Kdo se jednou splete (třeba u voleb), a ví o tom, zaslouží pochopení. Kdo se plete podruhé, a pořád v tom samém, zasluhuje politování. Kdo se ale plete dnes a denně, tomu máme chuť budoucí následky přát. Problém je však v tom, že ty následky s ním sdílíme i my, co jsme ho před nimi varovali.
Ano, mluvím o „čaulidech“. A už slyším námitku: Antibabiš? Vyčpělé téma, jsou tu noví lidé, nové problémy…
Žití v omylu
Těžko najít slova, jež by vyjádřila hloubku omylu, z něhož podobné soudy jinak soudných lidí vycházejí. Ti lidé žijí pouze přítomností, je jim jedno, co bude a co bylo, i když to, jak si zatím nestačili všimnout, dosud trvá. Trvá naše bezmoc vůči moci nejbohatšího v politice podnikajícího oligarchy. Můžeme-li věřit průzkumům, až 75 % populace denně sleduje tiskoviny a produkty mediální skupiny MAFRA, která je součástí Agrofertu. Ta je i nadále (jak se ráda chlubí) lídrem trhu. Babišovým lidem můžeme vyčítat cokoli, ale ne, že jsou líní (nejde jen o jeden populární „obytňák“).
Podobně jako před sto lety nebyl líný jistý činorodý Rakušan. Ten v Německu v době tzv. výmarské republiky, kdy jeho demokratičtí protivníci dosud s pohodlnou parlamentní většinou poklidně vysedávali v partajních klubech, redakcích a kavárnách, brázdil venkov, nevynechal žádnou hospodu, prosmejčil v soukromém letadle každý zapadlý kout země, někdy i několikrát denně.
A to všechno jen proto, aby říkal lidem to, co chtěli slyšet – že jsou skvělí a za jejich bídu mohou „oni“, lidé odlišných kultur i víry, zejména pak nepřátelští cizáci. Výsledek myslím netřeba rozvádět.
A korunky se sypou
Babišův vliv, často i nepřímý, podprahový, je znát všude. „Mafří“ redaktoři jsou coby „nezávislí“ komentátoři pravidelně zváni i do veřejnoprávních médií, od České televize až po stanice Českého rozhlasu, zejména Radiožurnál a Plus. A to přesto, že zaměstnanecká závislost těchto lidí na zájmech šéfa křiklavě odporuje duchu i liteře veřejné služby. Dosud jsem na tuto kruciální námitku, zdaleka nejen mou, od šéfů těchto institucí nezaznamenal jediné smysluplné zdůvodnění. Tato absurdita se bere jako samozřejmost. Tím se jen živí půda nejrůznějších korupčních a konspiračních podezření, která nechci ani domýšlet, tím méně je šířit, neboť si to dosud snad naivně vysvětluji pouhou setrvačnou natvrdlostí dotyčných šéfů a editorů.
Dokonce i na těch nejelitnějších kulturních stanicích, jakými dosud je (zaplaťbůh) veřejnoprávní Vltava a její každodenní Mozaika, v pravidelné každodenní rubrice „A co píší dnešní noviny?“ vždy na prvním místě zálibně citují – a tím je i propagují – agrofertí média. Suverénně vítězí Lidovky a MF DNES, jen zcela výjimečně se mezi ně vloudí Hospodářky, Právo, Deník N či Aktuálně.cz.
Jako by vůbec neexistovaly jiné tiskoviny a platformy, jež také píší, a to zhusta kvalifikovaněji, o kultuře. Tím vším vlastně poskytují tato média zdarma a dobrovolně drahý čas pro propagaci oligarchova tisku. Magnáta, jenž na úprku před právem má namířeno na trestně nedobytný Hrad.
Neboť – a vidím to i sám na sobě – zaujme-li mne ráno v rádiu citát recenze z oblasti, již sleduji, koupím si výjimečně i celé noviny, kterých se jinak z dobrých důvodů spíš štítím. A korunky se Burešovi i touto cestou sypou do bezedné kasičky, a vliv lídra trhu je ještě o milimetr lídrovatější.
Omyl Nory Fridrichové
Kdo sleduje pravidelně Noru Fridrichovou v jednom z nejúspěšnějších publicistických pořadů poslední dekády 168 hodin, nemohl tu změnu nezaznamenat. Ve většině reportáží se ostří jedovaté kritiky, často oprávněné, obrací vůči novým ministrům a vládním poslancům. Ať už kvůli jejich „střetům zájmů“ (Babišovými mediálními bodygardy nepřiměřeně nafouklé kauzy Farský či Rakušan) nebo kvůli mediálně „zmatečním“ vyjádřením šéfa zdravotnictví – poprvé od covidu nikoli premiérova podržtašky, ale odborníka, jenž se od počátku odvolává na odpovědnost občana jako alfu a omegu pevného a neměnného konceptu.
A pak je tu další evergreen, chatrná znalost angličtiny u necelé třetiny ministrů. Budiž, nemělo by být. Kdy ale tentýž pořad takto prověřoval tytéž znalosti u celého minulého kabinetu? Pokud vím, odnášela to samojediná ministryně financí; jako by právě toto, a nikoli její trestuhodné vytunelování státní kasy, z něhož se budou vyhrabávat ještě naše děti, bylo jejím největším proviněním. Navenek je však toto vše, a to myslím bez uvozovek, v pořádku. Jenže já nechci, zvláště přijde-li ta či ona krize, aby mi ten pořádek stále víc připomínal pořádek Výmarské republiky před nástupem vůdce opozice k moci. Úkolem médií veřejné služby je prý být „hlídacím psem demokracie“. Jistě, ale kvalitní hlídací pes se od jiného liší tím, že štěká na skutečného zloděje, a nikoli na děti a náhodné kolemjdoucí.
Nežijeme v normální demokracii
Dejme tomu, že profilový nedělní pořad se teď snaží zpětně dokázat (komu vlastně – budoucímu historicky prvnímu estébákovi na Pražském hradě?), že v kritice předchozího kabinetu nebyl zaujatý. Samozřejmě, že byl – a k čemu ty zastírací manévry? Byl zaujatý proti korumpování voličů v přímém přenosu, proti podlézání ruským a čínským vlivům, proti ostudě, že máme v čele exekutivy zloděje cizích dotací (dosud z nich nevrátil ani korunu), jenž má na to štempl dokonce od celého Evropského parlamentu! Kdo z vás smrtelníků to má – ať už jste příznivci, nebo členové současné exekutivy?
Omyl Nory Fridrichové je v tom, že se chová, jako bychom žili v úplně normální demokracii. Tou kompletně vytunelovaný stát s trestně stíhaným predátorem, jenž si kromě části justice koupil i 3/4 mediálního trhu (a tím i 3/4 myslí občanů), bohužel není.
Prof. PhDr. Vladimír Just, CSc. je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, přednáší o divadle, filosofii a médiích na FF UK.