Vladimir Putin a Robert Fico na přehlídce v Moskvě FOTO: profimedia.cz
FOTO: profimedia.cz
PŘEDVOLEBNÍ DENÍK / Český prezident Petr Pavel rozčílil kremelské kruhy. Během oslav 80. výročí konce druhé světové války připomněl děsivou podobnost mezi Putinovým Ruskem a Hitlerovým Německem. Měl stoprocentní pravdu.
Prezident doslova řekl: „Dnešní Rusko se bohužel chová v některých ohledech, jako se kdysi chovalo nacistické Německo. Nerespektuje mezinárodní právo, respektuje právo silnějšího, napadlo suverénní zemi a vede s ní už víc než tři roky agresivní válku.“ Pavel to uvedl v souvislosti s ruskou agresí proti sousední Ukrajině.
Máme veliké štěstí, že za nás mluví prezident, který pojmenovává věci pravdivě. Gigantické oslavy Dne vítězství v Moskvě mají děsivý ráz a jsou naprostým zneužitím hrdinů i obětí války proti hitlerovské třetí říši.
Největší stát a nejmenší stát světa
V pátek 9. května jsme ale měli možnost přecházet z jednoho pozoruhodného rituálu na docela jiný, ale přitom podobně velkolepý po stránce choreografie. Moskvou pochodovaly tisíce ozbrojených vojáků a projížděly tam ulicemi stovky obrněných aut a tanků. Viděli jsme i balistické rakety. To aby bylo jasné, že největší stát světa má velkou sílu. Umí zabíjet ve velkém.
V Římě o den dříve přivítali katoličtí věřící svého nového papeže, rodilého Američana a dlouholetého peruánského biskupa Roberta Francise Prevosta, který si překvapivě zvolil jméno Lev XIV. V ulicích Říma lidé tančili radostí, náměstí svatého Petra bylo svědkem kouzelných pochodů desítek příslušníků papežské švýcarské gardy, vatikánské žandármerie a římských četníků, jež známe pod pojmem „carabinieri“. Jejich zbraně připomínaly dětské hračky a byly v legračním protikladu k demonstraci brutální síly na Rudém náměstí.
Pohlední gardisté Vatikánu, nejmenšího státu světa, byli ale o poznání sympatičtější než fanatičtí a zmanipulovaní ozbrojenci státu největšího. Papežské gardisty provázely také radostné kapely, jež mimo jiné zahrály papežskou hymnu, kterou složil francouzský skladatel Charles Gounod. Její slova jsou oslavou církve a také výrazem sebejistoty římské diecéze, neboť ji založili starověcí mučedníci víry v Ježíše Krista, tedy největší hrdinové tohoto náboženství.
Dvě hymny
V této hymně se zpívá: „Nesmrtelný Říme mučedníků a svatých, vítej naše písně.“ A pak text přejde k obecným hodnotám: „Síla a teror nezvítězí, ale Pravda a Láska bude vládnout.“ (Nepřipomíná vám to něco?)
Od Pravdy a Lásky se tu pak opět přejde ke slávě Říma: „Salve Roma! Svět v Tebe doufá.“ Vzniká tu mystická jednota mezi tajemnou mocí věčného Říma, mocí římské církve a silou náboženství lásky. Můžeme si o tom myslet, co chceme, ale rituály spojené s papežstvím odrážejí historickou roli této velice starobylé římské instituce, ale zároveň se ve svém současném obsahu obracejí ke spojení lidí k velikému ideálu a vyznání.
Stejný Charles Gounod ovšem také složil v roce 1885 na počest ruského cara „Fantazii na ruskou státní hymnu“. Toto dílo má místy podobnou velkolepost jako jeho pontifikální hymnus pro papeže. Gounod dílo napsal při příležitosti návštěvy ruského cara Alexandra III. ve Francii.
Také ale známe ruskou hymnu, která je jen textově novou verzí sovětské hymny. Na Rudém náměstí při ní defilovali vojáci a klaněli se vlajce Ruské federace. Současný car se dmul pýchou a hned za ním jsme mezi jeho věrnými mohli vidět slovenského premiéra Roberta Fica.
V hymně, při níž dochází u účastníků moskevské přehlídky k mystickému vytržení, se původně zpívalo: „Neotřesitelný svaz svobodných republik stmelila na věky Veliká Rus. Ať žije stvořený vůlí národů, jednotný, mocný Sovětský svaz!“ Dnes se v hymně zpívá, že Rusko je „náš posvátný stát“. Svatost státu je pro ruské obyvatelstvo dogma a kdo tu svatost zpochybňuje, může jít sedět. V Rusku je svátostí moc a síla.
Svatost Vatikánu je oproti „Svaté Rusi“ jen úsměvnou kulisou docela jiné svatosti než je stát. Svatosti bez pozemské moci, kde silou je víra a měla by jí být i láska.
Putin vrátil lidu jeho hymnu
Hudbu k dnešní ruské hymně složil Alexandr Vasiljevič Alexandrov v roce 1938 a měla původně sloužit jako hymna bolševické strany. Až od roku 1944 se stala ze Stalinova rozhodnutí hymnou Sovětského svazu pro svoji nezpochybnitelnou velkolepost a bojovnost.
Za prezidenta Jelcina se po pádu Sovětského svazu odehrál nezdařený pokus o nastolení jiné, poněkud střízlivější hymny, ale Vladimir Putin hned na začátku svého panování Rusům vrátil jejich milovanou hymnu a s ní i pocit obnovy milovaného Sovětského svazu a jeho světové moci.
Původní text hymny napsal Sergej Michalkov ve značně stalinistickém duchu. Je neuvěřitelně komické, že tentýž Sergej Michalkov napsal i nový text na stejný nápěv hymny pro Vladimira Putina o 56 let později. Putin tak dal svému chudému národu to, po čem tolik touží: pocit velikosti, sounáležitosti a kontinuitu s minulostí. Že šlo o minulost zločinecké a barbarské diktatury, to není pro sovětského a ruského člověka žádný problém. Právě naopak. Obyčejný ruský člověk si myslí, že šlo o velikou minulost, která ozvláštňuje a posvěcuje jeho vlastní osobní zanedbatelnost před velikým státem a dává jeho životu metafyzický smysl.
Volbu papeže, defilé kněží a gardistů na svatopetrském náměstí jsme sledovali krátce před gigantickou přehlídkou ruské armády, kde pochodovali i okupanti a vrazi z ukrajinské fronty ověšení metály za hrdinství v boji. Obojí ukazuje na lidskou potřebu rituálů. Civilní člověk dnešní doby je ze všech rituálů poněkud rozpačitý. Ale i přesto by měl vnímat principiální rozdíly v tom, čemu se lidé během svých rituálů klaní a co přesně vzývají.
Principiální rozdíl v rituálech
V Římě se lidé všech možných národností radují, že přišel do čela jejich církve další hodný člověk. Třeba nás něčím zklame, ale víme již nyní jistě, že nikdy nikomu nechce ublížit.
V Moskvě se režim raduje, že si zlý člověk udržel svoji absolutní moc a že dokáže ovládat obrovský stát včetně nově zabraných oblastí. A můžeme si být jisti tím, že jeho armáda bude i nadále vraždit. A vraždí i děti. Ruský car má na svých rukou krev malých dětí.
Je těžké určit, kde mají v Moskvě vrchol hnusu. Vladimir Putin totiž také na Rudém náměstí objímal i tři severokorejské generály, kteří mu pomáhají zabíjet Ukrajince. U těchto odporných scének sekundovali diktátoři z nejhnusnějších režimů celé planety a také slovenský premiér Robert Fico.
Zatím si můžeme gratulovat, že v Moskvě ještě neasistoval někdo z ANO. Víme jen, že čelný poslanec hnutí Radek Vondráček by mezi těmi špinavci byl moc rád. A Andrej Babiš, který už dnes nepotřebuje ukazovat, že má telefonní číslo na Macrona, protože změnil na evropské scéně svoji tvář z liberála na národního konzervativce, už má také nakročeno k pokládání věnců v Moskvě.
Můžeme si každý vybrat, jaký styl rituálů se nám líbí či nelíbí. Z rituálů v nejmenší zemi světa ale rozhodně nejde strach. Jejich smyslem je radost a fascinace tajemstvím lidského osudu. Rituály v největší zemi světa jsou zaměřeny na šíření strachu. Jejich smyslem je fascinace smrtonosnou silou a upevnění autokratické vlády. To nejsou jen dva různé světy, nýbrž dva zcela odlišné vesmíry.
