PŘEDVOLEBNÍ DENÍK / Mám zvyk, že si každý první květen otevřu stránky Máje Karla Hynka Máchy a raduju se z tohoto fantastického díla. Není to zdaleka jenom líbivý zpěv o lásce, nýbrž také filozofické dílo o lidském osudu, o pomíjivosti věcí a místy jde také o celkem krvavý horor. Nejvíce mě přitom fascinuje závěr básně, kde se smutný vězeň před popravou dívá na ubíhající bílá oblaka a říká jim slova, která vyjadřují hlubokou lásku k vlastní zemi.

Vězeň oblakům říká: „… tam na své pouti pozdravujte zemi. Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlast jedinou i v dědictví mi danou, šírou tu zemi, zemi jedinou.“

Tohle krásné dílo bylo vydáno v roce 1836, ve stejném roce, kdy Mácha zemřel. Dobová kritika mu vyčítala rozervanost a ponurost, tehdejší vlastenci chtěli spíš něco oslavného a povzbudivého. Nepochopili, že v Máchovi získala česká literatura svého lorda Byrona či Mickiewizce.

Dále čtěte

5 měsíců do voleb: 80. výročí Hitlerovy smrti otevírá vzpomínky i na sovětské „osvobození“ a zotročení

PŘEDVOLEBNÍ DENÍK / Česká společnost je prý nemocná historií. Pro někoho je konec války před 80 lety tím nejkrásnějším okamžikem…

Když se dříve řeklo vlastenectví, vybavily se mi právě tyto verše, a nikoli ti poněkud směšní, ale vlastně milí vlastenci z 19. století.

A teď střih. Jsme pár měsíců před volbami v roce 2025. Když slyším slovo vlastenectví, obrací se mi žaludek. To slovo bylo poničeno, poškozeno a je kontaminováno zlem, nenávistí a zradou. Kdyby mohla existovat nemocnice pro slova, slovo vlastenectví by tam patřilo k nejtěžším případům a leželo by na jednotce intenzivní péče. Diagnózou je těžké zranění komplikované akutní infekcí jakýmsi odporným východním virem, zavlečeným sem patrně z Ruska.

Když se dnes někdo prohlásí za vlastence, tak si můžeme být takřka jisti, že jde o člověka nesnášejícího všechno dobré, co nám přineslo osvobození od komunismu v roce 1989. Takový „vlastenec“ obvykle touží po tom, aby Česko odešlo z Evropské unie i z NATO, aby nezbrojilo a zůstalo bezbranné.

Když se za českého vlastence prohlašuje tu Slovák a jindy zase Japonec, tak je v tom cosi bizarního, ale mohli bychom propadnout dojmu, že tady přece nejsme rasisti a do naší národní rodiny může přistoupit kdokoli odjinud a stát se tu naším vlastencem. Tak to ale není. Je tu jeden národ, který je pro české vlastence obzvláštním terčem nenávisti. Jde o Ukrajince. Český vlastenec by je nejradši vyhnal.

Dále čtěte

Slovenská krize hrozí i nám! Babiš je Ficův spojenec. Podpořte svobodná média a evropský kurz Česka

Události u našich slovenských sousedů nabraly rychlý spád. Nikdo neví, kam až  může Fico a jeho proruská garnitura zajít. Tamní…

Náš redakční kolega Martin Fendrych upozornil v komentáři pro Český rozhlas Plus, že protiukrajinskou kartu vytáhl nyní předseda SPD Tomio Okamura, a to v mimořádně odporné podobě. Začal štvát lidi proti prý přílišnému množství ukrajinských dětí v českých školách, kvůli nimž prý upadá úroveň českého školství. Je to hanebná lež a Martin Fendrych Okamurovi připomněl, že ukrajinských dětí máme ve školách jen něco přes dvě procenta.

Pro Okamuru jsou děti, jež se u nás chrání před válkou a ruským bombardováním, terčem nenávisti, která může snadno nakazit velké množství méně slušných a méně inteligentních spoluobčanů. Proto to dělá. Slibuje si z rozdmýchávání nenávisti volební hlasy.

Dodejme, že nevěříme Okamurovi ani žádnému jeho souputníkovi jeho vlastenectví, a slovo vlastenec se musí proto v této souvislosti psát v uvozovkách. Jsou tu lidé, kteří skutečně milují svoji zemi a neprodali by ji Rusku. A jsou hrdí na to, že dokážeme poskytnout pomoc lidem utíkajícím před válkou.

Takže takovému chování se tedy dnes říká vlastenectví. Karel Hynek Mácha se obrací v hrobě. Co „vlastenec“, to hnusný cynik, hlupák nebo sobec. Anebo všechno dohromady.