Andrej Babiš vždy toužil po úspěchu a bohatství a byl schopen pro naplnění této tužby udělat doslova cokoliv. Jeho sny se plní nad plán. Uvedl do chodu své perpetuum mobile na peníze.
Zdroje nejsou problém. Jsou jimi zejména národní a evropské penězovody. Stačilo nad nimi získat kontrolu a k ní ještě kontrolu nad kontrolou moci. V některých komoditách stvořil vlkodlak dokonalý potravinový řetězec. Za přispění státu nechá zasít řepku olejku, za přispění státu ji sklidí a zpracuje a hotový produkt prodá státu. A jeho noviny ho za to pochválí. Penzistům umožní levné cestování a přidá k tomu iluzi o vyšších důchodech, a odměnou jsou mu pak jejich hlasy. Eskamotér žongluje s čísly o tom, jak se máme líp a líp a líp. Česká republika a s ní i Evropská unie jsou pro Babiše samoobsluhou bez pokladny. Hotový eden.
Jeho styl je mixem příběhů slavných vykuků – lupiče gentlemana Arsena Lupina, brutálního lapky Václava Babinského a legendárního podvodníka Harryho Jelínka. Ovšem s tím dovětkem, že žádný z nich nebyl předsedou vlády a požíračem dotací. V tom své zdroje inspirací výrazně předčil. Babiš vnesl do české komplikovanosti východní přímočarost. Absenci pokory a empatie nahrazuje různými kouřovými clonami. Jeho prezentace musí být nepřetržitá, aby jeho kejkle neprokoukli řadoví konzumenti jeho produkce. On vlastně jede permanentní kampaň, jejíž součástí je očerňování všech ostatních. Znáte to, přeci všeci kradnú (on jenom čerpá).
Oblíbenou mantrou sebestředného náčelníka je rčení o tahu na branku. Jeho „super profíci“, kteří nahradili předchozí nemehla, musí mít ten správný drajv, extra tah na branku. Jak se zdá, tak tah možná mají, ale tu branku nějak často netrefují. Pro Babiše jsou všichni, nejen z jeho okolí, jistým druhem spotřebního zboží s omezenou trvanlivostí. To je velmi vratký základ pro stabilitu a předvídatelnost státní správy a administrace státu. Jeden průšvih střídá druhý. Podle Babiše je to kvůli tomu, že někteří nejsou schopni naplnit jeho vizi o státu jako firmě, jeho firmě. Nezvládají ty údajné procesy. Slovo, které maskuje nekonečný diletantismus. Jeho lokajové přebírají manýry svého vůdce. Základem je ničím nepodložené bezbřehé sebevědomí, což je v praxi nekonečnou přehlídkou arogance moci. Ale perpetuum mobile jede dál. Šéfredaktoři Lidovek a MF dnes nám to pak vysvětlí, že se pochopitelně mýlíme a zaručenou pravdu má jedině boss z Průhonic.
Ve společnosti je nezanedbatelné množství lidí, kteří ten cirkus již přečetli a odmítají se na něm podílet. Čas od času se sejdeme na Letné či na mnoha jiných místech po republice. Vůdce je sice mírně zneklidněn, ale pak si řekne něco o tom: ať si psi zaštěkají a jeho karavana táhne dál, nejen s hradní podporou. Demonstrující masa netrpělivě očekává viditelné a srozumitelné signály politické opozice, které však stále nepřicházejí.
O to více přibývá příkladů latentní kolaborace. Bohužel. Mohla by třeba vzniknout společná stínová vláda demokratické opozice. Mohly by vzniknout předvolební demokratické bloky. Mohla by demokratická opozice konat pravidelné společné akce – tiskovky, tematické konference apod. Námětů by byla celá řada. Nabízí se konfrontovat dnešní agroferťáckou vládní sestavu s odbornou veřejností. Nejen nahodile, ale trvale a systematicky. Je třeba témata uvádět, a ne je jen ex post komentovat, ve chvíli, kdy se jich již dávno zmocnili Prchalové.
Po Babišovi zůstane těžká kocovina, rozdělená společnost, v níž lákavé falešné iluze bude střídat období deziluzí. Čeká nás pak potkání se s realitou, které v „národních investičních plánech“ a jiných záměrných průhonických utopiích nenaleznete. Babišova éra představuje anomálii, extempore, které nemá s ničím a nikým srovnání. Ano, on těžil z chyb a omylů předchůdců, využil období mimořádně dlouhé evropské konjunktury a vnutil se do přízně mas, ale nic z toho nemůže zakrýt ten jeho hlavní vzkaz uchvatitele, který říká – „dejte mi vaše peníze a já si z nich udělám svoje!“. „Takže, sorry jako Čehúni a mamlasové z Bruselu“.
