Paul Fierlinger FOTO: Profimedia.cz
FOTO: Profimedia.cz
Paul Fierlinger je jedním z nejtalentovanějších umělců své generace. Na jeho autobiografický film Drawn from Memory (1995) jsem narazil úplnou náhodou, ale už během několika minut jsem cítil, že jeho autor by mohl být mým duchovním bratrem. Zpočátku jsem nevěděl proč. Brzy se ukázalo, že tak složitý životní příběh se jen tak nenajde. Paul se narodil českým rodičům, ale v Japonsku. Otec byl diplomatem a pro děti on ani matka neměli dost času a lásky. Druhou světovou válku Paul prožil v Americe, ale u náhradní rodiny, do níž jej s bratrem rodiče poslali. Po válce žil léta v komunistickém Československu, ale opět ve školách internátního typu – než se mu podařilo ještě před začátkem pražského jara ze země uprchnout.
Narodil se 15. března 1936 v japonské Ašiji jako syn československého diplomata Jana Fierlingera a synovec Zdeňka Fierlingera, československého vyslance v SSSR a sociálního demokrata, který spolupracoval se Stalinem a Gottwaldovou KSČ a po druhé světové válce se aktivně podílel na sovětizaci Československa. Paul Fierlinger po válce studoval na elitní Koleji krále Jiřího v Poděbradech společně s Milošem Formanem a Václavem Havlem a poté na uměleckoprůmyslové škole keramické v Bechyni.
Pracoval jako ilustrátor a karikaturista, věnoval se filmové animaci. Roku 1967 emigroval do Nizozemska, působil v Paříži a Mnichově. Poté odešel do USA, kde ve Filadelfii založil vlastní studio a produkoval reklamy a animované filmy, a v roce byl dokonce nominován v kategorii „nejlepší krátký animovaný film“ na Oscara. Od roku 2004 přednášel na University of Pennsylvania.
Svědectví Paula Fierlingera odhaluje dosud neznámé aspekty ze soukromého života bratrů Fierlingerových, z nichž Zdeněk jako Stalinův agent zásadně ovlivnil československý politický vývoj. Z rozhovoru se dozvídáme o dosud méně známé variantě estébácké akce „Kámen“, jejíž se stal Paul obětí. Vše naznačuje tomu, že organizátoři provokace nebyli zaměřeni přímo na něj – studentíka z keramické školy v Bechyni. Jejich pravděpodobným cílem bylo zatáhnout do tzv. spiknutí Rudolfa Slánského i bratry Fierlingerovy, tj. jeho otce a strýce. Je to další příklad toho, že komunismus drtil nejen demokratické oponenty, ale i své lokaje.
Z onoho všeobecného marasmu vychází Paul Fierlinger se vztyčenou hlavou a čistým štítem. Jeho animátorská práce mu získala ceny a obdiv na celém světě. Je smutné, že je méně známý v Praze a České republice. Snad tento rozhovor alespoň trochu zprostředkuje osudy této pozoruhodné americké osobnosti s českými kořeny.
Svůj film Drawn from Memory začínáš Sokratovou myšlenkou, že pokud člověk o svém životě nepřemýšlí, nestojí zato ho žít. Co dává smysl tvému životu?
Práce. Jednoznačně. Práce je pro mě všechno. A těší mě, že jsem nikdy nemusel pracovat pro někoho jiného. Byl jsem možná prvním animátorem na volné noze. Animace se normálně dělá ve studiu. Že by jeden člověk kreslil všechno sám, bylo tehdy neslýchané. Já jsem celý život pracoval jen pro sebe a z čiré radosti.
Narodil ses v roce 1936 v Japonsku. Kolik Čechů to může o sobě říct? Jak tě to ovlivnilo?
V Japonsku jsem začal chápat, že moji rodiče nikdy neměli mít děti. Kromě nás dvou kluků měli i naši starší sestru. Jmenovala se Atya a byla o osm let starší než můj bratr Petr, asi o deset než já. K ní snad měli nějaký vztah. Můj otec, Jan Fierlinger, byl v Japonsku jako československý obchodní atašé, a tak u nás byli často hosté. Sestra byla dospělejší, dobře vypadala a během diplomatických večírků mohla hostům nabízet zákusky a kávu. Pro nás kluky ale naši rodiče neměli ani trpělivost, natož lásku.
Jak dlouho jste v Japonsku žili?
Já stěží tři roky, ale můj otec tam sloužil sedmnáct let. Až po Mnichovu, někdy na jaře 1939, ho povolali zpátky do Prahy. To znamenalo, že jsme se celá rodina kodrcali transsibiřskou magistrálou. A v březnu 1939, na jednom z mnoha zapadlých sovětských nádraží, se otec dozvěděl, že Hitler rozbil Československo a okupoval Prahu.
Upadl do zoufalství. Lomil rukama a volal: „Co s námi bude?“ Uklidnil se, až když si vzpomněl na Zdeňka, svého staršího bratra, který byl tehdy československým vyslancem v Moskvě, kam jsme měli namířeno. Otec ke svému bratrovi celý život vzhlížel.
Zdeněk Fierlinger je podivná osobnost. Pocházel ze zámožné rodiny a jeho plné jméno zní Zdenko Jindřich Eugen Maria Fierlinger. Jak se mohl člověk s takovým kádrovým pozadím dát do party s lidmi jako Gottwald a Slánský? A proč ho oni přijali mezi sebe? To, co o něm víme, je vlastně triviální, zatímco to, co nevíme, by možná vydalo na román.
Slyšel jsem, že před první světovou válkou vystudoval c. k. Exportakademie ve Vídni, kterou absolvoval i můj otec Jan. Když po atentátu v Sarajevu začala válka, byl Zdeněk obchodně v Rusku a mezi prvními vstoupil do československých legií, stejně jako později i můj otec. Oba bratři se stali důstojníky. Po válce se oba dali do diplomatických služeb, a hlavně Zdeněk udělal kariéru. Asi mu v tom částečně pomohlo přátelství s Edvardem Benešem. Byli sousedé v Sezimově Ústí a Beneš byl Zdeňkovi za svědka, když se v roce 1931 ženil.
Mám pocit, ze Zdeněk Fierlinger chtěl být hlavně u moci a mít se dobře. Proč byl ale ochoten žít v Moskvě? Udavači NKVD byli všude. Všeho byl nedostatek, včetně jídla – i pro cizí diplomaty. Na ulicích vládly šeď a strach. Proč bonviván jako tvůj strýc zůstával v takovém prostředí tak dlouho? Proč se nenechal přeložit do Paříže? Sloužil Stalinovi?
Doma jsem slyšel, že Zdeněk chtěl rodinu připravit na oba možné poválečné scénáře – vítězství Ruska a sovětizaci Československa, stejně jako na vítězství Západu a návrat k masarykovské demokracii. Proto Zdeněk zůstával v Moskvě jako oddaný přítel Sovětů, ale svého bratra poslal na Generální konzulát v New Yorku, kde měl vystupovat jako milovník Ameriky. Měli tak dvě želízka v ohni.
Zdeněk Fierlinger, prezident Edvard Beneš a sovětský velvyslanec Valerian Zorin v Národním divadle v Praze. FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Jak jste se tam dostali?
Z Moskvy jsme nejprve jeli do Švédska, odtud do Anglie a potom do Ameriky. To už byla válka. Otec se stal tiskovým mluvčím Generálního konzulátu Československé republiky. Pracoval i v československé sekci Hlasu Ameriky, kde četl zprávy. To si už pamatuji sám, že se v té době otec dostával do nesmyslných pří s jinými Čechy. Když si například někdo postěžoval, že čísla na amerických domech jsou špatně viditelná a člověk je ani nemůže najít, otec se rozčílil: „Nechápete, že Američané jsou svobodní lidé, odmítají uniformitu a respektují právo každého si rozhodnout, kam číslo umístit.“ Zkrátka otec byl v New Yorku zpočátku absolutní amerikanofil, dokonce i v maličkostech.
Jak dlouho tohle trvalo?
Přesné datum neznám, ale doma jsem slýchával větu: „Den, kdy Jenda dostal od Zdeňka dopis.“ Bylo to někdy za války. V tom dopise Zdeněk svého bratra instruoval, aby vstoupil do KSČ, protože po válce Československo skončí v sovětském bloku, takže se v Praze díky Stalinovi k moci dostanou komunisté. Podle svědectví mých příbuzných z matčiny strany se otec nervově zhroutil. Několik dní prý ležel v posteli a díval se do stropu. Pak ale vstal a přání svého bratra splnil.
Ze dne na den se změnil a z milovníka Ameriky a Západu se stal kovaným komunistou. Až později jsem se dozvěděl, že v té době dokonce fungoval v New Yorku jako zdroj sovětské zpravodajské služby. V depeších ruských špionů z New Yorku do Moskvy, které později Američané dešifrovali, jeho jméno figuruje pod krycím jménem OFITsER.
Myslím, že své zhroucení otec nijak nefingoval. Jeho původní sympatie ke všemu americkému byly autentické. Zároveň tu ale byl dopis s instrukcemi od Zdeňka, bratra, kterému věřil, respektoval ho, a snad se ho i bál. Proto se mu nakonec podřídil i v tomhle.
Sám si z té doby pamatuji jen útržky, protože se mně a bratrovi rodiče nijak nevěnovali. Po válce mi připomněl Jan Werich, který se s námi v New Yorku za války stýkal, že když přišel na návštěvu, já a bratr jsme neuměli slovo česky. Rodiče na nás totiž vůbec nemluvili. Proto jsme na sebe mluvili jen japonsky. Otce jsme rušili, a tak dal do novin inzerát, že se hledá rodina, která by se ujala dvou chlapců-válečných uprchlíků. Až do konce války jsme bydleli ve Vermontu, kde se o nás starala naše náhradní americká rodina.
Co se s vámi stalo, když válka skončila?
Rodiče a sestra se hned vrátili. Přes oceán letěli americkým vojenským letadlem. My s bratrem jsme ale zůstali ve Vermontu, prý proto, že rodiče nejdřív museli v Praze najít vhodné ubytování. Alespoň tak nám to vysvětlili.
Až v roce 1946 jsme s bratrem úplně sami – mně bylo deset, jemu jedenáct – připluli lodí SS Brazil do Francie. Tam na nás čekala matka, s níž jsme pak přes Paříž vlakem dorazili do Prahy.
Jaké byly vaše první dojmy?
O Praze jsme slyšeli, že je to velké hlavní město. Čekali jsme proto, že bude vypadat asi jako New York, s mrakodrapy a velkými auty. Náš první dojem byl, že domy byly miniaturní. Kromě toho nás překvapilo, že Praha nebyla zničená válkou. Viděli jsme totiž, že města, kterými jsme projeli cestou z Francie, byla rozbombardována.
A pak si ještě vybavuji, že lidé na ulici nám připadali tlustí. V Americe a v Evropě se za války s jídlem šetřilo. Proto bratrovi a mně Pražáci připadali vypasení. Naopak místní si na nás ukazovali a kroutili hlavou: „To jsou chlapci z Ameriky? Vždyť jsou podvyživení.“ Asi měli pravdu, protože jsem později trpěl skoliózou. A konečně si vzpomínám, že město bylo plné volebních plakátů, protože se chystaly první poválečné volby.
Kde jste bydleli?
Nejdřív v Letohradské ulici na Letné, v moderním domě s výhledem na Letenské sady. Pak jsme se přestěhovali o kus dál, na Molochov, kde jsme měli mnohem větší byt s výhledem na Hrad. Bylo to v šestém patře a přímo do našeho bytu jel výtah. Jiná patra byla rozdělena na tři nebo čtyři byty. Naši rodiče měli celé patro. Bydlela tam s námi služka, které otec říkal „soudružka Anička“. Navíc otec ještě získal letní sídlo ve vesničce Nespeky.
Zdeněk, otcův bratr, na tom byl jako ministerský předseda ještě lépe. Brzo po návratu do Prahy se nastěhoval do vily, která původně patřila Schwarzenbergům v ulici Na Zátorce. A všechno původní služebnictvo přešlo od knížete k němu. Byla tam kuchařka, šofér-policista, komorník, zahradník a strážci.
Chodili jste s bratrem do školy?
Neuměli jsme česky, a otec nám proto nejprve musel najmout učitele. Byl to statečný člověk, protože nám vyprávěl o zločinech komunismu. Pak mě a bratra otec poslal do internátní školy, na Kolej krále Jiřího z Poděbrad, kam v té době chodili různí později slavní lidé: Václav Havel, Miloš Forman nebo Ivan Passer. Byli tam i bratři Mašínové a ti mě mlátili, protože otec byl komunista. Byl jsem tam nešťastný. Hlavně proto, že mně a bratrovi rodiče slíbili, že po válce budeme bydlet doma. A pak při první příležitosti nás poslali zase pryč.
Druhý důvod byl, že jsem stále neuměl česky a učitelům jsem nerozuměl. Měl jsem taky problémy s disciplínou. V amerických školách byla svoboda. Tady panoval vojenský pořádek. Začínal jsem všechno nenávidět. Rodiče, domov, školu a celou zem. To mě přivedlo k tomu, že jsem se z trucu dobrovolně přihlásil do hornictví.
Ty jsi se stal horníkem?
V té době se dělaly nábory do dolů. A k překvapení všech, hlavně rodičů, jsem se přihlásil. U téhle profese jsem ale dlouho nevydržel. Brzo se totiž ukázalo, že jsem měl od války skoliózu a v dolech jsem fyzicky neobstál. Po diskusi s otcem, kterému jsem řekl, že chci být umělcem, jsem odešel v roce 1951 do Bechyně na Vyšší průmyslovou školu keramickou. Jemu se líbilo, že škola měla částečně praktické zaměření.
Mně tam zase imponovali někteří učitelé. Jeden se jmenoval Dobiáš. Učil modelování a byl to skutečný umělec. Nebo profesor Procházka. Ten původně studoval v Paříži. Když jsme se trochu poznali, řekl mi otevřeně, že bych měl z Československa odejít zpátky do Ameriky. V té době to vyžadovalo kuráž.
O svém prvním nepodařeném pokusu o návrat do Ameriky vyprávíš ve filmu Drawn from Memory. Co si z toho pamatuješ?
Pamatuji si všechno, jen ne přesné datum. Vím ale, že v té době vrcholila hysterie okolo procesu s Rudolfem Slánským; stále se zatýkalo. Byl jsem ve druhém nebo ve třetím ročníku a bylo mi šestnáct nebo sedmnáct.
Jednoho dne mě v Bechyni pod nějakou záminkou navštívil neznámý muž. Bylo mu okolo třiceti a pozval mě na procházku. Šli jsme do parku, sedli jsme si na lavičku a on se mi představil jako agent americké tajné služby CIC. Řekl, ze jeho úkolem je dostat mě na Západ. Američané prý vědí, jak jsem v Československu nešťastný, a rádi by mi pomohli. Uvěřil jsem mu, protože zmínil příbuzné matky, kteří žili v New Yorku. Jeho nabídku dostat mě za hranice jsem proto nadšeně přijal.
Na čem jste se dohodli?
Dal mi instrukce, abych se s ním za týden setkal před vchodem do Wilsonova nádraží v Praze. Stalo se a spolu jsme šli odtud pěšky na Masaryčku. Ve vlaku do Chebu mi předal dokumenty, o kterých tvrdil, že je pro mne zfalšovala americká CIC. Řekl mi také, že do vlaku nastoupí v jednu chvíli Pohraniční stráž a ta mě prý naoko zatkne. Toho se ale nemám bát, protože vojáci jsou součástí Američany zorganizované operace. Zavedou mě do lesa a ukážou mi, jak se dostat na Západ. Na druhé straně na mě bude čekat on, agent CIC a můj spasitel.
To se i částečně stalo. Z vlaku mě vojáci skutečně vyvedli, a protože bylo ještě světlo, museli jsme čekat, až se setmí. Pak jsme šli do lesa, kde mi ukázali cestu a řekli: „Tahle jde přímo na Západ. Už tě nikdo nezastaví.“ A tak jsem uprostřed noci sám kráčel lesem k hranici. Zatím se všechno vyvíjelo, jak „agent CIC“ slíbil.
Šel jsem asi tak 20 minut. Pak ale najednou na mě ze tmy vyprskla světla, slyšel jsem štěkot psů a nějaký pohraničník volal: „Soudruhu poručíku, už ho máme! Tady je.“ Tak jsem pochopil, že na mě čekali. Proč by jinak řekli „Už ho máme“?
Zavezli mě zpátky do kasáren a pak do nějakého stavení. Měli tam něco jako vojenské vězení. Postel se přes den zdvihla a připevnila ke zdi. Nebyl tam žádný jiný nábytek. Výslechy byly jako z filmu. Židle uprostřed místnosti, světlo do očí, vyšetřovatel za stolem, ostatní okolo mě většinou zůstávali ve stínu. Světlo sklopili jen občas, když chtěli, abych je viděl. Chovali se ke mně ale slušně, někdy jsem dokonce cítil z jejich strany sympatii a lítost vůči situaci v naší nefunkční rodině.
Nic jsem nepředstíral. Mluvil jsem upřímně. Řekl jsem, že se v Československu necítím doma, nikdo mě tam nemá rád a já tam nechci žít. Je to nijak nepřekvapilo a nijak se se mnou nehádali. Zajímal je totiž hlavně můj otec, strýc Zdeněk a detaily z naší bizarní rodiny. Cítil jsem, že mi rozumí, když jsem si na rodiče stěžoval: „Slíbili mi, že po válce budu bydlet doma, a místo toho mě zase poslali do internátu.“ Myslím, že vyšetřovatelé tohle chápali. Asi po třech nebo čtyřech dnech mě vojáci zavezli na vlak a řekli mi, abych v Praze šel rovnou domů a zůstal tam.
Jak jsi dopadl na Molochově? Byl otec doma?
Byl a právě popíjel koňak. Pil v té napjaté době stále víc a víc. Došlo mi až později, že byl alkoholik. Musel jsem mu všechno popravdě vyklopit. Čekal jsem výbuch hněvu, bití, výčitky a hrozby. Nic takového. Soustředěně mě vyslechl a pak mi k mému překvapení nalil trochu koňaku. Byl bledý. Bylo vidět, že má fyzicky strach. Všude se stále zatýkalo.
Po chvíli otec vstal a řekl, že se půjde poradit se Zdeňkem. To dělal často. Ve věcech velkých, ale i úplně triviálních. U bratra zůstal pozdě do noci. Když se vrátil, vypadal klidně. Řekl: „Všechno bude v pořádku. Zdeněk to zařídil.“ A pak ještě dodal, že se ničeho nemusím bát a mohu se vrátit do Bechyně. Zapřisáhnul mě, abych o tom s nikým nemluvil. Zeptal jsem se, o co v celé té věci šlo. Odpověděl, že podle Zdeňka to souviselo s případem Rudolfa Slánského. Prý to byl pokus zatáhnout do čistek taky bratry Fierlingerovi. Zdeněk má ale moc, řekl mi otec, a všechno zařídil. Víc jsme o tom nikdy nemluvili.
Tohle jsem nikdy předtím neslyšel. Zdeněk Fierlinger, který dal v roce 1948 komunistům sociální demokracii na stříbrném podnosu, a Jan Fierlinger, který spolupracoval se sovětskou rozvědkou v New Yorku, měli být odhaleni jako zrádci a spiklenci? Ale jasně – Zdeňkova manželka byla Francouzka, tvá maminka byla Židovka. Za to se tehdy platilo krví. Jak jsi se z toho výletu k hranicím a zpět vzpamatoval?
Moc jsem o tom nepřemýšlel. Vrátil jsem se do Bechyně, kde jsem své zážitky hned vyklopil Honzovi Kačerovi, kamarádovi, který se později stal hercem. Ten nad tím jen mávl rukou a řekl: „Kecáš!“ Na celou příhodu jsem se pokusil zapomenout. Dodnes tomu nerozumím.
Nejdřív mě falešný „agent CIC“ přemluví k útěku, přijede za mnou do Bechyně, setkáváme se v Praze, zaveze mě k hraničnímu pásmu, předá mi falšované doklady, pohraničníci mě naoko zatknou, ukážou cestu na Západ, načež mě znovu zatknou, tentokrát naostro. Ale po pár dnech výslechů – hlavně o mém strýci a otci – mě propustí s tím, abych šel domů. Záhada.
Mluvíme spolu v Americe. Jak ses sem dostal?
V roce 1967 se mi podařilo získat doklady potřebné k cestě na Západ. S nimi jsem se dostal do Holandska. Chvíli jsem v Amsterdamu kreslil pro televizi, pak ještě v Paříži a v Mnichově. Brzy jsem ale byl na cestě do Ameriky, kde od té doby žiji a pracuji.
Igor Lukeš je historik a univerzitní profesor, působí na Pardee School of Global Studies, Boston University, kde se zabývá politickými dějinami střední a východní Evropy a Ruska.
Rozhovor vznikl koncem listopadu 2021 a dosud nebyl nikde publikován.
