Opevnění budované na hranicích nakonec k boji proti nacistům neposloužilo. FOTO: Pavel Šmejkal / FORUM 24
FOTO: Pavel Šmejkal / FORUM 24
Poté, co se v polovině září vyhrotila po Hitlerově štvavém projevu v Norimberku situace v pohraničí a došlo k pokusu o henleinovský puč, bylo jasné, že se schyluje ke střetnutí Československa a Německa. Armáda se na tento boj dlouhodobě připravovala. Ostatně v pohraničí se budovala obranná linie, pro kterou se později vžilo pojmenování betonová hranice.
Poté, co byla 23. září 1938 jmenována vláda, v jejímž čele stál jednooký hrdina od Zborova, armádní generál Jan Syrový, očekávala veřejnost, že se republika bude nátlaku nacistického Německa na odstoupení pohraničí bránit.
Zpočátku to tak i vypadalo. Přesně ve 22.15 téhož dne, tedy přesně před 85 lety, vyhlásila Syrového vláda všeobecnou mobilizaci. Do zbraně se během několika následujících hodin postavilo 1 128 000 mužů, z toho 48 000 důstojníků a 9000 rotmistrů. K dispozici měli přes tři stovky lehkých tanků, pět tisíc děl či takřka tisícovku letadel, která se však s nejmodernějšími německými stíhacími letouny nemohla poměřovat. Páteří stíhacího letectva byl dvojplošník Avia B-534, zatímco Němci měli k dispozici již první verze slavných Messerschmittů Bf 109.
Bojové střetnutí s Bf 109 by pro Avie B-534 dopadlo ve většině případů fatálně, a to navzdory faktu, že českoslovenští piloti patřili k nejlepším na světě. Pokud by s nimi messerschmitty nechtěly bojovat, snadno by se díky podstatně vyšší rychlosti z boje odpoutaly a díky vyššímu dostupu by účinně útočily s využitím výškové převahy, kdy by aviím mohla k obraně posloužit snad jen vyšší obratnost a možná lepší piloti v jejich kokpitech.
Ani na budované pohraniční opevnění se nedalo ještě na sto procent spolehnout, neboť nebylo zcela dokončeno ani vyzbrojeno. Ve chvíli, kdy byla mobilizace vyhlášena, bylo dokončeno a většinou alespoň částečně vyzbrojeno 263 těžkých objektů a 9632 objektů lehkých. Muži, kteří byli určeni k jejich hájení, do objektů poslušně napochodovali.
Spolu s vyhlášením mobilizace bylo ustanoveno Hlavní velitelství. Zpočátku sídlilo v Klánovicích u Prahy, po třech dnech bylo přesunuto do Vyškova. V jeho čele stál armádní generál Ludvík Krejčí, jenž spolu s operačním oddělením štábu sídlil na zámku v Račicích nedaleko Vyškova.
S čím vojáci počítali?
Jako nejpravděpodobnější varianta útoku byl považován úder ze severu z oblasti Liberce a současně z jihu směrem na Pardubice a Havlíčkův Brod. S ohledem na rizika, která v tomto případě hrozila „přeštípnutím“ republiky, modifikoval hlavní štáb obrannou variantu a posílil armádní uskupení v severních a jižních Čechách a také na jihozápadní Moravě.
Větší část území Čech měla být bráněna I. armádou, kterou tvořilo jedenáct divizí a jedna brigáda. Velitelství I. armády sídlilo v Kutné Hoře a v jejím čele stál armádní generál Sergej Vojcechovský, který chtěl v případě propuknuvší války vést tzv. pružné obranné boje s předpokládaným následným ústupem na východ. První linie obrany, která měla armádu zajišťovat v případě ústupu na východ, se táhla od Liberce k Mělníku, obcházela Prahu ze západu a po Vltavě se táhla až k Týnu nad Vltavou.
Na severní Moravě mezi Králíky na západě a Jablunkovským průsmykem na východě působila II. armáda tvořená čtyřmi divizemi. Velel jí divizní generál Vojtěch Luža, který sídlil v Olomouci. Toto armádní uskupení mělo v případě války přehradit útočné směry německé armády u Zábřehu a Bruntálu. Méně pravděpodobné, ovšem velením nepodceňované bylo i riziko útoku nejen Němců, ale také polských jednotek na severu.
Do kompetence III. armády spadala obrana Slovenska a Podkarpatské Rusi. Sedmi divizím, které tuto armádu tvořily, velel armádní generál Josef Votruba, který si za své sídlo zvolil Kremnicu. Jednotky této armády měly vzdorovat především útoku Maďarska, s čímž se v případě napadení republiky Německem počítalo, neboť šlo o Hitlerova blízkého spojence.
Devět divizí IV. armády mělo podle původních plánů hájit pouze Moravu, ale později těmto jednotkám přibyl do „referátu“ i úsek na západě až k ohbí Vltavy, na severu k Vyššímu Brodu a na východě k Devínu. IV. armádě velel armádní generál Lev Prchala, který sídlil v Brně.
Obrana uvnitř země
Kromě zmíněných armád, jejichž místa i cíle působení byly jasně definovány v mobilizačních plánech již předem, a šlo tedy o „první linii“, začala ihned po vyhlášení mobilizace výstavba dalších dvou obranných linií ve vnitrozemí republiky. Linii ve směru Králíky – Letohrad – Litomyšl – Žďár nad Sázavou – Želetava měl na starosti divizní generál Robert Rychtrmoc, za výstavbu linie na trase Opava – Hranice – Holešov – Napajedla – Kúty zodpovídal armádní generál Josef Bílý.
S ohledem na nepředvídatelné okamžiky, které by boje mohly přinést, vytvořilo Hlavní velitelství ústřední armádní zálohy. Ty se skládaly z devíti divizí vševojskových svazků, s jejichž nasazením se počítalo na všech místech, kde by mohlo dojít k prolomení obrany. Jednotlivé divize tak působily na rozhraní jižní Moravy a Slovenska, jihozápadní i severovýchodní Moravě i ve východních Čechách. K těmto zálohám patřila i letecká brigáda, v jejíž výzbroji byly těžké bombardovací letouny. Šlo však o zastaralé letouny Aero MB-200, což byl licenčně vyráběný francouzský bombardér Marcel Bloch 200, pocházející z první poloviny 30. let. Ty měly působit ve spolupráci s bojovým letectvem jednotlivých armád.
Protože velení vědělo o technické převaze německého letectva a počítalo s pomocí spojenecké Francie, bylo vše připraveno i pro přijetí dvou perutí francouzského letectva, které měly podle smlouvy z roku 1934 do Československa v případě války přiletět.
Armáda byla k boji připravena, i když věděla, že bude čelit převaze nepřítele, který byl v některých ohledech, zvláště v již zmiňovaném letectvu, lépe vyzbrojen. Veškerá motivace a vysoká morálka našich vojáků však nestačily a byly potlačeny politickým rozhodnutím, s jehož následky se de facto potýkáme dodnes.
