Německý bojový tank Leopard 2 A7 FOTO: WikiMedia / CC BY-SA 4.0 / Public Domain
FOTO: WikiMedia / CC BY-SA 4.0 / Public Domain
Technologické a organizační změny spojované s koncepcí „revoluce ve vojenství“ (Revolution in Military Affairs, RMA) sehrály v západním vojenském myšlení podobnou funkci jako kdysi v německém myšlení koncepce manévrové tankové války (nesprávně „Blitzkrieg“). Mělo jít o formuli, díky níž lze porazit početnějšího protivníka bez úplné mobilizace národních zdrojů.
Na počátku druhé světové války dokázal wehrmacht rychle a bez totální mobilizace porazit nejen slabší Polsko, ale také papírově silnější Francii. Moderní způsob válčení, založený na rychlých manévrech tankových jednotek podporovaných „létajícím dělostřelectvem“ v podobě střemhlavých bombardérů, ovšem vyžadoval k řádnému fungování relativně rozvinutý systém komunikací západní, nebo přinejhorším střední Evropy. Velká Británie byla před „Blitzkriegem“ chráněna přirozenou geografickou bariérou a stav komunikací v SSSR zase podřizoval veškeré válečné operace rozmístění železničních uzlů.
Idea „revoluce ve vojenství“
Jinak řečeno, Němci sice vynalezli způsob, jak obejít starý přístup k válčení, v němž hraje roli opotřebení a zničení protivníkových jednotek spíše než manévrování, ale u britského a sovětského protivníka inovace optimalizovaná pro kontinentální Evropu selhala. Nakonec byli nacisté nuceni zahájit totální mobilizaci národních zdrojů, které se toužili vyhnout. Ale tento krok přišel pozdě a vzhledem k nepoměru průmyslových kapacit byl beznadějný.
Podobně „revoluční“ koncepci jako kdysi Němci přinesli paradoxně jako první v 70. letech minulého století Sověti. Tou dobou už ovšem v klíčových vědeckých disciplínách a technologiích výrazně zaostávali (zlom lze datovat do doby kolem spuštění amerického programu Apollo) a nápady maršála Nikolaje Ogarkova (používal pojem „vojensko-technická revoluce“) se jim ve výraznější míře uskutečnit nepodařilo. Navíc došlo k přecenění některých konkrétních technologií – energetických zbraní, robotů a zbrojení ve vesmíru – na úkor celkového systémového přístupu.
Ve Spojených státech zpočátku nebyla dominance příznivců nové koncepce ani zdaleka jistá. Doktríny Pentagonu v 70. letech zdůrazňovaly roli profesionalismu a efektivní spolupráce jednotlivých druhů vojsk (vševojskové operace) při případné obraně západní Evropy před sovětskou invazí. Teprve v 80. letech se zastáncům „revoluce ve vojenství“ (RMA) dostalo zčásti sluchu, nicméně naplno se prosadili teprve po snadné porážce Iráku v roce 1991.
Proponenti RMA se oháněli tvrzením, že americká technologická převaha zredukovala význam působivých počtů irácké armády, která měla za sebou deset let bojových zkušeností. Tento závěr byl však platný jen zčásti, protože samotná irácká armáda bojovala proti Íránu převážně staticky (a atricionisticky, tj. opotřebovacím způsobem) a ani zkušenosti elitních Republikánských gard s manévrovým bojem nebyly největší. Jinak řečeno, přehánění příznivců RMA bylo založeno na podcenění významu řádného výcviku vojáků a doktrinální převahy Američanů.
To se naplno projevilo o dvanáct let později, kdy „koalice ochotných“ snadno a rychle porazila oslabené a demoralizované irácké ozbrojené síly, třebaže opět měly na papíře nejméně dvojnásobnou početní převahu. Bushova administrativa ovšem brzy zjistila, že zničit armádu a být schopen kontrolovat okupované území jsou dvě různé věci. V současnosti je území Iráku kontrolováno silami, které jsou přímo řízeny z Teheránu nebo k němu mají velmi blízko. Vojenské vítězství příznivců RMA se tak změnilo v politickou porážku.
Protivníci „koalice ochotných“ přešli k povstalecké taktice a zaměřili se místo „rozhodujících střetů“ na postupné opotřebování okupačních jednotek a politické vůle okupantů. Dnes zůstává v Iráku zhruba 2 500 amerických vojáků. Islamistické milice pod faktickou íránskou kontrolou ale dosahují mnohonásobku tohoto počtu.
Za zmínku určitě stojí osobní přínos bývalého amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda k tomuto výsledku – a co je ještě důležitější, k zásadním strukturálním deformacím, které se projevily nejen v amerických ozbrojených silách. Rumsfeld pojal RMA jako zvyšování připravenosti a pohotovosti ozbrojených sil na úkor jejich celkového počtu a také logistického zabezpečení.
Důraz byl položen na technologickou převahu, spoléhání na letectvo a malé mrštné pozemní síly s omezenou logistickou stopou. Avšak koncepce armády, která kdysi vedla k rychlé porážce hůře vyzbrojených a vycvičených Iráčanů, slouží Západu mnohem hůře a nebezpečněji, když jej válka na Ukrajině vrací do klasické éry průmyslového válčení.
Na počtech a objemech záleží
V Putinově pokračovací válce proti Ukrajině se západní rumsfeldovské recepty osvědčují jen částečně. Jedná se o konflikt dvou početných vyspělých armád, které mají obě k dispozici moderní průzkumné prostředky včetně satelitních, takže je nesmírně těžké docílit opravdového operačního překvapení. Ani jedna ze stran nezískala jednoznačnou převahu ve vzduchu, která patří k základním podmínkám realizace rumsfeldovských představ.
Počáteční pokus ruských okupantů rozhodnout válku rychlými manévry během několika dní selhal – a od té doby se konflikt stále více blíží opotřebovacímu modelu. Nebyli jsme svědky žádných velkých obkličovacích operací, které jinak představují typický výsledek manévrové války. Namísto toho vidíme postupné opotřebování ruských jednotek, které časem přestávají být schopné kontrolovat původně obsazené území.
Dokonce ani „blesková“ protiofenzíva vedená Ukrajinou na podzim v Charkovské oblasti nevedla k žádným podstatným obchvatům a obkličovacím manévrům, jež by končily zajetím nebo zničením velkých nepřátelských sil. Namísto toho ruské jednotky prostě tváří v tvář postupujícím Ukrajincům propadly chaosu, a pokud samy neutekly, byly vytlačeny. V tomto typu války nedosáhne Ukrajina na jednoznačnou technologickou převahu, nemůže spoléhat na letectvo – a nějaké „malé mrštné pozemní síly“ by po jedenácti měsících nepřetržitého válčení už dávno přestaly existovat.
Proto daleko větší význam, než jaký jí byl v minulých letech přiznáván, přísluší na bojišti logistice. Klíčový význam logistiky pro výsledek vojenských operací sice nebyl na Západě ve vojenské teorii přehlížen, nicméně říci, že byl v praxi na dlouhou dobu trestuhodně podceněn, není v žádném případě přehnané.
Druhou světovou válku Spojencům vyhrálo lepší zásobování jednotek bojovou technikou, zbraněmi, municí a vším ostatním. Toto zásobování v konečné instanci záviselo na průmyslových kapacitách, jimž se mocnosti Osy nemohly rovnat.
Jestliže je ukrajinský konflikt primárně opotřebovací válkou, platí pro něj podobná pravidla jako pro druhou světovou válku po bitvě o Británii a bitvě u Moskvy. To znamená, že Ukrajina bude moci zvítězit, jen když Západ, na němž obránci závisejí z hlediska zásobování, zmobilizuje průmyslovou základnu lépe a ve větším rozsahu, než se to daří Putinovu Rusku.
Rýsovaly se i problémy s penězi, když hrozilo veto Orbánova Maďarska proti balíku evropské finanční pomoci. Domnívám se však, že i v budoucnu bude možné takovou blokaci obcházet prostřednictvím půjček a úvěrů od jednotlivých národních vlád. Finanční hrdlo nemusí být rozhodující. Podstatnější budou zřejmě problémy se zajištěním dostatečné výroby klíčových zbraňových systémů a munice, bez nichž by proces osvobozování okupovaných území nemohl pokračovat.
Nicméně vidíme, že právě v řadě klíčových kategorií k rozběhnutí výroby na Západě dosud ani nedošlo. Polsko právě nakupuje velký balík tanků, samohybných houfnic a raketometů z Jižní Koreje. Popravdě řečeno, mnoho jiných možností ani nemá – tanky se stále na Západě nikde nevyrábějí, houfnice sice v několika zemích, ale jen v minimálních počtech – a nové raketomety v USA jen velice pomalu.
Polským ozbrojeným silám nákupy umožní předat Ukrajině část starší výzbroje, včetně výrazně modernizovaných tanků sovětské konstrukce, houfnic Gvozdika či raketometů BM-21 a jejich československých verzí RM-70. Vybavení Ukrajiny moderní bojovou technikou by muselo vypadat jinak. Jenže kde vzít a nekrást?
USA jednají se spojenci o dodávce jejich vlastních protiletadlových systémů NASAMS na Ukrajinu, aby nebylo nutno čekat měsíce na nově vyrobené kusy. Zda se tato jednání vydaří, zatím nevíme. Problémy s municí jsou pak ještě horší než cokoliv, co lze napsat o výzbroji a výstroji.
O prázdných lahvích
Podle všeho apokryfní historka tvrdí, že prý Winston Churchill po proslulém válečném projevu „Budeme s nimi bojovat na plážích“ pronesl mimo záznam také větu: „A budeme je mlátit po hlavě lahvemi od sodovky, protože nemáme střelný prach.“ Evropa dnes představuje druhý největší světový trh s nitrocelulózou, hned po Číně. Dohromady tvoří až 80 % světového trhu. Na první pohled by to tedy vypadalo, že neexistují žádné zásadní problémy. Jde ale jen o falešný dojem.
Kdyby dnešní Evropa měla svého Churchilla, mohl by s lehkou nadsázkou říci totéž co ten apokryfní. Ukrajina se musí spolehnout na schopnost Evropy výrazně zvýšit výrobu dělostřelecké munice. To se ale daří jen velmi omezeně, mimo jiné proto, že výroba střelného prachu závisí na importu vedlejších produktů zpracování bavlny, tzv. linterů, z Číny. Zavedené technologie zbrojovek zatím nitrocelulózu v potřebné kvalitě jinak než z linterů vyrobit nedovedou. A Čína citelně protahuje termíny jejich dodávky.
Bez nitrocelulózy není možno vyrábět běžné střelné prachy ani spalitelné vaky výmetných náplní pro západní modely houfnic. Buď tedy evropské firmy, včetně pardubické Synthesie, velmi rychle přejdou na náhradní suroviny, nebo ukrajinští obránci nebudou mít brzy čím nabíjet. Alternativně by Evropa musela uvažovat o možnostech dočasného omezení spotřeby nitrocelulózy v civilním sektoru. Ta existuje například při výrobě inkoustů pro počítačové tiskárny nebo u některých způsobů úpravy dřevěných povrchů (barvy, laky). V globálním měřítku tvoří zhruba 50 % celkové spotřeby nitrocelulózy.
Podle teoretiků RMA by možná mělo připadat v úvahu, že za války vznikne nedostatek přesně naváděné munice (který také vznikl). Avšak o variantě nedostatku obyčejných výmetných náplní pro děla by tito lidé naprosto neuvažovali. Dělostřelectvo vůbec v rumsfeldovských vizích hrálo okrajovou úlohu. A perioda mezi léty 2001 a 2021 s dominantní „válkou proti terorismu“ předchozí deformace ještě prohloubila.
Avšak nejde jen o střelný prach. K dělostřelecké palbě potřebují ukrajinští obránci také granáty – a ani těch není dostatek. Chybějí staré sovětské modely ráže 122, 130, 152 a 203 mm, ale také standardní západní granáty ráže 155 mm. Menší evropské továrny zvýšenou poptávku pokrýt absolutně nestíhají, větší kapacity německého Rheinmetalu byly kompletně outsourcovány do JAR k firmě Denel a z otevřených zdrojů není zřejmé, zda se vůbec nějak aktivně podílejí na dodávkách Ukrajině. Ta mezitím pod ruským ostřelováním improvizuje alespoň výrobu starých sovětských granátů – rozptýleně, podle tzv. mozaikového schématu. Jednorázový dovoz 100 000 jihokorejských dělostřeleckých granátů představuje jen další odklad systémového řešení.
V každém okamžiku je třetina ze zhruba 350 západních děl dodaných prozatím Ukrajině mimo provoz kvůli mimořádnému opotřebení. Opravy probíhají v Pobaltí a Polsku. Některé z dodaných typů, například houfnice FH-70 z Itálie nebo původní československá houfnice vz. 77 DANA, se ale již mnoho let nevyrábějí – a otázka tedy zní, jak je to se zásobami náhradních hlavní a dalšími nezbytnými součástkami pro tento zbraňový systém.
V klasickém průmyslovém věku býval relativně spolehlivým ukazatelem schopnosti té které země zbrojit objem výroby oceli. Ačkoliv dnes je situace složitější a výroba oceli už není měřítkem vyspělosti ekonomiky, z hlediska zbrojení lze zmíněný indikátor orientačně použít.
Avšak vidíme, že Čína v roce 2021 vyrobila 1 032,8 milionu metrických tun oceli, kdežto celá EU dohromady 152,5 – tedy téměř 7x méně. Spojené státy pak vyrobily 85,8 milionu metrických tun oceli – 12x méně než ČLR. Jestliže se Západ potýká s vážnými kapacitními potížemi, když má zásobit Ukrajinu ve válce s Ruskem (které v roce 2021 vyrobilo 75,6 milionu metrických tun oceli), jak by asi dopadl v konfrontaci s Čínou?
Podle dohody českého premiéra Petra Fialy s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským přijme Česko do svých zbrojovek tisíce expertů z Ukrajiny, aby mohlo dojít k navýšení kapacity českého zbrojního průmyslu a dodávek zbraní ukrajinské armádě. Přesto mi něco říká, že pokud brzy nevyhlásíme celoevropský budíček, nakonec by mohlo dojít i na prázdné lahve po mírovém mejdanu posledních dekád…
Mgr. Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, zabývá se zejména bezpečnostně-politickými a vojenskými otázkami a působí jako hlavní redaktor internetových Britských listů.
