KULTURA / Divadelní režisérka Daniela Špinar se ve své kariéře dostala na pomyslný vrchol. Po osmi letech v čele Činohry Národního divadla si ale uvědomila, že místo papírování a zkostnatělého prostředí této instituce touží po svobodě projevu a tvorby. S odchodem z funkce přišlo i její veřejné vyoutování jako trans ženy. Kromě svobody, kterou nyní pociťuje, jí tvorba na volné noze dává možnost věnovat se tématům, jako je identita, sexualita, ale i vztahy a queer komunita. Nově vydává knihu Zápisky z tranzice, která formou deníku mapuje již tříletý proces, kterým Daniela prochází.

Vyrostla v církevní komunitě, kde byla divadelní představení a různé besídky na denním pořádku. „Paradoxně tam jsem načuchla k nějakému umění, aniž bych si to uvědomovala,“ vzpomíná Daniela. Tehdy netušila, že by se divadlu mohla profesně věnovat. „To přišlo až kolem mých devatenácti, kdy jsem chodila na inscenace do Divadla Na Zábradlí.“ Za svou kariéru se vyšplhala až na pomyslný vrchol, když se stala uměleckou ředitelkou činohry Národního Divadla. „Takový job má v sobě obrovská pozitiva, ale i negativa,“ tvrdí. I když měla prostředky a mohla rozhodovat, vzdalovala se kvůli funkci umění samotnému.

Značnou část práce zahrnovala byrokracie a neustálý tlak. „Na chod Národního divadla má názor kdekdo. Pořád jste na očích a pod palbou kritiky. Byla to skvělá zkušenost, ale pokud nechcete dělat politicko-manažerskou kariéru, nevydržíte tam dlouho. Musela jsem změnit podmínky a prostředí, abych mohla být v divadle svobodná,“ popisuje Daniela důvody pro odchod z funkce.

Dále čtěte

Co se to stalo s Amerikou? Fenomén jménem Donald Trump vám vysvětlí nová kniha

Nazvali jsme ji Trump 2.0. Novinka, kterou již nyní najdete na e-shopu FORUM, se zabývá tím, co znamená znovuzvolení…

Tvůrčí svoboda

Momentálně pracuje na volné noze a režíruje inscenace v různých divadlech po Česku. „Jsem queer osoba, tudíž jsem poměrně nezávislá. Nemám totiž rodinu ani děti, takže si víceméně můžu dělat, co chci,“ říká Daniela. Pro volně působící režiséry bývá tento typ kariéry často problematický, protože musí cestovat po republice a jsou pryč od rodiny. „Aktuálně pro mě svoboda znamená nejvíc. V Národním jsem byla zasekaná osm let. Jsem ráda, že můžu neustále poznávat nové lidi. Je to inspirující,“ popisuje.

Velké divadelní instituce jedou podle Daniely v zajetých kolejích a jen těžko se adaptují. „Po pandemii jsme se nedokázali vrátit zpět k podstatě divadla. Myslím si, že je to kolektivní chyba nás, divadelníků,“ přemýšlí. „Neumíme z něj udělat něco nezbytného a diváci mají pocit, že je zastaralé, přičemž jde o nejsoučasnější uměleckou formu,“ zdůrazňuje. Nic není teď a tady v takové míře jako divadlo. Sama se snaží diváky přilákat zpět do hledišť pomocí imerzivních představení či zpracováním současných témat.

Není Shakespeare jako Shakespeare

Daniela se občas setkává s výtkami návštěvníků, kteří chtějí vidět dílo tak, jak bylo původně napsáno. „Slýchávám, že tohle není Shakespeare. Jenomže kdybych režírovala inscenaci přesně podle toho, jak to na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století napsal, a v představení by hráli jen muži, jak tomu tehdy bylo, tak by to pro současného diváka byla největší avantgarda, kterou kdy viděl.“ Společnost se mění, a co fungovalo tehdy, by dnes neobstálo. „Mojí prací není uspokojit divácké potřeby, jsem tady od toho, abych jim ukazovala něco, na co nejsou schopni ani pomyslet.“ Divadlo je živá záležitost a mělo by se neustále posouvat dopředu.

Poslední hrou, kterou Daniela režírovala, byl Krysař. Premiéru měl letos na jaře v ostravském Divadle Petra Bezruče. Dobrá hra by prý měla obsahovat nějakou kritiku společnosti. V Krysařovi je to prohnilost krys symbolizujících lidi, kteří se vzájemně požírají. „Druhou rovinou je zde osobní příběh Krysaře jako někoho s nadpřirozenými schopnostmi, který nikam nepatří a nemá ve společnosti své místo,“ popisuje. Hlavní hrdina se navíc zamiluje a vznikne tak milostný trojúhelník, jenž v divákovi vzbuzuje morální dilema.

Identita jako hybatel děje

„Baví mě vyprávět takové příběhy, v nichž si každý najde to své. Právě v tom je divadlo unikátní. Lidé v něm prožívají kolektivní a zároveň velmi individuální zážitek.“ Krysař je ale klasickým dílem, proto vyvstává otázka, proč ztvárnit právě jeho, když sama zdůrazňuje nutnost posouvat divadlo dál. „Našla jsem v něm novou rovinu, a to člověka, který je na okraji společnosti, s čímž se jako trans žena dokážu velmi ztotožnit,“ vysvětluje.

Ve svém repertoáru má Daniela i nedávnou inscenaci pro brněnské Divadlo Polárka, jež je určené spíše dětem a teenagerům. „Představení pro malé děti bych asi nezvládla, protože k nim mám daleko, ale z divadla mě sami oslovili, takže jsem začala hledat, co by se hodilo pro dnešní teenagery.“ Během rešerše narazila na americký příběh dvou mladých influencerů, kteří se na svých sociálních sítích doslova živili svým vztahem. Chlapec po nějaké době ale obvinil svoji přítelkyni ze sexuálního obtěžování a najednou se z poměrně nevinného náctiletého románku stala virální kauza. „Láska z TikToku je pro děti tematicky aktuální a edukativní hra zabývající se otázkou konsenzu a zneužívání pozice moci,“ upřesňuje.

Ve své práci Daniela zkoumá nejen společnost, ale i sebe. „Mým hlavním tématem je individualita versus veřejnost, jinakost versus normálnost, témata sexuality a vztahů,“ říká a dodává, že svým charakterem je liberálním člověkem, který má rád nějaký vývoj. „Vlastně ho vyžaduju.“ Co se týče cizích představení, je Daniela velmi netrpělivá především v oblasti technických záležitostí. „Většinou se orientuju podle tématu a režisérů. Bohužel se mi většina současných her nelíbí.“

Zápisky z tranzice

Jako první veřejně známá trans žena získala Daniela nelehký úkol, kterým se stala osvěta a aktivismus spojený s trans komunitou. Před třemi lety si začala psát deník, z něhož vznikla kniha s názvem Zápisky z tranzice. „Čtenáři se tam dozvědí detaily, které člověk v tranzici řeší, cítí a musí podstupovat. Dočte se také o queer komunitě, samozřejmě o divadle, vztazích mužů a žen i o hledání životního ženství,“ popisuje svoji novou knihu. Jejím cílem je poskytnout lidem hlubší vhled do toho, jak život trans ženy vypadá.

Dále čtěte

Umění bez bariér, Moravská galerie otevírá první otevřený depozitář v Česku

Moravská galerie je druhou největší výstavní institucí v Česku. Letos se z původních pěti budov rozroste o šestou, kde si návštěvníci budou…

Svojí činností se snaží ukazovat, co všechno její pozice ve společnosti obnáší, a pomáhá jiným trans lidem s hledáním jejich identity. „Plně si uvědomuju, že nikdy nebudu ženou. Jsem trans žena a rozhodla jsem se, že nebudu bojovat s tím, abych vypadala co nejženštěji, ale snažím se žít s tím, co mám a kdo jsem,“ popisuje. Daniela chce, aby i ostatní trans ženy přijaly svoji unikátnost. Přece jen se celý život stresovaly tím, že se cítí jinak než ostatní, tak proč by dále měly nést břímě, že nejsou dostatečně feminní.

„Rozumím tomu, proč trans lidé chtějí splynout s davem, protože je to jednodušší. Jenomže já jsem veřejně známá osoba, která se vyoutovala v přímém přenosu, a všichni si mohou dohledat fotografie z různých stadií mé tranzice.“ Jednoduše zastává názor, že by trans lidé měli mít více možností, jak se se svojí situací vyrovnat a jak s ní naložit. „Já osobně jsem šťastná. Je mi pětačtyřicet, mám se ráda a nevadí mi o tom na veřejnosti mluvit,“ uzavírá.