Uprchlíci z Ukrajiny na nádraží v polském Přemyšlu (2022). FOTO: ČTK/AP/Czarek Sokolowski
FOTO: ČTK/AP/Czarek Sokolowski
Každá válka, včetně agrese Ruska proti Ukrajině, se vede nejen na bojištích, ale také v médiích a na sociálních sítích. V českém prostředí se v posledních týdnech zformovalo několik viditelných narativů ohledně rusko-ukrajinské války. Pokusíme se pozorněji podívat na nejčastější manipulace kolem ruské agrese.
Česká dezinformační scéna, ať už v podobě médií, nebo „trollů“ na sociálních sítích, má jistou tradici v přebírání ruských dezinformačních příběhů. Samozřejmě že plošná generalizace by byla poněkud zavádějící – někteří lidé šíří dezinformace z přesvědčení, někteří manipulacím opravdu věří. Tak či onak, lze konstatovat, že zejména narativy ruské propagandy padly v České republice na úrodnou půdu.
Tradiční přebírání (často doslovné) ruské propagandy z ruských médií se ale v průběhu minulého měsíce poněkud změnilo. Lze to vysvětlit zejména tím, že příběhy, které produkují ruská státní média, jsou až příliš absurdní: používání ptáků jako biologické zbraně, ukrajinské bombardování vlastních měst nebo laboratoře pro výrobu biochemických zbraní, které měly za cíl vyvraždit „etnické Rusy“ – to jsou příběhy, kterým by jen stěží mohl uvěřit člověk mající aspoň špetku zdravého rozumu.
Propaganda ale nefunguje pouze tak, že se „černé“ označí za „bílé“ a naopak. Zejména v českém prostředí lze pozorovat několik hlavních narativů, které nelze označit přímo za lež, ale za manipulaci a snahu poukázat na dění na Ukrajině ve zkreslené podobě. Hlavní teze zní „všichni lžou“ a „nikomu se nedá věřit“. Tímto postojem se relativizuje jakákoliv informace o válečných zločinech, které Rusové dnes páchají na Ukrajině.
S tímto tvrzením se dá je těžko polemizovat. Jedinou radou v tomto případě by mohla být nabídka jet na Ukrajinu a na vlastní oči vidět rozbombardovaný Charkov, ostřelovaný Kyjev nebo hladovějící Mariupol. Současně ale kromě této obecné relativizace lze vymezit několik stále opakujících se motivů, za jejichž pomoci se někteří lidé snaží zmanipulovat informace o rusko-ukrajinské válce. Pokusíme se aspoň částečně podívat na to, jak takové narativy vypadají.
„Ať už to konečně skončí!“
V komentářích ke článkům o dění na Ukrajině lze často spatřit mírumilovné heslo „ať už to konečně skončí“, přičemž důraz je kladen na to, že ustoupit jako „slabší strana“ by měla právě Ukrajina a prezident Zelenskyj. Tento přístup manipulativně obrací roli viníka a oběti agrese. Je nezbytné mít na paměti, že Rusko je agresorem a Ukrajina se brání. Za válku jsou zodpovědní pouze Rusové, a právě v moci Ruska je zastavit válku.
Na Ukrajině se v těchto týdnech často připomíná tvrzení, které je připisováno Goldě Meirové: „Chceme zůstat naživu. Naši sousedé by chtěli, abychom byli mrtví. To nedává moc prostoru pro kompromis.“ Není sice potvrzeno, že by izraelská premiérka tento výrok opravdu vyslovila, dokonale ale odráží situaci, ve které se dnes nachází Ukrajina.
Styl vedení války, který předvádí ruská armáda, připomíná spíše terorismus než regulérní válečnou operaci. Zkrátka, pokud Ukrajinci ustoupí – žádná Ukrajina nebude. Pokud Rusové ustoupí, tak válka skončí.
Stejně tak neobstojí teze, proč by Ukrajinci nemohli ustoupit a nepodřídit se nějaké podobě „nové vlády“, prý by se jednalo pouze o poněkud „jiný režim“. To však není pravda: pokud by Ukrajina ustoupila, tak by se ocitla pod okupační správou. Pokud použijeme historická přirovnání, „pouhá změna režimu“ by znamenala, že místo Edvarda Beneše bude stát řídit Reinhard Heydrich.
Se všemi důsledky, které s sebou nese okupační správa. Ukrajinci teď mají demokraticky zvoleného prezidenta a parlament, vlastní suverenitu se rozhodli zákonně bránit proti nevyprovokované agresi. Mírové heslo by tak mělo znít „zastavte Rusko“, nikoliv „zastavte válku“.
Jistým specifikem této manipulace je snaha poukázat na to, že mezinárodní tribunál v Haagu vynesl verdikt, kterým rozkázal oběma stranám zastavit vojenské akce. Podle této logiky západní podpora Ukrajiny v podobě dodávek zbraní porušuje rozhodnutí mezinárodního soudu. Toto tvrzení je zcela nepravdivé. Podle rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora v Haagu ze dne 16. března 2022 nikoliv obě strany, ale „Rusko musí neprodleně zastavit jakékoliv vojenské operace“.
Soudci jsou si totiž dobře vědomi rozdílu mezi agresorem a bránící se stranou. Mluvčí ruského prezidenta Dmitrij Peskov na rozhodnutí soudu reagoval tím, že jednoduše potvrdil, že Rusko bude toto rozhodnutí ignorovat. Což je bezprostředním porušením mezinárodního práva.
Osm let „genocidy“ a „bombardování Donbasu“
Právě „utlačování“ lidí na Donbasu se stalo jednou z hlavních záminek pro ruské vedení, aby se rozhodlo k tzv. „vojenské operaci“ na Ukrajině. Válka na Donbasu skutečně trvala od roku 2014 a teď vstoupila do další horké fáze. Nikdy se ale nejednalo o „občanskou válku“ nebo „ukrajinský konflikt“. Konflikt na východě země byl součástí dlouhodobé ruské válečné operace, která začala okupací Krymu a dnes pokračuje invazí na Ukrajinu.
Na jaře 2014 administrativní budovy v různých městech na Donbasu byly obsazeny za pomoci ruských diverzantů a vyhlášení tzv. „lidových republik“ bylo rovněž provedeno pod dohledem Rusů. Jakkoli se ruská strana snažila tvářit, že není do války zapojená, představa o tom, že by maličké útvary dokázaly samy osm let válčit proti ukrajinské armádě, je navýsost nevěrohodná.
Tvrzení, že doněčtí horníci bojují za pomocí tanků, které kdesi našli, je naprosto absurdní. Fakt, že se od začátku jednalo o součást rusko-ukrajinské války se zapojením armády Ruské federace, mnohokrát potvrzoval i jeden ze strůjců celé operace Igor Girkin, někdejší „ministr obrany Doněcké lidové republiky“.
Důkazy o přítomnosti ruských vojáků na Donbasu se shromažďovaly v průběhu osmi let. Po celou dobu na východě Ukrajiny trval válečný konflikt, který s sebou nesl oběti na obou stranách. Logika ukrajinské strany ale vždy spočívala v tom, že se jedná o ukrajinské území a ukrajinské občany.
Na základě této logiky byla učiněna řada kroků počínaje zřízením zvláštního ministerstva reintegrace dočasně okupovaných území, které se zabývalo otázkami humanitární politiky a práv migrantů, a konče tím jednoduchým faktem, že Ukrajina jako stát po celou dobu trvání války vyplácela občanům, kteří se nacházeli na okupovaném území, důchody a jiné sociální dávky.
Za tímto účelem tisíce obyvatel tzv. „separatistických republik“ jezdily do nejbližšího města, které bylo pod kontrolou Ukrajiny, aby si vybraly peníze. O žádné „genocidě“ na Donbasu nelze mluvit, to ostatně potvrdil i generální tajemník OSN António Guterres.
Ano, konflikt si vyžádal oběti na obou stranách, jedná se ale o oběti války, která byla rozpoutána a vedena Ruskem. Nejjednodušší ilustrací „osmi let ukrajinského bombardování Donbasu“ jsou dnes snímky a videa okupovaného města Doněck, kde se jen stěží najdou známky masivního ostřelování, a naprosto zdevastovaných ukrajinských měst Mariupolu a Charkova, které již několik týdnů „osvobozuje“ ruská armáda.
„Nacistický stát“
„Denacifikace“ Ukrajiny byla Vladimirem Putinem vyhlášena za hlavní cíl války. Detailně toto téma bylo zkoumáno v jiném článku, proto zde shrneme jen klíčové body.
Obraz „nacistů“ je v Rusku (nebo dříve v Sovětském svazu) používán jako zobecněný obraz kolektivního nepřítele, který je pro ruskou společnost srozumitelný a kterého je nutné porazit. Ukrajina ale nesplňuje žádné předpoklady „nacistického státu“, nejedná se ani o autoritářský režim, ani o totalitní systém.
Antisemitský charakter, který se snaží Ukrajině vtisknout ruská propaganda, nesedí minimálně z toho důvodu, že v čele Ukrajiny stojí prezident Volodymyr Zelenskyj, sám židovského původu, jehož rodina prošla holokaustem. Samotný Zelenskyj byl v posledních prezidentských volbách zvolen naprostou většinou voličů, kdy ve druhém kole získal 73 % hlasů.
Právě výsledky voleb ukazují reálnou podporu nacionalistických a radikálních hnutí na Ukrajině: ani radikálnější Pravý sektor, ani umírněnější Svoboda se do parlamentu nedostaly. Počet „radikálů“ se na Ukrajině nijak nevymyká průměrným číslům ve střední Evropě: ať už v Polsku, na Slovensku nebo v České republice. Snaha poukázat na „neonacismus“ jednotlivých praporů v ukrajinské armádě rovněž neobstojí při pečlivějším rozboru.
Dezinformátoři se často snaží identifikovat „neonacistický“ charakter praporu Azov, který se momentálně účastní nejtvrdších bojů u města Mariupol. Tento útvar vznikl ještě v roce 2014 jako dobrovolnický prapor a později byl zařazen do struktury Národní gardy Ukrajiny, která spadá pod ministerstvo vnitra.
Je zcela zřejmé, že mezi lidmi, kteří jako dobrovolníci šli bojovat ještě před osmi lety na východní frontu, se najdou jedinci s vyhraněnými nacionalistickými názory. Je celkem možné, že se najdou i přímo v batalionu Azov. Je ale zavádějící na základě názorů jednotlivců usuzovat na ideologii praporu, armády nebo dokonce celého státu. Ani Azov, ani jakýkoliv jiný prapor ukrajinské armády se k neonacismu nehlásí. Nacistická symbolika stejně jako symbolika komunistická jsou na Ukrajině zakázány.
Třetí světová válka
Výzvy k vyhlášení bezletové zóny nad Ukrajinou a k větší podpoře ze strany NATO, což by zabránilo masivnímu vraždění civilistů a často jsou slyšet z ukrajinské strany, se setkávají s protiargumentem, že jakékoliv zapojení NATO do konfliktu by mohlo vyprovokovat Putina ke třetí světové válce.
Tento postoj sice má jistou logiku, ignoruje ale skutečnost, že Rusko již de facto třetí světovou válku zahájilo. Ruský prezident neskrývá, že jeho skutečným soupeřem jsou Západ a USA. Pouhé zavedení ekonomických sankcí Putin přirovnává k „vyhlášení války“.
Dalším pravděpodobným cílem ruského agresora by se mohly stát pobaltské země, což si právě tam velmi dobře uvědomují. Výhrůžky, které z Ruska směřují i k jiným státům, zejména ostrá reakce na teoretickou možnost připojení Bosny a Hercegoviny k Severoatlantické alianci, nenechávají nikoho na pochybách, že ruské plány ohledně východní a střední Evropy přesahují pouze okupaci Ukrajiny.
Ostatně ještě před eskalací válečných operací na Ukrajině ruské ministerstvo zahraničí otevřeně požadovalo návrat infrastruktury NATO do hranic před rokem 1997, což by znamenalo tlak i na Českou republiku. Stejné teze se stále častěji objevují i v ruských propagandistických pořadech. Politika appeasementu zkrátka selhává a je v zájmu celé Evropy zastavit agresora co nejdříve. Jinak se válka dříve nebo později rozšíří dál na území státu NATO.
„Nevděční Ukrajinci“
Nejjednodušším terčem pro manipulace a kritiku dnes zůstávají ukrajinští uprchlíci. Z Ukrajiny za poslední týdny uprchly více než tři miliony lidí, skoro tři sta tisíc Ukrajinců přijelo právě do České republiky. Naprostá většina uprchlíků se nachází v dramatické životní situaci, na Ukrajině po sobě nechali rozbombardované byty a mrtvé příbuzné.
Rozhodně nejde o stav, který by jim někdo mohl závidět. Není pochyb, že reakce nově příchozích za těchto okolností ne vždy bude odpovídat očekáváním přijímající strany. Může se stát, že pro řadového Čecha to bude zkouška humanismu a tolerance.
V českém prostředí se ale už vyskytuje snaha vytvořit jakýsi zobecněný obraz „nevděčného uprchlíka“, který s sebou přinesl ekonomické problémy. V médiích se objevila řada historek o tom, že Ukrajinci odmítají jídlo, které se jim nelíbí, nebo pohrdají ubytováním, které jim nabízí místní lidé. V řadě případů se ale jednalo o nedoložené a manipulativní informace.
Druhou rovinou manipulací je snaha poukázat na to, že příchod Ukrajinců může znamenat bytový a ekonomický problém, na sociálních sítích se například šířila nepravdivá zpráva o tom, že kvůli Ukrajincům jsou Češi vystěhováváni ze svých bytů. Uprchlický problém je rovněž vděčným tématem pro jisté politické strany, které se za pomoci manipulací snaží získat sympatie voličů.
Podpora ukrajinských uprchlíků ze strany české společnosti i české vlády je opravdu obrovská a zaslouží si vděk Ukrajinců. A to je právě ta emoce, kterou naprostá většina Ukrajinců dnes vůči České republice pociťuje. Je pouze věcí občanů Česka a jejich vlády, jak nastavit úroveň a limity podpory lidem prchajícím před válkou. Snaha některých bulvárních médií a jednotlivých politiků na příkladu chování jednotlivých uprchlíků, navíc většinou nepravdivých, vytvořit obraz „nevděčného Ukrajince“ je manipulativní a zavádějící.
Toto je jen krátké shrnutí těch manipulativních narativů, které se v poslední době nejčastěji vyskytují v českém mediálním prostoru. Je nepochybné, že jak bude pokračovat ruská válka na Ukrajině, tak se budou množit i další propagandistické příběhy. Stejně tak je ale naprosto nezbytné dbát na vlastní „informační hygienu“.
Mgr. Radomyr Mokryk, Ph.D., je ukrajinský slavista a kulturolog působící v České republice. Přednáší v Ústavu východoevropských studií FF UK, kde se věnuje především ukrajinským intelektuálním a kulturním dějinám 19. a 20. století.
Aktuálně se autor nachází v západoukrajinském Lvově, kde slouží v domobraně připravené hájit město před ruskou válečnou agresí.
