Prezidentský kandidát Andrej Babiš, vůdce hnutí ANO, a jeho poslankyně Alena Schillerová FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Milan Kundera pojmenoval kdysi Gustáva Husáka, živoucí symbol normalizačního marasmu, jako „prezidenta zapomnění“. Měli jsme v novém tisíciletí další dva typické prezidenty zapomnění, Klause a Zemana. A zvolíme-li si na Hrad Andreje Babiše, hrozí, že dalších pět až deset let budeme mít na Hradě už třetího prezidenta zapomnění, navíc bývalého estébáka, pak multimilionáře, velkoplošného ničitele české krajiny a mediálního predátora trhu s informacemi.
Byl by to prezident dosud nejnebezpečnější a nejostudnější, protože zatímco Klaus a Zeman dělali svými lžemi a proruským či pročínským kašpárkováním ostudu jen sami sobě, ani jeden to nedotáhl tak daleko, že by mu Evropský parlament prakticky jednohlasně odhlasoval status dotačního podvodníka.
Babišovým programem bude opět gumování minulosti vlastní i cizí. Kdo je to tedy prezident zapomnění? Je to někdo, kdo se dostal a delší dobu udržel u moci pouze za předpokladu, že společnost trpí ztrátou kolektivní paměti (chronickou nebo akutní).
Na udržení této ztráty proto každý prezident zapomnění, aby si uchoval moc, usilovně „maká“. Husák perzekucí historiků i jediným možným výkladem nedávné historie, panáčkováním Brežněvovi. Klaus i Zeman řetězovým šířením nepravd, spojenectvím s mafiány a budováním servilního dvora mediálních pochlebovačů a usilovnou snahou zamést pod koberec největší politický zločin na novodobé demokracii, hanebnou opoziční smlouvu.
Babiš „maká“ především dominantním podílem svých médií na trhu s informacemi. Sám se nyní až komicky snaží vehrát do domnělé prezidentské role starostlivého, nadstranického obhájce „našich lidí“ (nechme stranou, že hrát tuto „rozvážnou“ polohu mu vůbec nejde, lépe mu sedí role vzteklého čerta z krabičky, zlého, útočného a trochu popleteného demagoga, prskajícího a štěkajícího na své okolí a opakujícího jako zaseklá deska nějaký slogan, například: „Je to kampáááň!“). Ve zlobě je ovšem autentický, ta jde opravdu z něj (podobně jako ze Zemana, Klaus se od obou liší pouze tím, že ji umí daleko dovedněji skrývat). Ve své rádoby prezidentské roli Babiš ovšem působí nejistě a falešně, jako starý šmírák.
Ale svou starou útočnou, štěkavou roli Babiš neopustil. Pouze ji přepustil Aleně Schillerové. Roli si jeho nástupkyně patřičně užívá, pro ni jako by ji Babiš tvořil. Roli štěkajícího žvanila, trpícího záchvaty nemoci zvané logorrhea (= chorobná, nezadržitelná žvanivost, slovní průjem, verbální obdoba pojmu diarrhea). Navenek se nemoc u Schillerové projevuje nutkavým skákáním druhému do řeči, pokud vůbec partnera nebo moderátora k řeči pustí. Při poslední nedělní TV debatě předsedů parlamentních klubů 11. prosince u Václava Moravce tyto záchvaty pozdního stadia nemoci u ní kulminovaly.
Moderátor, jako obvykle obdivuhodně, věcně a pečlivě připravený, se občas dostával při těchto záchvatech „paní poslankyně“ do defenzivy. Místo toho, aby ji hned odkázal do patřičných mezí hned při prvním opakovaném skoku do řeči (zpravidla to u Schillerové bývá hned při prvých větách kolegů, čímž je spolehlivě rozhodí a debatu v zárodku destruuje), moderátor v jednu chvíli udělal pravý opak. Těsně před koncem prvé, sledovanější hodiny debaty na ČT1 se pustil do chudáka poslance Pirátů, že prý „odběhl od otázky a tím se sám připravil o slovo“. Nebesa! Vždyť nic jiného než odbíhání od otázky po celou dobu paní poslankyně nepředváděla…
Nevím, čím paní poslankyně uhranula bez výjimky kameramany, režiséry i redaktory všech televizí a streamů, že se převážně i vizuálně zaměřují přednostně na ni, opakovaně jí – v průměru jednou, dvakrát až pětkrát za večer (zprávy bez Schillerové prostě neexistují) – udělují slovo, ať už se to týká čehokoli. A právě na tomto příkladu političky zralé na udělení řádu Velké pavlače můžeme demonstrovat spodní téma našich úvah, jímž je fatální ztráta paměti. Už nejmíň měsíc nejen hubatá paní poslankyně, ale i většina médií zarytě mlčí o probíhajícím soudním procesu se šéfem ANO – který má v nejbližších dnech a týdnech vrcholit. Ten soud se Babišovým lidem z médií (nejen z jeho, ale: která ještě nejsou jeho?) podařilo dokonale vytěsnit. Snad s ohledem na prezidentskou kampaň? Ale to mám věřit, že nezávislé soudy se u nás řídí kampaněmi politiků?
A není to přece tak dávno, co byla média plná skandálů paní poslankyně v roli ministryně financí – už tehdy byla miláčkem kamer, jež pro ni pracují zdarma dnes a denně jako píár agentura. Avšak média ještě tehdy psala i o podílu na populistickém kupování hlasů pro ANO, hrazeném z bezedné státní kasy, na bezprecedentním zadlužování státu, a dokonce i na utrácení veřejných zdrojů k propagaci a zkrášlování své osoby. To všechno už neplatí? Dnešní díry v informacích ovšem vždy znamenají zítřejší díry ve vědomí společnosti.
Měl-li pravdu T. G. M., že demokracie rovná se diskuse, jsme na tom prachbídně. A úroveň debat je toho dokladem. Egomanský způsob jejich vedení, který vnesli do obecného diskursu Babišovi lidé v čele s paní poslankyní, je varováním, k jakým koncům by vedli společnost v případě, že by měli na Hradě svého šéfa a sami většinově ovládali zbytek společnosti. Že by takové konce už neměly nic společného s demokracií, nemusím ani dodávat.
Vladimír Just je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, emeritní profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
