Alena Schillerová, Andrej Babiš a Karel Havlíček FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Vládnoucí strany jsou schopné vytvářet takovou clonu lží a nesmyslů, že se opozice dost vyčerpává tím, že je musí jednu za druhou vyvracet. Nakonec už nezbývá energie na nastolení vlastní agendy, takže je výsledek sporný.
Existuje propagandistická technika, které se říká firehosing. Podle fire hose, požární hadice, vodního děla. Jak to funguje, se celkem ví a je to popsáno. Spočívá v tom, že se rychle, opakovaně a nepřetržitě na publikum hrne velké množství zpráv, a to prostřednictvím různých kanálů. Vůbec přitom nezáleží na pravdivosti a konzistenci. Od roku 2014, kdy ji úspěšně použilo Rusko při anexi Krymu, si tento model osvojily i další vlády a politická hnutí po celém světě.
Charakteristickými rysy jsou velký počet zpráv a kanálů a „bezostyšný“ přístup k šíření nepravdivých a protichůdných zpráv. Je nutné příjemce ohromit i pobavit. Účinek zvyšuje to, že lidé pravděpodobněji uvěří zprávě, která vypadá, že ji podalo více zdrojů. Lidé také s větší pravděpodobností uvěří nějaké zprávě, pokud si myslí, že jí věří mnoho dalších lidí, zejména pokud tito další lidé patří ke skupině, se kterou se ztotožňují. Armáda trollů tak může ovlivnit názor člověka tím, že vytvoří falešný dojem, že většina jeho sousedů daný názor podporuje.
Úspěch tohoto přístupu se vymyká konvenčnímu názoru, že komunikace je přesvědčivější, pokud je pravdivá, důvěryhodná a nekonfliktní. Vladimir Lenin kdysi vysvětlil, že jeho drsný způsob vyjadřování byl „vypočítán nikoliv na přesvědčování, ale na rozbití řad protivníka, nikoliv na nápravu jeho omylu, ale na jeho zničení, na vymazání jeho organizace z povrchu zemského“.
Když se podíváme především na ANO a pak třeba na SPD Tomia Okamury, tak tenhle přístup se jim daří. Andrej Babiš to má technicky jednodušší, protože sám vlastní média (dělá přitom, že vlastně nejsou jeho) a může využívat sociální sítě. Kromě toho má přirozenou výhodu držitele funkce, takže je pořád vidět a slyšet a nic ho to nestojí. Tomio Okamura je odkázán na své akce a na internet. (Proto tak těžce nese představu, že by o tyto kanály přišel.)
Především Babišovi lidé nás neustále zaplavují smrští zpráv o svých aktivitách. Kdejaký navštívený obchůdek a poklepání na základní kámen dálnice (která měla už dávno stát), rozhovor s takzvaným prostým občanem, pohlazený pes, společná fotka „s našimi mladými“, totéž „s našimi staroušky“, nové selfíčko paní ministryně Aleny a záplava výroků. Často výroků bizarních, neuvěřitelných slibů, absurdního obviňování, lítostivé sebeobhajoby a manipulací.
Těžko se tomu vzdoruje, protože reagovat se na to musí, ale pak to budí dojem, že všechno je jen „Antibabiš“, opozice nemá program, „umí jen kritizovat“ a podobně. Říká se tomu nastolování agendy. Na jedničku tohle umí Miloš Zeman. Dá se tím také odvést pozornost od témat, která nejsou pohodlná. Demokratické opoziční strany by se do téhle bažiny za bludičkami neměly pouštět.
Odborníci doporučují takové kampani čelit ještě jinak než pouhým vyvracením pravd a polopravd. To samo o sobě není moc účinné.
Je třeba systematicky a stále opakovat „kontrainformaci“ a je nutné poskytnout alternativní příběh, který vyplní mezery vzniklé odstraněním nepravdivých „faktů“. Bojovat se má proti účinkům propagandy spíše než proti propagandě samotné. Například bojovat proti propagandě, která podkopává podporu určité věci, spíše než pracovat na přímém vyvracení. Pracovat na zvýšení podpory této věci. To je ten „pozitivní program“, o kterém se tak často mluví.
Vlastní agenda musí být jasná, měla by mít jedno heslo a dejme tomu tři body a to všechno je potřeba stále opakovat, aby byl nucen to opakovat i protivník, protože mu nic jiného nezbude. Už jen to, že se tím bude muset zabývat, zvyšuje dosah. Především by ale lidé měli vědět, co po případném vítězství za nové vlády bude, ne to, co všechno už nebude.
Jak se říkávalo za minulého režimu, „tady ještě, soudruzi, máme značné rezervy“.
