Běloruská spisovatelka Eva Vežnavec FOTO: Dirk Skiba / se svolením autora
FOTO: Dirk Skiba / se svolením autora
Běloruská spisovatelka Eva Vežnavec (vlastním jménem Svjatlana Kurs) se dostala do povědomí svou knihou Pro co si jdeš, vlku? (2020), která v roce 2021 získala nejprestižnější polsko-běloruskou literární cenu Jerzyho Giedroyce za prózu. (Český překlad knihy připravuje k vydání nakladatelství Pavel Mervart na rok 2023.) Vloni se českým čtenářům představila na festivalu Svět knihy. Novinářka Máša Kaleśnikavová z běloruské rozhlasové stanice Euroradio vysílající z Varšavy s autorkou hovořila několik dnů poté, co běloruský ochránce lidských práv Aleś Bjaljacki získal Nobelovu cenu míru. Zde publikujeme úryvek z tohoto rozhovoru v českém překladu běloruského básníka Maxe Ščura žijícího v Praze.
V pátek 7. října získal Nobelovu cenu za mír běloruský lidskoprávní aktivista a zakladatel organizace Vjasna 96 Aleś Bjaljacki. Mnozí Bělorusové slavili a plakali radostí – tato událost nás zase spojila, což už tady dlouho nebylo. Co pro Bělorusy v těchto časech znamená Nobelova cena míru pro Bjaljackého?
Je to záchrana toho nejlepšího v nás, našeho světlého pólu. O Bjaljackém nikdo nikdy neřekne, že by byl schopen nějakých nešlechetných věcí. Vždy působil v několika oblastech současně a ať už dělal cokoli, byly to světlé, konstruktivní činy. Byl skvělý jako ředitel literárního muzea, je to dobrý spisovatel a publicista. Celý se odevzdal ušlechtilé věci obrany lidských práv. Vzpomínám si, jak jsem s ním jednou jela do rodiště zesnulého básníka Anatola Syse. Zapůsobil na mě tím, jak se choval. Je to sjednocující osobnost a zároveň skromný člověk, který se nikdy nikam necpal. Když ho pochválíte za to, co dělá, tak vám s povzdechem odpoví: „No jo, ale všichni přece něco dělají…“ Proto je přirozené, že nás taková osobnost, která se nikdy ničím nezostudila, bude sjednocovat a bude fungovat jako světlý pól v totální tmě, kterou momentálně představuje běloruský kulturní a politický život.
Cena byla udělena hned třem lidskoprávním organizacím: Vjasně (Bělorus), Memorialu (Rusko) a Centru občanských svobod (Ukrajina). Mnozí si vyložili tento krok norského Nobelova výboru jako oživení narativu o třech „bratrských národech“. Obzvlášť Ukrajincům se toto spojení v rámci jedné ceny nelíbilo. Jak hodnotíte to, že v této době Nobelovu cenu získali zrovna obránci lidských práv?
Ty negativní reakce chápu, ani já bych to nepřijala příliš dobře, kdybych byla Ukrajinka. V současnosti jsme svědky příkrého vzájemného vymezení se mezi Ukrajinci a Rusy. Tyhle národy už nikdy nebudou přátelé, v dohledné budoucnosti to budou jen chladní sousedé. Je jasné, že to rozhodnutí zafungovalo jako rozbuška. I já považuji Rusko za beznadějnou zemi, Rusy za beznadějný národ. Myslím si, že ani nemají šanci dostat se na humanistickou, demokratickou cestu. Ale organizace Memorial si Nobelovu cenu rozhodně zaslouží, vzpomeňme třeba na její členku paní Natalii Estemirovou zavražděnou kadyrovci v roce 2009. Podle mě jsou všechny tyto organizace ušlechtilé a důležité. Nemyslím si, že Nobelův výbor chtěl naznačit, že Bělorusové, Rusové a Ukrajinci jsou tři větve „ruského světa“. Spíše měli na mysli, že správné organizace a počiny mohou existovat i v temných a beznadějných zemích.
Proč podle vás začali Ukrajinci „hejtovat“ své laureáty Nobelovy ceny? Je pochopitelné, že Putin nebo Lukašenko neblahopřáli Memorialu ani Vjasně, ale ani Zelenskyj nepogratuloval ukrajinskému Centru občanských svobod…
Je za tím bolest a zlost. Těžce se dají překonat. Nevím, nesleduji ukrajinské politické poměry natolik zblízka, ale Zelenskyj podle mě hodně zestárl, zčernal hořem, jeho manželka pohubla: jsou to lidé, kteří prošli válkou. Každý den přicházejí o desítky, stovky, možná někdy i tisíce svých spoluobčanů. Mají velký strach o svou zemi, žadoní o zbraně a dostávají je „po kapkách“, zatímco by jich potřebovali pořádný proud. Vždyť se podívejte, co se děje: ničí se nejen infrastruktura a lidský svět, trpí nejen ekonomika, ale i příroda a architektura. Rusové tu zemi pomalu proměňují v popel. A v tuto chvíli se takové sousedství v rámci Nobelovy ceny jistě nemusí Ukrajincům líbit. Jak říká hrubé pořekadlo: „S tebou se v jednom poli ani nevys..u.“ To je právě to, co Ukrajinci nechtějí, mít cokoli společného s Rusy.
Také mezi Bělorusy a Ukrajinci to na sociálních sítích v souvislosti s cenou zajiskřilo. Zelenského poradce Mychajlo Podoljak se nechal slyšet, že „ani ruské, ani běloruské organizace nedokázaly zorganizovat odpor lidí proti válce“. Ukrajinci často říkají, že my Bělorusové jsme zbabělci…
To nejsme, jen jsme neměli jinou možnost. Všichni [v roce 2020] chápali, co se stane, když nepřipravení půjdeme bojovat proti Lukašenkovým ozbrojeným složkám. Kdybychom šli dobývat Lukašenkovy paláce, Putin by okamžitě přispěchal s vojenskou pomocí Lukašenkovi. A zatímco Ukrajinců je třicet osm milionů, nás je jenom devět milionů. Nejsme zbabělci. Chodit každý den protestovat, vidět tu nespravedlnost, zlomené kosti, sedět v Lukašenkových koncentrácích, a přesto pokračovat v protestech, to není zbabělost. Prostě sílu lze zlomit jen další silou.
Ukrajinský postoj vůči Bělorusům je rozporuplný. Na jednu stranu, nehledě na to, že se Lukašenko podílí na válce, jsou mu vděční, že zatím neposlal přes hranice své vojáky, nechtějí s ním přerušit diplomatické vztahy. Na druhou stranu obviňují Bělorusy, že nezastavují „holýma rukama“ rakety, neprotestují proti válce…
Ano, tenhle rozpor mezi vnímáním Bělorusů, po kterých se požaduje nemožné, a vnímáním Lukašenka, kterému se mnohé odpouští, ve vědomí Ukrajinců existuje. My Bělorusové máme na Ukrajině hodně přátel, jsou to světlí a milí lidé, ale Ukrajinci obecně se o nás málo zajímají a málo o nás vědí. Jistě, i my bychom mohli mít Ukrajincům za zlé, že pokračovali ve spolupráci s Lukašenkem poté, co se stalo v roce 2020. Lukašenko nějak archetypálně vyvolával u Ukrajinců obdiv a dokonce závist, to si dobře pamatuji. Obchodovali s ním naplno, i Zelenskyj se s ním sešel. Ale teď není doba na tyhle vzájemné výtky.
Myslím si, že naši situaci spíše chápou Poláci, kteří za svobodu též dlouho bojovali…
Souhlasím. V situaci dvojí okupace je těžké klást odpor. Aby nějaký národ bojoval se zbraní v ruce, musí především mít tradici ozbrojeného odporu a pak musí mít dost sil a správně vyhodnotit sílu nepřítele.
Podle vás je „ruský svět“ v troskách už teď, ruská kultura a duchovnost jsou zničené. Přestaly existovat poté, co byly vybombardované obytné domy v Záporoží?
To se dělo postupně, v souladu s tím, co Rusové vyváděli ještě před válkou na Ukrajině. To bylo Čečensko, Gruzie, Sýrie… Z Evropy se zdálo, že to je někde daleko, evropští politici trochu protestovali, a tím to zhaslo. Tohle pokrytectví přišlo Evropu draho. Rusové se přesvědčili o tom, že můžou jednat beztrestně, protože jsou velcí a velkému vítězi se všechno odpouští. Když mluvím o Rusech takhle přísně, uvědomuji si, že za to všechno můžou sami. Za pomoci svého propagandistického aparátu se proměnili v takovou genocidní Rwandu. Respektu už se nedočkají. Němci se přece nepohoršovali, že je po druhé světové válce všichni nenáviděli: museli projít dlouhou křížovou cestou. Ta čeká i Rusy. Akorát ta cesta bude delší, protože historie ruských zločinů není dlouhá jen dvanáct let, jak tomu bylo v případě německé třetí říše. Je to tisíc let dlouhá historie té nejtvrdší koloniální politiky, především vůči původním národům Ruska a vůči jeho sousedům. Proto i to pokání může trvat stejně dlouho. Pokud bude ovšem Rusko zachováno coby jednotný organismus.
Hned 10. října, den po ruském bombardování ukrajinské civilní infrastruktury, se ve Varšavě konala demonstrace Ukrajinců, kteří žádali, aby bylo Rusko prohlášeno za teroristickou zemi. Chtěl tam promluvit mladý muž s bílo-modro-bílou vlajkou ruského odporu – ale Ukrajinci ho vyhnali, byli strašně pobouření. Zřejmě si nezvolil ten nejlepší okamžik… Myslíte si, že dobří Rusové neexistují?
Jistěže existují, a není jich málo. Je jich málo jen v poměru k celkovému množství obyvatel Ruska, což je přes 140 milionů. Nesmíme zapomínat, kolik lidí tam sedí ve vězení, jsou to tisíce lidí. Hodně jich také bylo zabito. Dobří, hodní Rusové to mají teď nejtěžší, protože patří k tradici násilí a viny. Ani nemají naději, že jejich národu bude ve světě odpuštěno – to se nestane. Obzvlášť draho jim přijde masový úder proti civilní infrastruktuře, protože to jsou metody Hamásu a Islámského státu. To je terorismus, který podporuje většina ruské společnosti a k němuž se veřejně hlásí jejich vůdce, nechci mu říkat „prezident“. Řekl, že na doporučení generálního štábu a ministerstva obrany nařizuje bombardování civilní infrastruktury. To znamená, že se měly vyřadit JIPky v nemocnicích, porodnice. Je bohužel symbolické, že byla zavražděna doktorka, která operovala onkologicky nemocné děti. Zůstal po ní pětiletý syn, jehož otec padl ve válce už předtím. To jsou ti, proti kterým válčí Putin: válčí proti slabším, civilistům.
Na videích z mobilizace vidíme, že posílají do války příslušníky jiných národů…
Je to tragédie, nemůžu se na to dívat. Nejdřív je uvrhli do naprosto zvířecího stavu, do absolutní duchovní a materiální bídy a ponechali jim jen jeden sociální výtah: jet válčit na Ukrajinu. Zaprvé, v životě mnoha těchto lidí je to jediná možná cesta do zahraničí, která, a to je zadruhé, je spojená s možností rabování. No a zatřetí, je to pro ně takové safari: možnost kanalizovat svou zlost a udělat to „legálním“ způsobem: jedou přece zabíjet „nacisty“. „Nacista“ je u nich každý, koho potkají: byly případy, kdy stříleli z tanku po dětech a smáli se tomu. Jde z toho hrůza. Také si všimněte, jak mluví s vlastními manželkami, matkami, dětmi: jsou to samé nadávky. Když odstraníte z jejich mluvy sprostá slova, zbude jen nějaké bučení, nic víc.
Když byla vyhlášena mobilizace, hodně jsme v redakci řešili sloupek novináře Novoj gazety, v němž uvažuje: „Mohl bych se vyhnout odvodu, ale co řeknu svým rodičům? Můj mladší bratr nemá žádnou možnost, jak se tomu vyhnout – takže on půjde válčit, zatímco já se z toho „uleju“? Ne, půjdu tam… Budu ale střílet, nebo ne?“ A tak dále, celý článek v tomto duchu, měli jsme z toho hodně divný pocit. Co se vůbec s těmi lidmi v Rusku děje? Je to přece novinář vážených novin…
Překvapuje mě jeho naivita: prý nebude střílet. V té hrozné situaci bude strachy bez sebe a samozřejmě že bude střílet, a to nejednou, jen aby vůbec přežil. Divím se, že dospělý člověk nemá představu o tom, co je to bezkontaktní dělostřelecká válka, co je to sedět pod palbou v nějakém lesíku. Dostane z toho takový strach a vztek, že bude střílet nazdařbůh, i do civilistů, ve kterých bude vidět informátory a spolupracovníky ukrajinské armády. Nejde jít do války a neumazat se krví. Mnozí Rusové mají něco jako slepou skvrnu, propaganda zablokovala jejich schopnost sebereflexe. Je to, jako když se přeprogramuje počítač. Je hrozné, že se tohle dá udělat s živými lidmi.
