Bývalá ministryně školství Kateřina Valachová v reakci na prohlášení Davida Ondráčky z Transparency International, že hlavním obviněným v kauze Pelta a spol. by vlastně měl být neschopný stát, který dlouhodobě nedokázal vytvořit pravidla pro rozdělování sportovních dotací, napsala na svém blogu, že to byla právě ona, kdo začala měnit pravidla tak, aby nad veřejnými penězi byl také veřejný dohled a aby pravidla byla jasná a kontrolovatelná. Stejně tak si přisuzuje zásluhu za to, že při rozdělování dotací existovalo zdůvodnění, proč jeden dotaci dostal a druhý ne.
České přísloví říká, že sebechvála smrdí. Ale v tomto případě se jedná o zápach, který by předčil i pověstný islandský pokrm hákarl, což je močovinou páchnoucí nakládané zkvašené žraločí maso. Dokazování ve výše uvedené kauze totiž vykresluje činnost ministerstva vedeného Kateřinou Valachovou zcela jinak. Dalo by se dokonce říct, že ústředním pojmem této činnosti je naprostá nekompetentnost.
Bývalá úřednice ministerstva Jaroslava Krumphanzlová, která měla rozdělování dotací pro sportovní organizace v té době na starosti, před soudem uvedla, že rozdělení dotací pro sportovní organizace nerozuměla a nevěděla si s ním rady. K výpočtům dotací v řádech desítek milionů prý dospěla zkusmo. Podle svých slov je nějak nastřelila, aby to nějak vyšlo. Byla přesvědčena, že to ani jinak nešlo, protože v profesní způsobilost svých nadřízených nevěřila.
Úkolem ministra při rozdělování dotací je, aby pro toto rozdělování existovala jasná metodika. Jak se však ukazuje, tato metodika na ministerstvu školství možná vznikla až po zrodu celé trestní kauzy sportovních dotací. Ale i to, co vzniklo, bylo metodikou jen podle názvu, protože se zejména vyznačovala absencí jakékoli metody. I samo státní zastupitelství v obžalobě uvádí, že policií přibraný znalec nenalezl žádný konkrétní a smysluplný model závislosti, podle něhož by mohly být vypočteny výše částek, které mají být mezi Českou unii sportu, Český olympijský výbor a Českou obec sokolskou rozděleny.
Absentoval tedy jakýkoli algoritmus výpočtu sportovních dotací. Státní zástupce proto konstatoval, že podle tohoto metodického pokynu bylo možno přidělit komukoli libovolnou částku.
K otázce metodiky citovaná úřednice před soudem uvedla, že neví, jak k výši dotací dospěla, ale že každopádně byla „celá ta metodika špatná“. Měla prý jednotlivá kritéria ohodnotit bodovou škálou, což podle svých slov vyřešila tak, že „ta čísla zkusila nějak napasovat, aby jí to nějak vyšlo“. O profesionalitě ministerstva vedeného Kateřinou Valachovou svědčí i další vyjádření úřednice, že se jí nic už řešit nechtělo, protože „měla kousek do důchodu“, do kterého odešla ráda, protože atmosféra na ministerstvu se jí ke konci jejího působení „vůbec nelíbila“.
Pokud ministerstvo za ministrování Kateřiny Valachové fungovalo takto „profesionálně“, není divu, že se jednotliví představitelé sportovních organizací snažili, aby rozdělování dotací mělo alespoň nějakou logiku a odpovídalo například počtu členů těchto organizací nebo počtu jejich územích složek.
Kateřina Valachová uzavírá svoji reakci na vyjádření Davida Ondráčky větou, že k povědomí o tom, že funkcionáři sportovních organizací nehráli a nehrají fair play, nepotřebuje pravomocný rozsudek, ale stačí jí zdravý rozum. Zdravý rozum ale hlavně stačí na to si uvědomit, že není nic vzdálenějšího realitě než její slova, že za doby jejího působení na ministerstvu existoval nad veřejnými penězi veřejný dohled, že pravidla byla jasná a kontrolovatelná a že při rozdělování dotací existovalo zdůvodnění, proč jeden dotaci dostal a druhý ne. Štěstím v neštěstí tak vlastně je, že občané České republiky byli vystaveni tomuto nekompetentnímu vedení ministerstva pouze dva roky.