Šéfredaktor deníku FORUM 24 se ve své knize Češi mezi pravdou a lží věnuje také československým a českým prezidentům. Přečtěte si ukázku z kapitoly věnované Antonínu Zápotockému. Když vás zaujme, knihu si můžete objednat na e-shopu FORUM.
V údolí pod slavnou Budčí, kde u našeho nejstaršího zděného kostela kněz Podiven učil knížete Václava latinské písmo, najdeme vesnici Zákolany. Stojí tam socha našeho druhého dělnického prezidenta, odborového vůdce a spisovatele Antonína Zápotockého, ve stylu socialistického realismu. Není od věci, že v Zákolanech na Kladensku vedou občané již léta ostrou veřejnou debatu o dalším osudu pomníku zločineckého rodáka. Pokusili se o řešení formou vysvětlující cedule, co byl rodák zač. Škoda, že na ní autor neuvedl zdaleka vše. Na tabulce stálo: „Bývá označován za tátu dělníků, za člověka z lidu, ale události po měnové reformě v roce 1953 ukázaly, že právě vůči dělníkům, kteří dávali najevo svou nespokojenost s komunistickou vládou, dokázal být velmi tvrdý a nesmlouvavý.“
Pomník někdo opakovaně v noci mírně „upravil“, Zápotockému kupříkladu zrudlo sako. Místní komunisté to označují za vandalství a údajně si někdy u sochy i zazpívají internacionálu.
V knize Karla Kaplana a Pavla Kosatíka Gottwaldovi muži je formulován jasný úsudek: Zápotocký zastával nejvyšší funkce ve státě v době, kdy vrcholila vlna represí a politických procesů. Patřil již jako předseda vlády ke čtyřce nejvyšších stranických a státních funkcionářů. Nese ústavní, trestně právní, politickou i morální zodpovědnost za masovou nezákonnost, za politické procesy, zločiny a vraždy. Jeho zločinecká kariéra je v porovnání s Gottwaldovou neméně drsná a v jeho stínu stojí v tomto ohledu neprávem.
Při studiu prolhanosti a cynismu komunistických prezidentů je Zápotocký zajímavý tím, jak klamal tělem. Uměl totiž budit dojem bodrého a lidového politika, který si dá rád v hospodě pivko. V zákolanské hospodě zdobí místo, kde hrál mariáš a hrával na harmoniku, prostá kresba s jeho podobiznou. Působil spíše jako typ sociálně demokratického politika, jakým byl jeho otec krejčí a novinář.
Na rozdíl od jiných komunistických poválečných předáků měl však Zápotocký jeden kádrový trumf. Setkal se totiž v roce 1920 v Rusku se samotným Leninem a rád se tím vytahoval. Toto setkání pak popsal také v jednom ze svých románů, v Rudé záři nad Kladnem. U Leninova nástupce to ale neměl tak dobré. Stalin Zápotockým totiž otevřeně pohrdal. Gottwaldův zeť Alexej Čepička, který se jako církevní tajemník zasloužil o represe mezi katolíky a jako ministr národní obrany přispěl k militarizaci Československa, se od Stalina v Moskvě dozvěděl, že Zápotocký není pravý komunista, ale spíše odborář. A opakovaně si dělal legraci z toho, že Zápotocký sepisuje romány. Když Stalin donutil své pražské podřízené, aby nacházeli agenty imperialismu ve svých řadách, vmetl Zápotockému, že on sepisoval své romány, když republiku ohrožovaly rejdy Slánského a jeho kompliců. Proto museli zakročit oni, moskevští komunisté, a jasně ukázat prstem na škůdce.
Zápotocký ale dobře věděl, co se od něj chce. Navykl si v KSČ poslouchat, měnit postoje, provádět sebekritiku. Když zazněl úkol zabíjet, šel do toho bez mrknutí oka. Byl to premiér Antonín Zápotocký, kdo zdržel 23. 11. 1951 svého soudruha Slánského s jeho ženou na večírku se sovětskými poradci ve své vile, aby ještě nechodili domů, zatímco se u Slánských doma připravovala Státní bezpečnost. Zápotocký i jeho manželka se ke Slánským chovali podivně hezky. V knize Zpráva o mém muži Josefa Slánská popisuje, jak ji Zápotocký vodil po své vile a ukazoval každý obraz i svou pracovnu. Dělal to proto, aby oběti zdržel, dokud na ně nebude past u nich doma nastražena. Pak se s nimi mile rozloučil a Zápotocký osobně zavolal důstojníkovi, který ve Slánského vile řídil zatýkání, a podle předchozí dohody mu oznámil: „Už jde.“ Premiér Zápotocký dělal bez rozpaků náhončího policie při zatýkání vicepremiéra. (Slánský se totiž v hierarchii předtím mírně propadl z místa šéfa strany na místopředsedu vlády, což byla předehra k jeho procesu.)
Zápotocký měl také přesné informace o mučení politických vězňů a spolu s Gottwaldem rozhodovali o tom, jaké rozsudky soudy vynesou. V jiné chvíli pak hrál mariáš nebo psal román. Vypadal sice jako odborář či sociální demokrat, ale zabíjet škrtnutím péra uměl jako kovaný komunista. Odrovnání Slánského se mu navíc hodilo. Když byl Slánský šéfem strany, musel by poslouchat po stranické linii jeho příkazy. Žárlil také, že měl Slánský ke Gottwaldovi blíž. Jeho likvidace mu umožnila posunout se co do státních funkcí na druhé místo, odkud se po Gottwaldově smrti vyšvihl až na Pražský hrad.
V roli prezidenta prožil chvíle štěstí i zklamání. Nejprve nemohl uvěřit, že se kluk ze Zákolan dostal až do sídla králů. Po vzoru krále Václava IV. vyrážel se svojí ochrankou neohlášen do podhradí a kontroloval řezníky a prodavačky v zelenině, zda prodávají férově. Jako si hrál na spisovatele, tak si hrál na dobrého krále.
Jakmile ale bylo potřeba, dobrý král se změnil na krále úskočného a následně krále zlého. Ukazuje se to na příkladu měnové reformy, k níž došlo krátce po Gottwaldově smrti. Komunistická vláda tehdy chtěla jedním tahem ukončit přídělový systém, zastavit černý trh a snížit poptávku po zboží, které nebylo v obchodech. Jednoduše řečeno, komunisté se rozhodli vzít lidem jejich peníze, aby po nich nemohli chtít zboží, které jim neuměli dodat. Mezi obyvatelstvem se přitom šířily fámy, že se měnová reforma chystá, což kazilo vládě plány. Potřebovali reformu připravit záludně, jako past.
V pátek 29. května večer Zápotocký v rádiovém projevu pronesl větu: „Naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou to fámy, které šíří třídní nepřátelé.“ Bezostyšně lhal. Hned nazítří v sobotu v pět hodin odpoledne předseda vlády měnovou reformu vyhlásil, a to k 1. červnu 1953. Stávající bankovky měly platit jen jeden den, v pondělí již platily bankovky nové, které byly předem natištěny v Sovětském svazu a následně směňovány v děsivě nevýhodných kurzech.
Zároveň s tím byly zrušeny dluhy státu vůči obyvatelstvu, kupříkladu ve vkladech a dluhopisech. Jednalo se tudíž o faktický státní bankrot, který byl ale hned popsán jako vítězství pracujícího lidu nad reakcí. Podle dobové propagandy totiž reformou zasadil pracující lid ránu buržoazii. Ve skutečnosti však zasadila komunistická vláda ránu všem lidem v zemi. Nejhůře reformu pocítili dělníci v plzeňské Škodovce, kterým byla záměrně vyplacena odměna v předstihu ve staré měně, čímž byla výplata hned znehodnocena. Dělníci v Plzni vyšli do ulic a z akce se během pár hodin stalo antikomunistické povstání, které zachvátilo město. Další města se k Plzni nepřipojila, ačkoli po celé zemi proběhla více než stovka stávek. Vláda poslala proti dělníkům a neozbrojenému obyvatelstvu tanky, ozbrojené příslušníky armády a pohraniční stráže a další jednotky. Antonín Zápotocký k tomu řekl: „Máme všechny důvody k tomu, abychom ukázali silnou ruku.“ Tento odborový předák se klidně postavil proti protestujícím dělníkům a smetl ze stolu právo na stávku, které dříve tak vehementně bránil. Když je dělnickým prezidentem on, dělníci přece nemají důvod stávkovat. V Plzni se pak konalo 14 politických procesů, ve kterých bylo odsouzeno 331 osob, a došlo i k jiným formám perzekuce. Docházelo k čistkám a k propouštění ze zaměstnání nebo i k nucenému vystěhování. Historik Jiří Pernes v knize Krize komunistického režimu v Československu v 50. letech 20. století uvádí, že Zápotocký řekl: „Nelze vytvářet kult dělníka, kterému je vše dovoleno.“
Zklamání, které musel Zápotocký na Hradě prožít, spočívalo v tom, že jeho mocenská role byla o stupeň nižší než Gottwaldova, neboť formálně nebyl vůdcem KSČ. Po zrušení funkce předsedy strany byl prvním tajemníkem KSČ po Gottwaldově smrti zvolen Antonín Novotný. Ten si ale musel svoji mocenskou roli vedle Zápotockého prosadit. Funkcionáři totiž měli nejprve za to, že s nástupem Zápotockého na Hrad se na něj přenášejí rituály, kterým se v rámci kultu osobnosti těšil jeho předchůdce. Novotný však mocenský boj se Zápotockým přenesl do Moskvy, kde si tehdejší kolektivní vedení užilo roli rozhodčích mocenské situace v československé gubernii.
