Ex-premiér Andrej Babiš a prezident Miloš Zeman FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
KOMENTÁŘ / Z improvizované události, jakou byly občanské protesty a pád starého režimu po 17. listopadu 1989, se postupně stal oficiální rituál s ústředním místem v novodobé české národní mytologii. Avšak více než kdy jindy je letos namístě dívat se střízlivě dopředu, spíše než zálibně vzpomínat, jak jsme toho Husáka tenkrát pěkně svrhli.
Řečeno s Václavem Havlem, naše země nevzkvétá. Česko je dnes cosi jako potenciálně pěkný domek, jemuž ovšem teče střechou a padá komín. Mohlo by sice být fajn, jenže kdeco potřebuje generální opravu. A po té není zatím ani vidu, ani slechu.
Motor zralý na výbrus
Porevoluční ekonomický model, jak jej splácal Václav Klaus a stvrdil Miloš Zeman, je od konce první dekády tohoto století definitivně ve slepé uličce. Obslužná ekonomika s levnou prací a nízkou mírou přidané hodnoty, energetický otesánek, už se nemá kam vyvíjet. Jestli chce Česko pokročit, musí tento model konečně změnit. A nikoli na způsob agrofertí dotační ekonomiky s bobtnajícím státním sektorem, na nějž stagnující subdodavatelské firmy soukromého sektoru nedokážou vydělat.
Na počátku úřadování této vlády jsem si naivně myslel, že po osmi letech v opozici určitě má plán, jak nastartovat hospodářství. Postupně se však zejména z koutů ODS začalo ozývat poučování, že prý co by voliči chtěli. Přece to jediné, co mohli reálně očekávat, bylo sesazení Babiše, na nic jiného nemají nárok.
Pokud jsou podobná vystoupení myšlena vážně, máme jako Češi velkou smůlu, protože z dosavadních trendů nevychází žádná rozumná budoucnost.
Český demokratický vehikl má ale mnohem více problémů než jen skřípající ekonomický motor. Proti vládě, která určitě není dokonalá, nestojí žádná rozumná demokratická opozice, ale jen různé typy antisystémových populistických stran. Možnost, že by tyto subjekty věcně řešily nahromaděné problémy, pokud by se dostaly k moci, se limitně blíží nule. Jednoduše řečeno, Babišovým snem je dosáhnout stavu, kdy česká ekonomika namísto německých finalistů bude obsluhovat jeho Agrofert.
A jestliže prosté pokračování stávajících trendů směřuje ke stagnaci, agrofertizace znamená velkou ekonomickou havárii nejpozději v měřítku dekády.
Na levačku
Úkol postavit někdejší ČSSD coby demokratickou levicovou stranu v opozici znova na nohy předseda Michal Šmarda nezvládl a možná ani zvládnout nemohl. Železná koule zemanismu a xenofobního národního socialismu, kterou zdědil, by byla příliš i na talentovanějšího politika. A bývalí voliči české levice, kteří přešli k ANO, opravdu netouží budovat komplexní demokratický systém, v němž existují sociální práva jako podmnožina občanských a politických práv. Už od Paroubkových dob mířila zpustlá česká sociální demokracie do náruče nějakého příštího Babiše, jen o tom ještě nevěděla.
Zatímco pan Šmarda pořádá absurdní akce, jako společná tisková konference s ušatým traktoristou, generačně mladší levicové subjekty se shromažďují kolem propalestinských aktivistů z líhně Oskara Krejčího (rezident StB Kaláb pro práci s mládeží) z Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů. Podle těchto osob má být islamistická teroristická organizace Hamás legitimním národněosvobozeneckým hnutím.
Jedná se o lidi s opravdu zajímavými a inovativními koníčky, k nimž kromě návštěvy místní výroční akce zvané Antikapitalistický kemp patří také trávení dovolené v Británii na tamních corbynistických ideologických kurzech. To dá rozum, že absolventi PUMLu (prázdninová univerzita marxismu-leninismu) se pak rozhodně nezatěžují studiem historických zkušeností ohledně likvidace „formálních“ liberálních svobod komunistickými diktaturami. Jejich postoj k západní demokracii je zcela nihilistický.
K obnově liberálního systému v České republice mohou časem přispět leda mimoděk, v rámci nějakých nezamýšlených důsledků vlastního jednání. A ani to není zdaleka jisté.
Zbývají Piráti – kteří si ovšem ještě stále neujasnili, zda je pro ně důležitější bránit demokracii před útoky diktatur, nebo oslavovat diktátorské poskoky typu Assange či Snowdena coby „bojovníky za svobodu“.
Zdá se tedy, že výzvy Jiřího Pehe a dalších politologů, aby už proboha konečně vznikla demokratická levicová opozice a česká demokracie se vrátila ke „standardnímu“ modelu střídání levicových a pravicových demokratických stran u moci, zůstanou oslyšeny.
Ex oriente Progresívne Slovensko
Jestliže demokratickou levici udusil populistický holomráz, zbývá ještě nějaký model, v němž by česká demokracie mohla opět stát na dvou nohách místo na jedné?
Domnívám se, že ano. Pokud se TOP 09 nebo jinému subjektu v příštích letech podaří řádně obhospodařit nadělení blažkující ODS a stát se hlavní českou evropsky orientovanou pravicovou stranou, stále by zůstal prostor v politickém středu.
Projekt středové strany rozkročené na obě strany tradičního spektra, jako je Šimečkovo Progresívne Slovensko nebo Bidenova Demokratická strana, má v České republice sice potenciální šanci, avšak zatím nic podobného nikdo ani nezkusil. Spolky jako Milion chvilek pro demokracii se sotva stanou vhodným krystalizačním jádrem. A jak připomínají pragmatici, založit dnes novou stranu, to představuje náklady v řádu desítek milionů korun.
Ačkoliv jsem skeptik, odmítám být škarohlídem. Věřím, že nejpozději po příštích parlamentních volbách Češi najdou cestu, jak posouvat demokracii kupředu střídáním u moci dvou odlišně vyprofilovaných demokratických subjektů. Výzvě antiliberálního populismu, která se z Maďarska šíří po celém regionu jako mor, se sotva lze postavit jiným způsobem než definitivně překročit tradici oposmlouvy a předložit veřejnosti nejméně dvě různé vize demokratického uspořádání.
Generace padesátníků, která coby studenti na náměstích zvonila klíči, přitom už sotva sehraje dominantní roli. Dokáže jistě pomoci radou a sdílením zkušeností, ale že by sama vrátila vitalitu tomu, co uvízlo na mrtvém bodě, příliš nevěřím. Chce to novou energii.
Pokud máme mít budoucnost, musejí ji vzít do ruky nejhůře třicátníci čtyřicátníci, jejichž horizont vnímání je ještě plně otevřen věcem příštím – a kteří v té budoucnosti také stráví podstatnou část svého života.
V listopadu 1989 se poddaní starého režimu právem vysmívali komunistické gerontokracii. Ani dnes však politické příští nepřijde od politických důchodců, proti nimž byl i Miloš Jakeš neblahé paměti vrcholným mistrem mluveného slova.
