Oblíbeným pojmem, který používá kremelská propaganda, a po ní to opakují další, je „rusofobie“. Toto slovo naznačuje, že jakákoli kritika akcí, které provádějí ruští státní aktéři, je v podstatě iracionální; jde o druh duševní poruchy.

Web EUvsDisinfo  popisuje, jak se slovem rusofobie Kreml zachází, a také uvádí, jak nečekaně hluboko ruské obviňování sahá. Jak se na „tradiční“ režim sluší, sahá to až doby Ivana Hrozného, který dostal košem od anglické královny.

Pro srovnávání nejdou propagandisté daleko. Tak třeba ruské státní rádio Vesti FM naznačuje, že Rusko je takovými  Židy naší doby, je to „pronásledovaný národ“. Zdokumentované případy kybernetických útoků, které provedli ruští státní činitelé, jsou prý jen „rusofobií“. Nacionalistická Žurnalistskaja pravda zase píše, že německá kancléřka Angela Merkelová propadla rusofobii na nějaké veřejné akci.

„Nikolaj Patrušev pravděpodobně není mimo Rusko známým jménem, ale v Rusku je jedním z nejmocnějších mužů. Patrušev je tajemníkem ruské bezpečnostní rady, malého, nevoleného vnitřního kabinetu, který radí prezidentovi v otázkách národní bezpečnosti. Formálně radě předsedá prezident, ale Patruševovou úlohou je řídit každodenní činnost tohoto mocného orgánu. Patrušev často obviňoval Západ, že se v Rusku pokouší vyvolat ‚barevné revoluce‘. Alexej Navalnyj je podle Patruševa západním projektem na destabilizaci Ruska. V nedávném obsáhlém rozhovoru pro ruský týdeník AiF nastínil vysvětlení nepřátelství Západu vůči Rusku: rusofobie.“

Patrušev tvrdí: „Západní rusofobie se neobjevila včera; má velmi dlouhou historii. Před několika sty lety se objevily pokusy zdiskreditovat naši zemi. Vezměme si Ivana IV., kterému se na Západě z nějakého důvodu říká ‚Hrozný‘. Západní kroniky o něm začaly šířit temnou legendu jako o strašlivém tyranovi už za jeho života. Chtěly tak odvést pozornost Evropanů od toho, co se dělo v jejich zemích. Nelíbilo se jim, že se ruský car nepodřídil jejich nárokům na politické a morální vedení.“

EUvsDisinfo konstatuje, že západní kroniky se v polovině 16. století podrobnostmi o politických procesech v Moskvě příliš nezabývaly. „Ivan Hrozný byl vládcem poměrně nově vzniklé země; jednoho z několika států s kořeny ve středověké Kyjevské Rusi. Ivan si podmanil sousední státy a inicioval tak svou zemi jako evropskou velmoc s koloniálními ambicemi. Ruské prameny, kroniky z Pskova a Novgorodu, podrobně popisují Ivanova zvěrstva. Jedinými západními mocnostmi, které se o Moskvu zajímaly, byly Polsko a Švédsko. A možná Anglie; Ivan požádal o ruku anglickou královnu Alžbětu. Neúspěšně. Zklamaný moskevský panovník odpověděl:

Dále čtěte

Kupte si knihu Jana Křesadla Skrytý život Cypriána Belvy

Na e-shopu FORUM najdete unikátní román Jana Křesadla Skrytý život Cypriána Belvy. Vlastní jméno autora bylo Václav…

‚Doufali jsme, že jste vládcem svého království a že vládnete a staráte se o čest a prospěch svého státu. Proto jsme s vámi vstoupili do těchto jednání. Zdá se však, že vládnou jiní lidé, kupci, a ne vy. Lidé, kterým nezáleží ani na našich korunovaných hlavách, ani na prospěchu země, ale jen na zisku jejich obchodu. Zřejmě jste při svých ženských znalostech pouhou obyčejnou ženou.‘“

Důsledky toho, že moskevský car dostal košem od anglické královny, jsou stále klíčovým prvkem zahraniční politiky Kremlu. Kreml dodnes chová zášť vůči „Anglosasům“ jako vůči nejhorším a nejzáludnějším nepřátelům Ruska. Ivan Hrozný by mohl být prvním zdokumentovaným případem kremelské anglofobie.

Ale pan Patrušev má pravdu, konstatuje web: „Ivan Hrozný je smutnou obětí zlovolného chybného překladu. Přívlastek ‚Groznyj‘ zavedl ruský historik Vasilij Tatiščev ve svých Dějinách Ruska (1768). Ruské slovo грозный, ‚groznyj‘ ve skutečnosti neznamená ‚hrozný‘, ale spíše ‚někdo, kdo vzbuzuje úctu‘. Možná by královna Alžběta byla návrhu cara Ivana více nakloněna, kdyby se pod dopis podepsal ‚Ivan Ohromný‘.“