Miloslav Bláha je kazatelem křesťanské církve Adventistů sedmého dne. Sobota je pro něj svatým dnem, během nějž mu víra zakazuje pracovat. Příběhy 20. století vysílané v Českém rozhlase Plus přinesly jeho vzpomínky na represe, kterým čelil pro své náboženské vyznání. Přečtěte si text Mikuláše Kroupy.

V roce 1953 dostal povolávací rozkaz na vojnu k Pomocným technickým praporům — PTP. Když měl fárat v sobotu, odmítl. Zůstal sedět na posteli v kasárnách. Velitel na něj podal trestní oznámení za neuposlechnutí rozkazu. Vojenský soud ho poslal na rok do vězení. 

Po propuštění jel domu za ženou a ročním synkem, ale ještě ten den dostal rozkaz, podle kterého se měl okamžitě hlásit na vojenském útvaru. V sobotu opět nenastoupil na pracovní směnu do dolu. Od soudu ho tentokrát eskortovali do uranového lágru Eliáš s trestem šesti let.

Adventisté sedmého dne je protestantská denominace, která vznikla v 19. století v USA. V českých zemích působí od roku 1902, kdy byl v Praze založen první adventistický sbor. V ČR se k ní hlásí asi osm tisíc věřících. Vedou a spravují jednu z největších mezinárodních humanitární organizací ADRA. Jejich nauka vychází z učení bible. Různými metodami přepočítávání a předpovídají druhý příchod Ježíše Krista. Sobotu považují za sedmý den v týdnu, hlásí se k původní židovské tradici. Světí sobotu od východu do západu slunce. Nepracovat tento den vychází z jednoho z přikázání desatera: „Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci…“ Mnoho Adventistů prokázalo pevnost své víry na vojně nebo v pracovních táborech, kde je velitelé nebo dozorci nutili pracovat v sobotu. Když odmítli, byli opakovaně velmi přísně trestáni. 

Bláhovi žili ve Svitávce v okresu Blansko. Jan, tatínek Miloslava, tesař a dělník na stavbách, si svůj domov vyřezal, světnici si vybavil vlastním bytelným nábytkem. Jan býval veselým člověkem, muzikantem, co obstojně hrál na flétnu a klarinet, rád si dal pivo a cigaretu. Žofie, maminka Miloslava, byla v domácnosti, starala se o pět dětí. 

Bláhovi to neměli lehké. První dítě jim zemřelo krátce po porodu, druhé po roce a půl na zánět mozkových blan. Třetí se jim narodil Miloslav v roce 1927 a následovali Marie, Vlasta, Luboš a nejmladší Eva: 

„Měli jsme až tři kozy a to bylo zaměstnání po škole pro nás děti. Vyrůstali jsme na suchém chlebě a byli jsme rádi, že byl. Když otec neměl zaměstnání, dostával na úřadě třicet korun týdně jako takzvanou žebračenku,“ vzpomíná Miloslav Bláha. Za třicet korun se tenkrát dalo pořídit třeba deset bochníků chleba nebo kilo másla či jednu pánskou košili, boty ale stály stokorunu. 

Farář neuměl odpovědět na otázky, proto odešli k Adventistům

Tato katolická rodina pravidelně navštěvovala kostel. Malého Miloslava sousedka brávala na mši skoro každý den: „Rodiče si mysleli, že budu ministrantem. Vzpomínám si na dědečka, jak sedával ve světnici u okna, kouřil dýmku a modlil se růženec. Mumlal slova a koukal z okna. Sem tam do toho pronesl něco jako: ,Zas ta baba jede s tím trakařem!‘ a pokračoval v přebírání růžence,“ směje se Bláha. Jeho teta se strýcem, kteří prodávali na Zelném trhu v Brně ovoce, se stali členy Adventistů. Tak se Bláhovi s učením poprvé setkali:

„Farář nedokázal odpovědět na některé otázky, které otce trápily. Když přestoupil k Adventistům, říkal mu farář: ,Tak Jendo, kdykoliv se budeš chtít vrátit, přijď zpět, rád tě uvidím, jsi prima člověk.’“ Tatínek se změnil — přestal pít, kouřit i hrát na klarinet, protože už nechodil do hospody. Nějaký čas u nich v domku ve Svitávce přespávaly kolportérky adventistické literatury. 

Miloslav Bláha se nechal pokřtít až v devatenácti letech, datum si pamatuje přesně: 12. ledna 1946. 

Víru upevnil diskuzemi 

Miloslav Bláha po měšťance nastoupil na dvouleté studium obchodní školy. V posledním ročníku si ho vybral obchodní zástupce pražírny kávy a burských oříšků firmy Krejcar Jevíčko a zaměstnal ho jako pomocného účetního. Bláha místo přijal s podmínkou volné soboty. Káva a oříšky za války nebyly, firma se zabývala skupováním, skladováním a prodejem brambor a ječmene. 

Na ubytovně vedl se spolubydlícími katolíky a evangelíky dlouhé diskuze: „Musel jsem o tom více přemýšlet. Takže právě tyto diskuze mě přivedly ke křtu,“ vysvětluje Bláha, který na konci války prožil několik týdnů na nucených pracích, kopal zákopy pro německé tanky nedaleko fronty. 

Těsně po německé kapitulaci se stal svědkem masakru německých vojáků, kteří se večer ohřívali u ohýnku u lesa kousek za jejich domem ve Svitávce. Horda revolucionářů je tam přepadla a postřílela: 

„Druhý den ráno jsem se tam šel podívat. Ležela tam rozstřílená obnažená těla, lidé různě rozsetí po té stráni, na hrudích jim rozházeli jejich fotografie, co měli u sebe, dva asi šestnáctiletí kluci, Hitler povolával na konci války to poslední, co měl, ti se drželi kolem ramen a každý z nich dostal celou dávku samopalu. Tohle dělali ti popřevratoví partyzáni,“ vypráví Bláha. 

Stát se kazatelem

Krátce po válce z firmy Krejcar odešel. Měl plán podnikat s rodiči. Otec vyřezával panenky a různé jiné dřevěné hračky. Maminka figurky prodávala na trhu. Miloslav – už poměrně zkušený obchodník a účetní, úspěšně rozjížděl rodinnou firmu – měli stánek, časem pořídili auto, zakládal si na širokém dřevěném sortimentu. A dařilo se. 

V roce 1947 Miloslav obdržel dopis od představeného brněnského sboru Adventistů, ve kterém ho prosil, aby se stal kazatelem: „Vzal mě za ruku a řekl mi, že mě nepustí, dokud nebudu souhlasit. Tak jsem mu odpověděl: ,Můžeš mě pustit, říkám ti ano.’“ 

Bláha nastoupil na další tříleté studium na čerstvě otevřeném adventistickém semináři v Praze-Krči do Školy biblických nauk. Po absolvování se odstěhoval do Pardubic a stal kazatelem v několika sborech v regionu. 

Budovatelské nadšení

Miloslav Bláha sdílel na začátku padesátých let budovatelské nadšení. To, co se dělo ve společnosti: komunistický puč, pád vlády, milice v ulicích Prahy, vítal a souhlasil s tím: 

„Byl jsem nadšený, byl jsem pro. Sověti nás osvobozovali. O amerických a britských vojácích jsem v té době nic nevěděl. Z nadšení jsem nosil na klopě rudou hvězdu. Tak se to nosilo, většina z nás. Na znamení, že jsem na nějaké straně. Ale nebyl jsem komunista, nikdy jsem se politicky neangažoval, ale souhlasil jsem s tím,“ vysvětluje Bláha, kterého komunistické úřady záhy z místa kazatele vyhodily.  

Školu biblických nauk soudruzi na začátku padesátých let uzavřeli a propustili osmdesát procent kazatelů této církve. Komunistům nejvíc vadil jejich zvyk nepracovat v sobotu a neposílat své děti v tento den do školy. 

V roce 1952 církev Adventistů úřady administrativně zakázaly a veškerý majetek církve zabavily. Mezi propuštěnými byl i kazatel Bláha, který musel „dobrovolně-nedobrovolně“ podepsat, že končí. Nastoupil v Pardubicích do Tesly do oddělení elektroúdržby. 

V sobotu fárat nebudu

V roce 1952 narukoval na vojnu k PTP k tzv. farářské rotě. Povolávací rozkaz faráři, řeholníci a bohoslovci z různých křesťanských církví dostali na Štědrý den. Bláha zametal letiště, kopal, stěhoval, vyklízel vojenské ubytovny, klášter a kostel proměňoval ve sklady v Budějovicích, Pardubicích, Rajnhradě. 

Po několika měsících, během kterých si pokaždé na veliteli vyjednal volnou sobotu s tím, že si směnu odpracoval v neděli, ho s četou duchovních odveleli do Ostravy na práci do dolů. A tady nastaly se sobotou problémy, přestože se s naddůlním dohodl, že v sobotu nastoupí na noční směnu, tedy po západu slunce. 

Bláha tedy podle dohody zůstal na cimře, kde ho objevil poddůstojník. Zavedl ho k veliteli, který se rozeřval, že tohle nepřipadá v úvahu, aby za něj ostatní pracovali. Vydal rozkaz, že má jít na dvůr, kde bude cvičit pořadové. Podporučík si sedl na stoličku na dvoře a vydával rozkazy: vpravo v bok, vlevo v bok, na místě pochodem vchod… Bláha se nehnul. 

„To by asi nebyl hřích, kdybych cvičil, ale přece jsem věděl, o co jde?! Nemohl jsem. Ten voják mi říkal: ,Člověče, co mám s vámi dělat?!‘ Odpověděl jsem mu, že to není moje věc, že on dostal rozkaz, tak ať se podle toho zařídí,“ vypráví Bláha, na kterého velitel po tomto incidentu podal trestní oznámení. 

Za neuposlechnutí rozkazu byl vojenským soudem odsouzen na rok do vězení v Brně na Špilberku. Po čtyřech měsících v květnu 1953 ho propustili na amnestii, kterou vyhlásil prezident Zápotocký po smrti Gottwalda.

Znovu do vězení

Po propuštění sedl na vlak a jel domů do Pardubic za svojí ženou a malým synkem. Na vojenské správě se dozvěděl, že se má okamžitě hlásit na útvaru v Orlové. Doma ani nepřespal. Přidělili ho do trestní roty PTP na důl v Horní Suché. A vše se jak přes kopírák opakovalo. V sobotu Bláha odmítl nastoupit na sněmu. „Máte jít na velitelem,“ oznámil mu velící podporučík. 

Na velitelství mu oznámili, že jestli nenastoupí v sobotu na šachtu, bude obžalován za neuposlechnutí rozkazu před nastoupenou jednotkou. Soud mu tentokrát vyměřil šestiletý trest. Bláhu eskortovali na jáchymovský uranový lágr Eliáš, kde strávil tři roky, půl roku na Mírově.

Domů se vrátil s podlomeným zdravím – špatně hojícím se vředem na noze, krvácejícími hemeroidy, s vyhřezlou plotýnkou, podvyživený a celkově zesláblý. V Pardubicích přesto nesehnal jiné místo než mezi kopáči. Jako dělník se živil do roku 1968, kdy se znovu stal kazatelem církve Adventistů.

 V roce 1969 byl vysvěcen na kněze. V letech 1970–1983 ho zvolili tajemníkem Českého sdružení Adventistů sedmého dne. Jako kněz působil o sobotách ještě v důchodu.   

Paměť národa

Příběh Miloslava Bláhy zaznamenali žáci ZŠ Pardubice-Studánka v rámci vzdělávacího projektu neziskové organizace Post Bellum „Příběhy našich sousedů“. Jeho vyprávění je uloženo a zpřístupněno ve sbírce Paměť národa. Tento jedinečný archiv dostupný každému na internetu vzniká především díky soukromým dárcům a podporovatelům z Klubu přátel Paměti národa. Ten tvoří více než dva tisíce lidí, kteří pomáhají pravidelnými drobnými dary. Připojit se můžete i Vy. Děkujeme.