Miloš Zeman během piety v Národní památníku na pražském Vítkově (8. 5. 2021) FOTO: ČTK/Šimánek Vít
FOTO: ČTK/Šimánek Vít
Když jsem letos 6. června na sociálních sítích připomněl výročí vylodění spojenců v Normandii otázkou, zda se tím také nenapravovala neschopnost Evropanů včas se bránit Hitlerovi, v prvé řadě Československa, které kapitulovalo bez boje, ač vyzbrojeno, mobilizováno a s velkou veřejnou podporou, strhla se velká debata. O tom, zda má vůbec smysl takovou otázku klást a zda by mělo smysl bránit se proti přesile hitlerovského Německa s perspektivou porážky a bez pomoci spojenců.
Nicméně stále zůstává rébus, proč se českoslovenští vojáci, generální štáb a občané chtěli bránit, a politici, zejména prezident Beneš, ne. Proč se třeba Finsko bránilo přesile při napadení Sovětským svazem, zatímco Norsko podobně jako my kapitulovalo a pak i kolaborovalo.
Nejtěžší je příklad, podle některých „zbytečného odporu“ Poláků, kteří napadeni Hitlerem z jedné strany a Stalinem – v dohodě s Hitlerem – z druhé nakonec byli poraženi a decimováni.
Mimochodem pro nás je podstatné také srovnání s Izraelem, který od svého vzniku opakovaně čelil značné přesile a vojenskému obklíčení sousedy, ale ubránil se, za což je u nás dlouhodobě uznáván a obdivován. My ale nejsme Izrael, že… Ale proč ne? ptám se.
Debata to není zbytečná
Vzdálená historická debata se dnes může jevit skoro zbytečná. Máme přece jiné starosti než řešit, zda jsme se v roce 1938 neměli zachovat jinak. Pokud si ovšem připomeneme, co nás kapitulace stála jako stát, jako společnost, na životech občanů, genocidě židovských a romských Čechoslováků, na popravených v odboji, padlých v boji nad Londýnem, v Africe, na karpatských svazích, s přičtením zničených životů dalším půlstoletím komunismu, nelze se neptat, zda nám kapitulace před Hitlerem za tuto cenu opravdu stála.
Po možnostech vojenské obrany proti sovětské invazi v roce 1968 se už raději ani neptáme. Bylo by to zcela nemožné, říká se, a ta cena… Jak slyšíme z dnešní Moskvy od předních představitelů, Rusové na nás vlastně dlouhodobě dopláceli, živili nás, a my, jako příživníci, jsme se živit nechali, dotovanou naftou, surovinami a vším, co si v Sovětském svazu odtrhávali od úst, protože upřednostnili pomoc spojencům. A dnes jsme se v ruských očích jen přehodili a necháváme se živit od Američanů a od Západu.
Jak je možné, že nás Moskva oficiálně vykresluje jako nesvéprávné příživníky? Podle znalců Ruska nás opravdu dnešní ruská vládnoucí třída takto hodnotí. Absurdnost debaty o mnichovské kapitulaci nebo rezignaci a normalizaci po invazi v srpnu 1968 poněkud mizí, když se podíváme na to, co si Rusko ze svého pohledu u nás dovolilo v roce 2014 ve Vrběticích, po napadení Ukrajiny.
A také jak se my po odhalení ruského napadení Vrbětic chováme, bráníme a postupujeme směrem k potrestání pachatele. Z jedné strany je zřejmé, že Rusové neměli žádné zábrany zaútočit na muniční sklad na cizím území, nechat ho explodovat včetně ztrát na životech. Měli z nás prostě pocit, že si takovou věc u nás mohou dovolit a my si ji necháme líbit.
Proč Zeman Rusy omlouvá
Na druhé straně, pokud se prezident s místopředsedou vlády skutečně zabývali myšlenkou vyměnit ututlání útoku za vakcínu nebo Prahu jako místo setkání prezidentů USA a Ruska, pak se Rusové v našem hodnocení nepletli a prvotní myšlenkou našich ústavních činitelů opravdu nebylo potrestat útočníka, ale domluvit se s ním, poddat se, kapitulovat a něco z toho kapitulantství vytřískat.
Zemanovy pokusy zpochybnit ruskou odpovědnost za útok i ochota neobviňovat Rusko ze státního terorismu, ale naopak jej obhajovat při návštěvě ve Vídni, jsou nepřehlédnutelně kapitulantským postojem hlavy státu, který byl napaden aktem vojenské agrese a rezignoval na svou obranu.
A připomeňme, že sotva pár dnů před potvrzením doživotního trestu pro válečného zločince, srbského generála Mladiče, tribunálem v Haagu se tentýž Zeman omluvil „srbskému národu“ za vojenskou operaci NATO, která ukončila etnické násilí v Kosovu a ještě před tím vojenské zabíjení civilistů v Sarajevu.
Omluvili jsme se tím ústy své hlavy státu také za masakr civilistů ve Srebrenici, který má paralelu snad jen v Lidicích? Seděli jsme tehdy přece v Radě bezpečnosti OSN a přihlíželi tomu, že holandské modré přilby nedostaly leteckou podporu, aby odehnaly právě srbské hrdlořezy generála Mladiče.
Omluva za letecký útok NATO proti srbským vojenským a později infrastrukturním cílům, který ukončil válku ve zdivočelé bývalé Jugoslávii, je omluvou za úsilí našich tehdy čerstvých spojenců v NATO zastavit válku.
Operace jsme se, tehdy jen týden po našem vstupu do Aliance, ani vojensky neúčastnili. Česká vláda v čele se Zemanem tuto operaci v demokratickém NATO jen formálně podpořila. Omluvili jsme se tedy za spojence a plivli na jejich snahu? Co si takoví spojenci mohou myslet o naší schopnosti a vůli bránit se?
Zřejmě, a nikoli náhodou, to byli právě spojenci, kdo zabránil Zemanovi a vládě pokořit se a kapitulovat před zjištěním o ruském původu výbuchů ve Vrběticích.
Jen seškrtaná ruská ambasáda
Chování našich ústavních činitelů vůči spojencům v NATO i naše manévrování okolo ruského útoku ve Vrběticích rozhodně potřebujeme zkoumat. I proto se k tomu opakovaně vracíme. Může se stát, že jediným důsledkem, jakkoli třeba pro naši bezpečnost významným, zůstane nakonec redukce velikosti ruské ambasády.
Vyčíslit škodu za Vrbětice a vymáhat ji na Rusku se zdá být nad naše síly. Zůstane tím ale pachuť z toho, jak nás spojenci tahali z dalšího kapitulantství, jak se od nás nedůvěřivě odtáhli ve společném zásahu proti Kremlu, aby se vyhnuli riziku blamáže, jako byla například ta s ruským nařčením a Zemanovým dezinformačním doznáním, že vyrábíme novičok, kterým Kreml zaútočil v Salisbury.
Zůstaňme v úrovni hypotézy, protože nelze zpětně měnit realitu mnichovské kapitulace ani rezignace na vzdor a následné perzekuce vlastních lidí po sovětské okupaci Československa v roce 1968.
Ona hypotéza je, že jsme dosti hluboce zasaženi historickými kapitulacemi a komplexem oběti, poddáváme se nepřátelskému útoku a nedokážeme se bránit bez ohledu na rizika a ztráty. Tímto komplexem trpíme nejen ve své politice, obranném chování, ale jsme prokazatelně takto vnímáni našimi nepřáteli a bohužel asi i našimi spojenci.
Obdobně situaci v mnichovském období platí, že naše armáda ani dnes neztratila schopnost obstát v těžkých situacích, se spojenci se podílet na bojových operacích a obraně demokratického světa.
Ovšem neméně obdobně je i dnes patrné, jak spolu s prezidentem a jeho nohsledy upadá i naše politická odvaha a schopnost čelit nepříteli v otevřeném střetu. Odvaha nekapitulovat a nepodlézat s cílem vyhnout se silové konfrontaci, ale zůstat stát na vlastních nohou bez ohledu na sílu nepřítele.
Mnozí si toto chování ústavních činitelů spojují s jejich morálním či politickým úpadkem, což samozřejmě nelze vyloučit, stejně jako příslovečné švejkování nebo kverulantství. Ve své podstatě a v praktických důsledcích takového postoje jde ale o komplex oběti a právě s ním spjaté kapitulantství a poraženecké chování. Tohoto komplexu oběti a kapitulantství je nutné se ve vlastním zájmu zbavit. Čím dříve, tím lépe.
PhDr. Ivan Gabal je sociolog, v roce 1989 patřil k zakladatelům Občanského fóra, založil a vedl Odbor analýz Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla (1991–1992), zasedal v Poslanecké sněmovně PČR (2013–2017, za KDU-ČSL), zabývá se analýzou praktických problémů ve veřejném i soukromém sektoru a jejich řešením.
Text vyšel 14. 6. 2021 na zpravodajském webu Hlídací pes, zde jej publikujeme mírně upravený s laskavým svolením autora a redakce.
