco tak zrůdného, jako je totalita. Mel Brooks ji použil na Hitlerův režim, Charlie Chaplin na Hitlera. Jeden z problémů Iannucciho filmu však připomíná Solženicynův portrét Stalina v knize V kruhu prvním. Může vám to sice udělat dobře, ale vykreslit představitele režimu, kteří se pohybovali kolem Stalina, když zemřel – Beriju, Malenkova, Molotova, Chruščova, Kaganoviče –, jako idioty, jako prodejné, zkorumpované politiky zakládající si na úplatcích, podplácení a protislužbách, jaké bychom našli třeba v městské politické mašinérii jakéhokoli velkého města, znamená samozřejmě přehlédnout, jak tento systém mohl vůbec vzniknout a jak mohl fungovat. Kdyby byli všichni pouze tak hloupí a zkorumpovaní, sovětský režim by nikdy nevznikl. Lidé, kteří řídili sovětský režim, nebyli géniové, ale nebyli to ani šašci. Byli ideologicky zaslepení, ale byli to efektivní správci diktátorského režimu. A tak pro mě film jako portrét tamní reality selhává. Jak jsem už ovšem zmínil, uznávám ho jako zábavu. Nicméně ani jako zábavné dílo úplně nesplňuje moje očekávání právě proto, že na takový režim se dá satira udělat dobře, ale tady to nakonec dopadlo poněkud jednotvárně. Když to samé Iannucci dělá na účet demokratického nebo západního politického systému – amerického nebo britského –, funguje to mnohem lépe. V sázce je méně, protože na politickém systému tolik nezáleží. A také proto, že tam nemají tu zrůdnost, zlo v masovém měřítku, kterého se představitelé státu dopustili.

Proč si myslíte, že se obnovil zájem o Solženicyna? Jak jste zdůraznil, z historického hlediska je nesmírně důležitý, ale zároveň jste zmínil, že Sovětský svaz už více než čtvrt století neexistuje. Zdá se, že historické poučení už není aktuální. Jak říkáte, po Stalinově smrti nehrozilo ani masové věznění nebo popravy.

Solženicyn bude aktuální stále. A důvodem, proč zůstane aktuální, je to, že nepsal jen o systému, který už je pryč. Nejde jen o hrůzy, které popsal a které jsou nyní, doufejme, mrtvé a pohřbené, stejně jako je mrtvý a pohřbený Stalin, ale o to, že se dotkl něčeho většího. Dotkl se toho, jak organizovat naši politiku, když různé země mají odlišné kultury. Jednou z věcí, které jsme zjistili v souvislosti s globalizací a ekonomickou integrací světa, je, že země mají stále své kultury a své identity a že na nich záleží. A že lidé často vítají ekonomickou integraci, ale ne nutně na úkor vlastního hospodářského blahobytu nebo toho, čeho si cení z hlediska kultury, z hlediska identity. Solženicyn předběhl dobu, když se k těmto otázkám vyjadřoval. Mnoho let před pádem sovětského režimu tvrdil, že Západ se nemůže univerzalizovat. Instituce, které ze Západu vytvořily to, čím je, z těch Solženicyn nesmírně těžil – život ve svobodě, vlastnictví soukromého majetku, publikování bez cenzury. Těmto hodnotám rozuměl a vážil si jich. Ale nemyslel si, že dějiny, tradice a kultura každé země jim podléhají. Mají svoje národní tradice a národní instituce, které je třeba brát v potaz. A tak pro něj postsovětský prostor, o kterém přemýšlel dávno před pádem sovětského režimu v roce 1991, nebyl záležitostí westernizace jako takové. Chtěl určitou míru místní samosprávy, demokracii na místní úrovni, ale chtěl to skloubit se silnou centralizovanou mocí v Rusku, protože cítil, že to je součástí ruské tradice. Chtěl v Rusku duchovní obnovu. Chtěl zemi založenou na morálce, nikoliv pouze na zákonech. Chtěl mnoho věcí, které lidé na Západě nechápali, a to byl jeden z důvodů jeho obtížného přijetí, protože předtím byl oslavován jako velký, odvážný disident, který pomohl zkritizovat sovětský režim. Byl pak vnímán jako bizarní, reakční postava 19. století, která kritizovala Západ skrze jeho hodnoty a instituce, a přitom mu nerozuměla. Ve skutečnosti však šlo o druh liberální povýšenosti, o snahu vnutit jediný světový názor nebo jediný politický systém celému světu, což se nám za našeho života vymstilo. A toho se Solženicyn obával a předvídal to. Proto se stal osobností, která dobře zapadá do nálady v Rusku po roce 1990. A jeho díla se dnes v Rusku podle oficiálních federálních osnov zařazují do výuky na středních školách.

Ne každý bude sdílet Solženicynovy názory a nemusíme je všechny nekriticky přijímat. Pouze naznačuji, že je to důležitá součást debaty. Nežijeme v Rusku, máme tu jiné tradice. Potýkáme se s globalizací, kulturním rozdělením, kulturní identitou, snahou pochopit lidi, kteří jsou odstrčení, opuštění, mají jiný pohled na věc; snažíme se zbavit povýšenosti vůči nim. Proč byl brexit důležitý? Co ukázalo Trumpovo prezidentství – jeho zvolení a sbor volitelů? Odhalilo, že velká část země nebyla vyslyšena. Že jejich hlasy nebyly slyšet. A do jisté míry to předpověděl i ­Solženicyn. Do této debaty se Solženicyn hodí tady ve Spojených státech stejně jako v Rusku.

Kromě toho lze Solženicynovo dílo číst stejně, jako čteme literaturu o holocaustu. Samozřejmě doufáme, že něco podobného se už nikdy nebude opakovat, ale přesto ji čteme a stále k nám promlouvá, protože se dotýká toho, kdo jsme, čeho si vážíme, morálních rozhodnutí, která se dělají v těžkých chvílích v autoritářských nebo totalitních režimech.

Myslíte si, že byl antisemita? Slyšel jsem takové tvrzení.

Ne, nebyl. To je opravdu falešné obvinění. Sol­ženicyn věřil, že náboženství je hlavním určujícím faktorem civilizace. Proč si myslel, že Rusko má samostatnou identitu? Kvůli východnímu pravoslaví. Napsal knihu o Židech v Rusku s názvem Dvě stě let pospolu. A byla o tom, že Židé a Rusové jsou odlišné civilizace, opět kvůli náboženství. Nyní můžeme namítnout, že se mýlí: že náboženství není hlavním určujícím faktorem civilizace. Byl to však argument, který použil, a byl to důvod, proč rozlišoval mezi Rusy a Židy, přestože žili dvě stě let společně – na konci 18. století carské impérium pohltilo Polsko, a získalo tak početné židovské obyvatelstvo, což předtím nemělo. A tak myšlenka, že se jedná o oddělené civilizace kvůli náboženství, není antisemitská.

Na závěr se ještě vraťme ke Stalinovi. Mám dojem, že jeho obliba v Rusku stoupá – alespoň to slyšíme v médiích. Je to pravda? Zažívá něco jako návrat, pokud jde o jeho pověst?

Stalin bude v Rusku vždy významnou postavou s vysoce pozitivními, ale i negativními konotacemi. Důvod je docela jednoduchý. Vyhrál válku. Stalin byl u moci během druhé světové války a byl na straně vítězů. Můžete namítnout, že ji Rusové vyhráli navzdory Stalinovi, nikoliv díky němu, nebo že nebýt Stalina, možná by vůbec nemuseli válčit nebo by určitě neutrpěli takové ztráty. Ale nemůžete mu vzít to, že byl během války u moci. A fakt, že byl na vítězné straně největší války v dějinách, bude ze Stalina vždy činit postavu, která bude v ruské kultuře alespoň částečně obdivovaná. Navíc je vnímán jako někdo, kdo se postavil Západu, kdo vytvořil supervelmoc s jadernými zbraněmi, kdo pomohl Churchillovi a Rooseveltovi a pak dalším vůdcům, kteří nastoupili po nich, rozdělit svět. Mnozí z nich vědí, jakých zločinů se Stalin dopustil, jak zrůdná byla jeho vláda, a přesto k němu vzhlížejí. Neměli bychom předpokládat, že je to proto, že jsou nevzdělaní, že neznají pravdu, že kdybychom jim jednoduše řekli, kolik lidí zahynulo při hladomorech, tak by od svých pozitivních názorů na Stalina upustili.

Stalin byl v dané kultuře velmi významnou postavou, z historického (nikoliv morálního) hlediska možná největší postavou. A tak je nemožné se ho zbavit. Ve skutečnosti byl nejvýznamnější osobností i po své smrti v roce 1953 – a důvodem Chruščovova neúspěchu při pokusu o nástupnictví jako vládce Sovětského svazu bylo, že ho nedokázal nahradit. Nemohl být Stalinem. Chruščov a Stalin byli ve vztahu učitel a žák, a tak se to ani nedalo očekávat. Stalin byl zkrátka na jiné úrovni než většina politiků, v dobrém i zlém. Nechci říct, že celá tamní kultura je Stalinem poblouzněná, v Rusku je mnoho lidí, kteří Stalina nenávidí, je jim odporné, když vidí někoho, kdo má na sobě tričko se Stalinem, nebo když vidí Stalinovy pomníky. Ale také mě nepřekvapuje, že značná část lidí si přes všechno to krveprolití stále nachází nějaké důvody k jeho obdivu.

Dlouhá léta jste pracoval na obsáhlém Stalinově životopisu. První dva díly již vyšly, poslední, zahrnující období druhé světové války, studené války, Stalinovy smrti a následků, se připravuje k vydání. Jaké to je strávit tolik času s člověkem, kterého považujete za monstrum?

Jak říkáte, strávil jsem teď se Stalinem hodně času. A je to velmi znepokojující. Vidíte zlo na stránkách, na dokumentech, které čtete, vidíte jeho zaškrtávání tužkou, jeho značky, jeho podtrhování. Vidíte rozkazy zabít toho a toho člověka. Deportovat celý národ. Je těžké popsat ten zážitek slovy. Zároveň vidíte, jak funguje moc, jak se hromadí, jak se vykonává a jaké jsou důsledky jejího výkonu. Stalin je skutečně zlatým standardem diktatury. Žádný diktátor neshromáždil větší moc než Stalin a nevykonával ji s většími důsledky. Mao neměl vojensko-průmyslový komplex a Hitlerův režim skončil v plamenech po pouhých dvanácti – strašlivých, ale přece jen dvanácti – letech, zatímco Stalin vydržel tři desetiletí. Je to nekonečně fascinující, ale samozřejmě je obtížné v tom každý den pokračovat. Teď jsem v jeho hlavě způsobem, jakým jsem dosud nebyl. Rozumím mu, jeho způsobu myšlení. Chápu, proč se rozhodl tak, jak se rozhodl. A vidím důsledky těchto rozhodnutí na životech lidí, což mě bolí. A také mě bolí, když vím, že on ta rozhodnutí dělat nemusel. Mohl být velkorysejší, nemusel zabíjet lidi, které zabil. Jeho režim by přežil, nebyl v ohrožení. A tak mým úkolem bylo svým způsobem zprostředkovat zevnitř, z původních dokumentů, z pocitu hluboké empatie, ne soucitu, ale hluboké empatie nebo porozumění, jak tomu říkáme my historici, jak ten režim fungoval a proč se to stalo tak, jak se to stalo. Nepíšu tuto biografii proto, že je Stalin příkladnou osobností. Ne­učím odvaze, statečnosti, prozíravosti, velkorysosti. Neučím ty hodnoty, kvůli kterým byla bio­grafie původně vynalezena. Touto biografií učím jejich pravý opak. Ale i to jsou důležité lekce.

Sám zmiňujete, že si mnoho lidí stěžovalo na Solženicynovu osobnost. Že byl zahořklý, nedospělý, arogantní atd. Předpokládám, že to byl problémový a komplikovaný člověk. Byl to ­ovšem génius, a jak jste říkal, jeho dějiny gulagu jsou poutavé.

Solženicynův odkaz přetrvá, protože byl velkým spisovatelem. Nejen proto, že měl určité politické názory nebo byl politickou osobností či byl zapleten do boje proti sovětskému režimu. Byl to velký spisovatel. A to je velmi důležité uznat. Druhá věc je, že naši hrdinové jsou také složití lidé, což nesnižuje jejich úspěchy. Složitosti jsou v pořádku a my bychom se jich neměli bát. A to platí i pro našeho antihrdinu Stalina. I on měl víc rozměrů, měl šarm, lidé ho milovali, protože byl lidumil a soustředil se na jejich životy, i když nařizoval popravy jiných. Tato složitost je opravdu důležitá. A Solženicyn na druhé straně je skutečný hrdina, ne antihrdina. Dlužíme mu prokázat úctu tím, že ho představíme v celé jeho složitosti. A myslím si, že když to uděláme, jeho úspěch jen vzroste. 

/ Rozhovor je převzat z podcastu dostupného na https://www.econtalk.org/stephen-kotkin-on-solzhenitsyn/, redakčně upraveno a kráceno. Z angličtiny přeložili Jiří Hanuš a Petra Černá. /

KONTEXTY / Jako bonus čtenářům serveru FORUM 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty.