Blaník v soukolí českých dějin: O blanickém mýtu v časech sovětizace české společnosti

Žně pod Blaníkem v srpnu 1962 – traktorista Karel Žížala z JZD Louňovice dokončuje sečení žita (ČTK/Lomoz Viktor)

Žně pod Blaníkem v srpnu 1962 – traktorista Karel Žížala z JZD Louňovice dokončuje sečení žita | FOTO: ČTK/Lomoz Viktor

Každý Čech, který prošel školským systémem, zná pověst o hoře Blaníku. V ní spí rytíři, kteří přijdou české zemi na pomoc, až bude nejhůře. Motiv vojska ukrytého v hoře, jež přinese záchranu před hrozným nepřítelem, je součástí evropské tradice. Nejde o příběh exkluzivně český, nýbrž o vyprávění, které je společné většině evropských národů.

Blaník je od středověku opředen pověstmi, z nichž se v duchu romantismu a národní emancipace zrodil kulturně-politický blanický mýtus. Národní mýty, odkouzlené a zcivilněné, mají i v dnešních turbulentních časech klíčový význam. Nikoli jako nacionalistický žvást nebo trapná omluva kolektivní pasivity, nýbrž jako příběh, který pomáhá utvářet komunitu sdílené odpovědnosti.

Blaník není jen pozoruhodná hora ve středních Čechách. Je to hypertext, jehož prostřednictvím se „proklikáváme“ k obecně lidským otázkám. Pomineme Blaník osvícenský, romantický a obrozenecký, odhlédneme od Blaníku republikánského a protektorátního, abychom vkročili do doby, kdy byli Češi na Východ uneseným Západem. Blaník byl předmětem komunistické manipulace i hyperbolickou nadějí svobodomyslných Čechů.

Gottwald jako vůdce blanických rytířů

Příchodem Rudé armády v květnu 1945 se začaly psát dějiny třetí republiky. V jásotu nad osvobozením, kdy jen nemnozí chápali, že protektorát německý byl nahrazen sovětsko-ruským, byli blaničtí rytíři spatřováni i v československých vojácích. František Zahrádka, v roce 1945 mladý skaut a později převaděč přes železnou oponu, v těchto intencích popsal svůj zážitek: „Mým největším vzorem byli západní letci. Nikdy nezapomenu na přílet naší 312. stíhací perutě z Anglie, kterou jsme vítali v Českých Budějovicích. Měl jsem pocit, jako by se z nebes snášeli blaničtí rytíři.“

Banner Nová Orientace Týdeník FORUM, číslo 19 (FORUM 24)

Jenže blanický mýtus sloužil k opentlení docela jiných „hrdinů“. „Ty Rusové tedy jako přišli vod toho Blaníka a my holt sme byli hodně zachráněný. To sme si tak usoudili, že nás svatej Václav zachraňuje, že přišli zrovna vod toho Blaníka, vod Načeradce.“ – Tak na příchod Rudé armády vzpomínal pamětník z Louňovic pod Blaníkem, jenž propojil katolický étos blanické pověsti s příchodem sovětských vojáků.

S. K. Neumann sepsal roku 1946 báseň „ÚRO“, kterou věnoval komunistickému odboráři Antonínu Zápotockému. Zkratka v názvu odkazuje na Ústřední radu odborů! Komunisté byli dle něj blanickými rytíři a Zápotocký jejich vůdcem: „Stráž mozolů, jednotná, tvrdá / prostného srdce a hrdá, / tvé ÚRO je naše naděje, / náš Blaník pravdivý a silný / a konec konců neomylný.“ A Neumann stupňuje hrozby nepřátelům budování „soudružské republiky“: „Víme, že ji postavíme / a z jejích zdí pak vyrazíme / blanickou jednotou / vyhladit zbytky ksindlu, / s nímž není smíru.“

Po komunistickém puči z února 1948 se rozhořel spor o blanický mýtus, který se stal objektem komunistického patosu i protirežimní ironie. Už v roce 1949 koloval pamflet na Alexeje Čepičku, Gottwaldova zetě, ministra spravedlnosti a předsedu Státního úřadu pro věci církevní, jinak též bezohledného kariéristu. V sarkastické říkance „Lístek do památníku (ministru Alexeji Čepičkovi)“ čteme: „Narozen ve znamení Vah / Odkojen mlékem ovcí, muflonů a krav / Jak blaničtí rytíři se svými meči / Dobyl jsi textil i spravedlnost ztečí.“ Verš míří na léta 1947–1948, kdy jako ministr vnitřního obchodu opanoval textilní průmysl.

Paul Fierlinger (Profimedia.cz)

Blanickou notu použil i Vítězslav Nezval, prominentní básník a ochotný sluha komunistického režimu. V květnu 1950 vyšla v Rudém právu jeho „Vzpomínka na májové dny 1945“, v níž vyzpíval vděčnost blanickým rytířům-rudoarmějcům: „V těch dnech byla Praha jako vymřelá. / Přes vítězné barikády čekal ji tragický zánik. / Posvátná hora se neotevřela. / Neotevřel se posvátný Blaník. Nepřišli blaničtí rytíři. / Neosedlali legendární koně. / Místo nich zadrnčely v Košířích / tanky, jimž velel maršál Koněv.“

To byl jen začátek zneužívání blanických motivů. Jiří Sumara, komunistický básník okresního formátu, v básni „Blaník“ z roku 1952 učinil Gottwalda vůdcem blanických rytířů: „Četl jsem ji dávno a dodnes jí věřím, / zkazce o rytířích, kteří v horské sluji / těžce opásáni, rodnou zemi střeží.“ A blanická pověst se podle něj naplnila: „Srdcem lidu zněla, a proto jí věřím, / sudlicemi zněla píseň bohatýrů. / Gottwaldovo vojsko českou zemi střeží. / Na hranicích lásky, na hranicích míru.“

Soudruzi, vraťte se, ještě bude hůř

Kdo by se opovážil oponovat komunistům, kteří byli dle Zdeňka Nejedlého „dědici velkých tradic českého národa“? Přece se takový šleh vyskytl v okruhu Egona Bondyho. V roce 1951 vytvořil Pavel Svoboda, publikující v samizdatu pod pseudonymem Lord, textově-výtvarnou koláž „Trapná poezie“, v níž najdeme i verš zesměšňující zneužívání blanického mýtu: „Blaničtí rytíři nebyli / dosud deflorováni.“

Husité na pražském Vítkově – rekonstrukce bitvy (12. 7. 2014) (ČTK/Krumphanzl Michal)

Spisovatel a někdejší vězeň komunistického režimu Jiří Stránský napsal počátkem šedesátých let povídku „Bruncvíkův meč“, která byla v roce 1964 zpracována jako rozhlasová hra pod názvem „Blaničtí rytíři“. Stránský nebyl spokojen a začal s Hynkem Bočanem připravovat film, z něhož nakonec sešlo.

Původní povídka byla inspirována vtipem na Antonína Novotného, který Stránský reprodukuje takto: „Novotný … jede kolem Blaníku a ze zatáčky proti němu najednou vyrazí blaničtí rytíři. On vyskočí z auta a volá na ně: Soudruzi, okamžitě se vraťte, ještě bude hůř.“ Osou scénáře byla zápletka, kdy blaničtí rytíři obsadí fiktivní JZD Blaník a vyšlou do Prahy rozvědku, aby našla sv. Václava. Zatímco hledají knížete i vnějšího nepřítele, lidé se vzájemně udávají. A tak se blaničtí rytíři raději vracejí do Blaníku. Byla to kritika společenského rozkladu v sovětizovaném Československu i svérázné proroctví.

V šedesátých letech se motiv blanických rytířů stává symbolem generační revolty. V divadelní komedii Milana Kundery „Ptákovina“ z roku 1966 se učitel-tělocvikář rozčiluje: „To nejsou žáci! To je vojsko! To jsou blaničtí rytíři!“

Jenže opravdový vzdor ukázaly stovky vysokoškoláků, kteří se večer 1. května 1966 sešli během majálesu na pražském Petříně u sochy Karla Hynka Máchy a vykřikovali protirežimní hesla, jako například: „Blaničtí rytíři, přišel váš čas!“ Policejní složky zakročily tvrdě. Někteří pamětníci, třeba exulantka Jindra Tichá, vzpomínali, že protagonisté pražského jara Dubček, Smrkovský a Šik pro ně pak byli „blaničtí rytíři“ snažící se o záchranu země, což se ukázalo jako iluze.

Václav Havel a Petr Pithart při oslavách vstupu České republiky do EU (1. 5. 2004) (Senát PČR / se svolením autora)

V srpnu 1968 vstoupila do Československa vojska Sovětského svazu a jeho satelitů a hned se ozývalo zoufalé vzývání blanických rytířů: „Kdo u nás dělal kontrarevoluci, Novotný Toníku? No přece ti rytíři z Blaníku!“„Blaničtí rytíři, teď přišel čas!“ Nebo: „Blaničtí rytíři, / teď je váš čas, / neboť nás navštívil / Sovětský svaz.“

Koncem roku 1968 došlo k originálnímu pokusu o uchopení blanického mýtu, kterým byla nasvícena i aktuální národní tragédie. Dokument „Blaničtí rytíři“, který jako svéráznou televizní reportáž – pátrání po blanických rytířích – připravil scenárista a režisér Vlastimil Vávra, měl premiéru 4. prosince 1968. Pateticky jím provázel herec Václav Voska.

V úvodu zní hudební aluze na husitský chorál Ktož sú Boží bojovníci a komentář, který je parafrází z Jiráskových pověstí: „Hle, hora Blaník! Zachmuřeně shlíží na krajinu od světa odlehlou a pláně málo úrodné. Slibuje tvrdý čas, věští zlé povětří.“ Komentátor hovoří o vojsku, v jehož čele stojí sv. Václav a „jeda na bílém koni je povede na pomoc trpícím zemím Koruny české“. České nábožensko-politické tradice, katolická i reformační, jsou zde propojeny, přestože je upřednostněn kulturně-katolický kontext, neboť jako vůdce blanického vojska je akcentován sv. Václav

Když reportážní tým marně hledal místo, kde by se měla otevřít skála pro vyjíždějící rytíře, komentoval Václav Voska neúspěch s odkazem na sovětská okupační vojska: „Bohužel správa silnic benešovského okresu neměla pro naše další pátrání v těchto místech už pochopení, tvrdí, že silnice mezi Louňovicemi a Načeradcem už je tak dost zničená pásy tanků.“ A tak reportéři se svolením katolického vikáře v Louňovicích pod Blaníkem rozhoupali v tamějším kostele zvon sv. Václava, aby rozezněl posvátnou horu. Jako „vizionář“ a novodobý blanický rytíř je v dokumentu traktován Alexander Dubček.

Putin s uspávací puškou číhá na tygra ussurijského (2008). (wikimedia.commons.org/Creative Commons Attribution 4.0(Kremlin.ru)

V závěru se Václav Voska za doprovodu husitského chorálu ptá: „Jsou či nejsou blaničtí rytíři?“ A stařeček Vrána, nejstarší občan pod Blaníkem, odpovídá: „Ne, nemyslím! To jsme vlastně my, máme se probouzet, lidi, to mají bejt lidi. Nemáme spát!“

Kamera zabírá svatováclavskou korunu, vytesanou v jeskyni blanických rytířů u Kunštátu na Moravě, a zní poslední věta:„To se my máme probouzet, lidi…“

Vstávejte, blaničtí rytíři, přišel váš čas

Frustrace z normalizace byla veliká. Martin Štumpf v knize „Za modrým obzorem“ zaznamenává, že se v roce 1969 zpívala po hospodách píseň volající o pomoc z Blaníku: „Vstávejte, blaničtí rytíři / vstávejte, přišel váš čas / přijde čert s rohama / odnese Brežněva / i jeho protektorát.“ Eduard Petiška publikoval roku 1971 knihu „Čtení o hradech“ se svou verzí blanické pověsti, která dodávala naději dětem i dospělým: „Bývaly v Čechách zlé doby. Ale nikdy nebylo nejhůře, aby blaničtí rytíři musili vystoupit z hory a přijít své zemi na pomoc. I když se už zdálo, že je vše ztraceno, dovedli živí moudrostí i zbraní svá práva uhájit. A ti, kdo v spravedlivém zápase padli, prý sestoupili k blanickým rytířům do skalní síně a drží tam věčnou stráž hrdinů.“

Husákův režim se nezmohl na novou interpretaci blanického mýtu, byť komunistický spisovatel Stanislav Šusta přišel v povídce „Ti od Penzy“ z roku 1972 alespoň s útokem na spojování blanických rytířů s československými legionáři. Byla to dehonestace prvorepublikových tradic dočasně oživených během pražského jara: „Opíjejí vás prázdnými vlasteneckými hesly a namlouvají vám, že jste novodobí blaničtí rytíři… A to všechno jen proto, aby s vámi mohli orat.“

Johana Hovorková, Milan Tesař, Veronika Kučíková, Dan Hrubý a Jaroslav Bican z nové redakce Týdeníku FORUM (Roman Black Černý a Michal Hošek)

S blanickým motivem pracovali proskribovaní intelektuálové, ať už exulanti nebo disidenti. Exulant Ivan Kraus sepsal v sedmdesátých letech „List českému národu“, kterým se k Čechům obraceli rytíři z Blaníku. Ironizuje české fňukání a kompromisy s okupační mocí, vždyť i rytíři prý už „meče, ty hrubé nástroje pomsty“ dávno odložili.

Ale národ si ví rady: „Jeť přece známa Tvoje silná zbraň. Vtipem či žertem, taškařicí, tichou myšlénkou na lepší časy si vždy dovedeš pomoci a dodat síly či nové naděje.“ A poněvadž není nejhůře, blaničtí rytíři národ pozdravují: „Slavný národe! Buď tisíckrát pozdraven! Jsme stále s Tebou. Nikdá Tě neopustíme. Avšak toho bohdá nebude, aby se rytíři blaničtí ukvapených nářků zalekli a příliš brzo z hory utíkali. Sláva Ti, národe.“

Doc. PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D. je historik, filosof a publicista, jako koordinátor a vědecký pracovník vede Collegium Europaeum FF UK & FLÚ AV ČR v Praze, kde se zabývá problematikou evropské identity a intelektuálními dějinami. Působí též na Západočeské univerzitě v Plzni a v pražském Muzeu paměti XX. století, zároveň je editorem rubriky Nová Orientace v deníku FORUM 24 a Týdeníku FORUM.

Celý esej si můžete přečíst v aktuálním čísle tištěného Týdeníku FORUM.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]