Čeští prezidenti jako mediální role aneb Rudé trenky nad Hradem

Rudé trenky jako symbol Zemanova prezidentství – demonstrace před Pražským hradem (2019) (ČTK/Říhová Michaela)

Rudé trenky jako symbol Zemanova prezidentství – demonstrace před Pražským hradem (2019) | FOTO: ČTK/Říhová Michaela

Beznaděj, dítě, je hořký druh / beznaděj sestra je smrti / jedna mne sevřela ve svůj kruh / druhá mne nazítří zdrtí (Emil Hácha: Omyly a přeludy, 1938)

Zkusme si představit, že jsme na Smetanově nábřeží nebo Karlově mostě poprvé v životě. To, co tu navrstvily věky, jakkoli po staletí devastováno turistickým kýčem pohlednic, obrazů, bedekrů i cajdáků, nás musí praštit přes oči („Inu, inu, jaké to skvostné panoramato“, V+W: Vest pocket revue). Panoramato bohudík stylově nejednotné, spíš bizár slohů: jako by nějaké geniální vesmírné dítě si tu hrálo na břehu řeky s pískem a vzniklo mu pod rukama pásmo Hradčan.

Jakkoli jsme coby turisté štvanci svých chytrých objektivů, jež nám programují život nejen cestovatelský, naše oči jsou na tomto místě nuceny nejen k horizontálnímu čtení města, tedy k prohlížení (soch, fasád), ale také k vertikálnímu vzhlížení. Pohled vzhůru, k tomu podivnému, k nebi navršenému majestátu, k té kamenné přísaze, budí po staletí podvědomou emoci moci.

Králové a císařpáni

Banner Nová Orientace

Hradčanská silueta je tak od nepaměti chápána symbolicky jako centrum politické moci. A je jen logické, že se takový majestát vepíše, ať už vědomě či podprahově, do genetické paměti těch, kdo žijí „pod ním“. A že část toho majestátu v jejich myšlení a cítění zákonitě ulpí i na komkoli, kdo z tohoto místa takříkajíc „vládne“ (nebo se jen blahosklonně dívá z okna). Symbol si žije vlastním životem. A je mu jedno, zda je to vládnutí skutečné či jen fiktivní, totiž vládnutí z vůle cizí moci – příkladů je bezpočet. Tak jako Hrad je ryzí symbol, je symbolem i každý jeho nájemník.

Zámek Jezeří v Krušných horách, v pozadí hnědouhelný důl Československé armády na Mostecku (ČTK/Vatka Jiří)

Už přes sto let je to prezident, předtím králové a císařpáni: jména se mění, symbol a zbytková podprahová úcta – bez ohledu na kvalitu nájemníka – zůstává. Není náhodou, že Češi odjakživa, navzdory sloganu „třista let jsme trpěli“, vážili si víc těch Habsburků, kteří se přijeli do Prahy korunovat. A nezapomněli rakouskému císaři Franz Josefovi, že to neučinil. Ne to, že hned po svém nástupu brutálně zlikvidoval ústavní svobody z bouřlivého roku 1848 – to by mu „člověk z lidu“ ještě odpustil. Ale že vynechal zdejší divadlo korunovace, to se neodpouští. Pohrdl sakrálním rituálem!

Na rozdíl třeba od římského císaře Leopolda II. v roce 1791, jemuž přijel do Prahy zkomponovat operu sám Mozart, nebo předtím Karla VI., pro nějž v roce 1723 za ovací mnohatisícového publika vytvořili slavnostní opery hned dva světoví skladatelé, Čech Jan Dismas Zelenka a Rakušan Johann Josef Fux. U té druhé při jízdárně Pražského hradu zaskvěl se monumentální architekturou v mnohatisícovém amfiteátru i světoznámý scénograf Guiseppe Gali da Bibiena.

A nebyl to o půlstoletí později žádný nápis Národ sobě, ale hold císařskému symbolu orlice jako ochránce českého lva, který na počest císaře Josefa II. zdobil scénu prvního „Vlastenského“ divadla v Praze v Boudě (1776): Sub umbra alarum tuarum vincit leoV ochranném stínu křídel tvých vítězí lev! Tolik naši císařpáni. Jak ale zvládali tuto znakovou roli vládců Hradu – očima podhradí – naši prezidenti?

Kritici kýče jeho kořistí

Mezi klíčové osobnosti novodobé české historie řadíme právem Masaryka, Havla a Havlíčka. Jen první dva potkala role pozdního hradního vladaření; všechny tři ale postihl v něčem podobný úděl. Dříve než stihli být ikonami, budili nevoli, provokovali kritickým myšlením, propichovali různé mediální bubliny. Všelidské, etické hodnoty a „politiku jako praktikovanou mravnost“ (Václav Havel) stavěli proti národnímu egoismu i národní výšivce, proti kýči jako životnímu postoji. Nejen v politice, ale i v kultuře, umění. Proto také všichni tři vyhlásili celoživotní válku frázi, předsudkům a účelovým pohádkám o nás samých.

Kdyby tu s námi byli, shodli by se asi více než jindy na kritice zastydlého českého národovectví a ještě zastydlejšího slavjanofilství, zejména pokud se pod ním znovu klube tradiční ruská rozpínavost vůči menším sousedům a bývalým državám. Dnes vidíme, že jejich soudy měly nadčasový přesah, jako ostatně od dob Sókratových každé autentické kritické myšlení.

Miloš Zeman kráčející - Andrej Babiš sedící (Den podnikatelů ČR, Praha, 13. 11. 2014) (ČTK/Šimánek Vít)

A přece: všechny tři bojovníky proti kýči nakonec kýč dostihl. Satirika Havlíčka zkropila hned po smrti masová národní slza, proti níž celý život bojoval. Jejím symbolem byla dokonce trnová koruna – a jelikož ke každému Kristovi patří Marie, museli jsme si k martyrovi bez ohledu na fakta přimyslet další světici, Boženu Němcovou. Populární srdíčko Václava Havla i jeho pohřeb se statisíci truchlících, to byl také v některých rysech, zejména v ústech teatrálních řečníků, ukázkový výron farizejství a kunderovské „slzy nad slzou“. (Teprve tato druhá slza naplňuje definici kýče.)

Místo abychom se řídili osobním příkladem hrdinů, počkáme si radši, až umřou, a pak nás upřímně dojímá, jak jsme dojatí (například pohřbíme v celonárodní tryzně Palacha, abychom většinově dělali dalších dvacet let opak toho, co po nás chtěl).

A Masaryk? Podobně jako Havel měl na pohřbu statisíce truchlících. Ptám se ale, zda tu veřejně neprolévali slzy i ti, kteří v době studií svého profesora na univerzitě kvůli hilsneriádě hodlali lynčovat jako Jidáše, podplaceného židy (až mu musel rektor vnutit „ochranné“ volno)? Byli mezi oficiálními plačkami a plačiči (podle vzoru baviči) i ti, kteří mu vyhrožovali šibenicí a v novinách vzkazovali: „České krve by se na vás ani židák Hilsner nedořezal“?

Ani v jednom ze jmenovaných se ty plačící zástupy, sotva jim oschly slzy, v reálném životě nechovaly podle mravních maxim svých vzorů. Případ TGM je typický i v tom, že kýč dostihl prezidenta už za jeho života. Masaryk kritik národního života a Masaryk na poštovních známkách (popř. v bílé uniformě na koni) jsou dvě různé osobnosti. První stvořila vůle k pravdě, druhou davová projekce.

Mělo to svou logiku. Kritický duch, chtěl-li reálně působit na sotva zrozené, nekritické a ke kultu nakloněné obecenstvo, pragmaticky vyhodnotil situaci a vstoupil do nové role. Do uprázdněné niky, již mu na Pražském hradě po staletí hloubili jeho císařští předchůdci, proti nimž bojoval. Jistě ne z osobní ješitnosti, ale kvůli mediálnímu obrazu prezident dokázal trpělivě sedět víc než šesti desítkám (!) malířů, grafiků, sochařů i fotografů.

Polský malíř Jan Matejko, po otci Čech, formoval polskou národní sebereflexi – portrét jeho dětí (1879) (Wikimedia)

Osvojil si jízdu na koni, tančil před kamerou s krojovanými selskými družinami, přijímal symbolicky chléb se solí. Stal se prostě pro podhradí „veřejným tatíčkem“ (naštěstí si svou střízlivou kritickou mysl a setrvalý důraz na mravní vědomí jako „vědomí o sobě“ zachoval i mimo roli alespoň v soukromí a ve styku s jinými kritickými duchy).

Málokdo si dnes ale připustí, že celá ta celonárodní projekce „tatíčka“ byla vlastně kolektivním přiznáním infantilní nedospělosti těch, kdo ji vyznávali.

Jenže i pod touto maskou („personou“) naštěstí uvízlo v obecném podvědomí i cosi cenného a trvale platného – sám pojem mravního rozměru politiky. Že by sám poskytoval exemplární příklad lháře (Zeman) a podával lidu návody k bezcharakternosti typu „klamání rozhodčího je součást hry“, „neznám špinavé peníze“ (Klaus), to nebylo u Masaryka (ani u Havla) myslitelné.

Nová role

Doktor E. Hácha, president státu, a jeho zahraniční ministr, v březnu 1939 obětovali ve své trestuhodné politické malodušnosti mezinárodně i vnitřně stát, nemajíce k tomu ani práva ani žádné legitimace… Jsou věci práva a principy, které se nikdy – za žádnou cenu, ani pod nejkrutějšími hrozbami a nátlakem – neobětují. Podpis, vzdávající se svobodného státu, neodůvodní, neospravedlní a neomluví nikdo, nikdy a ničím.“

Toto napsal po válce ve svých Pamětech prezident Beneš v nové roli soudce, jenž nechal potupně zemřít a tajně pohřbít jako psa svého předchůdce – v podstatě za totéž, co učinil předtím i potom sám: jak v roce 1938, tak o deset let později. Vždy za vojensky podstatně nadějnější situace, než byla Háchova onoho 15. března 1939. A to se přitom nemohl vykázat neokázalými pozitivními činy pro budoucnost – jako bylo, pod maskou vnější loajality, Háchovo trvalé vyreklamovávání významné části perzekuované inteligence před nacistickou likvidací.

Ilja Repin, Burlaci na Volze (1873, olejomalba) (Státní ruské muzeum v Sank-Petěrburgu (Wikimedia Commons))

V letech 1942–1943 „na základě pravidelných intervencí byli propuštěni poslední vysokoškolští studenti z koncentračního tábora Sachsenhausen. Studentské životy z akce 17. listopadu 1939 byly tak zachráněny“ (Tomáš Pasák). Hácha neúnavně zachraňoval z pekla Osvětimi i odjinud mnoho desítek zatčených středoškoláků z Roudnice, Slaného, Domažlic etc.

Mluvíme-li však o Benešovi, připomeňme spravedlivě, že byl postaven dvakrát v životě před úkol, jenž byl nad síly i mravně mnohem odolnější osobnosti než on. „Nikdy nebyl kritikem české společnosti ve smyslu Masarykově,“ píše historik Jan Tesař. Spíš se „na příběhu Masarykově naučil, že kritik je z národa vylučován, avšak jakmile se naučí vyprávět pohádky dle současného vkusu, stává se uznávaným prorokem“.

Oblíbenou Benešovou pohádkou byl báťuška Stalin a jeho „stále více se humanizující režim“. A tak v roli ochránce před jedním diktátorem (jemuž, zrazen spojenci, v čase Mnichova ustoupil), odevzdal jinému diktátorovi na stříbrném podnose zemi i s odkrojeným kusem území a celou skupinou obyvatel.

Umožňovala mu to jeho nová role: západníka překryl slavjanofil, slepý před odvlékáním vlastních občanů cizí tajnou službou do gulagů (Havlíček se v hrobě obracel). A neudělal to pod extrémně brutálním nátlakem, nýbrž v rámci nové mediální role logicky, z přesvědčení. A tak až čtyři měsíce po únorovém puči kryl Beneš před světem svou starou, už neplatnou maskou demokrata Gottwaldův zločinný režim. Odstoupil až 7. června 1948, když ještě poslal servilní zdravici nástupci. Tedy „muži, který ho podvedl, který ho ponižoval, a který hrál takovou roli při zkáze jeho a Masarykova dědictví“ (Eduard Táborský).

Zeman a Klaus na pražské konferenci 25 let kapitalismu v ČR (15. 11. 2014) (ČTK/Vondrouš Roman)

Mýtus „dělnických prezidentů“

Beneš měl a dodnes má jednu výhodu: vše, co během čtyř desetiletí přišlo na Hrad po něm, bylo po lidské, vzdělanostní i mravní stránce hluboko pod jeho úrovní. Amúzický (na rozdíl od Háchy) Beneš sice vynalezl po válce odpudivý novotvar „vylikvidovat Němce v českých zemích“, ale na primitivní slovník svého následovníka, který se do Moskvy jezdil učit, „jak vám zakroutit krkem“, neměl.

Gottwaldův odkaz zato nadějně rozvíjí náš současný prezident, který se k diktátorským režimům pro změnu jezdí učit, jak „stabilizovat společnost“ (jsou-li ještě mezi námi tací, kteří doma najdou třeba po dědovi Řád Klementa Gottwalda, prosím oprašte ho, a zčerstva pošlete na Hrad – na žádné jiné hrudi nebude se skvět tak pěkně jako na Milošově).

Nedovzdělanost, primitivnost a zločineckou mentalitu Benešových nástupců na Hradě měl zastřít – a zprvu se to kupodivu dařilo – mediální kýč tzv. „dělnických prezidentů“. Tam, vysoko nad řekou, za nás bdí a pracuje jeden z nás (odtud pseudolidové bodré oslovení „náš Kléma“, „náš Tonda“). Zatímco obyčejný svět se v noci ukládá ke spánku, nahoře na Hradě svítí jako věčné světlo prezidentovo okno. Jak píše Vladimír Macura, „znamení toho, že vůdce pracuje a bdí, střeží spánek smrtelníků“, zvláště pak spánek dětí: „Jdi můj malý, klidně spát / soudruh Gottwald má tě rád / a když on tvůj spánek chrání – nemáš se tu čeho bát“ (Pavel Kohout).

Atribut „jeden z nás“, pokračuje Macura, „byl důležitou (…) stránkou znaku ´Klement Gottwald´… Formálně sice hlásal, že státník je jako kterýkoli jiný občan, přitom však tuto „stejnost“ představoval v zásadě jako mystérium“ (Šťastný věk). V Gottwaldově hrubozrnné tradici zdárně pokračovali dva Antonínové (dělnický spisovatel a bodrý lidový „harmonikář“ Zápotocký, a krásný, na známky jako dělaný, vysoustruhovaný, stříbrovlasý Novotný, jehož veškeré charisma splaskne, jakmile promluví: a to platilo jak ve Vladislavském sále, tak třeba v Bruselu nebo v Montrealu na světových výstavách Expo 58 či Expo 67).

Oslava „osvobození Rudou armádou“ na plakátu z doby třetí republiky (1945–1948)  (profimedia.cz)

Od Husáka k Zemanovi – a dál? 

„Alebo s Dubčekom budem stať, alebo s Dubčekom odídem. Tretí cesty nie je!“ Toto prohlásil v létě 1968 po návratu z Moskvy Gustáv Husák, aby vyvrátil chýry, které se šírí o jeho postoji k Pražskému jaru a jeho symbolu Alexanderu Dubčekovi. Bohužel tento výrok, jejž publikovalo i tehdejší Rudé právo, bývá v různých Husákových portrétech překryt notoricky se opakujícím záběrem řečníka, který od řečnického pultu ohnivě volá „Nech odpadne, čo je kolísavé, nech odpadne, čo je oportunistické…“

Jenže ten první výrok autora jako cynického lháře charakterizuje mnohem lépe. Od plamenného slibu, že bude s Dubčekem stát, a nebo s ním padne, uplyne pouhý rok a, jen co Dubček v srpnu 1969 jako předseda Federálního shromáždění vykoná špinavou službu s tzv. pendrekovým zákonem, téhož Dubčeka tentýž Husák vyhazuje ze strany a uvelebí se na dlouhá desetiletí v jeho křesle. A od roku 1975 obsazuje na čtrnáct let i Pražský hrad.

Tím dostal nápis na prezidentské standartě o pravdě, která vítězí opět polohu čiré parodie. Patnáct let předtím ten emblém znectil už Antonín Zápotocký lží o „neexistující“ měnové reformě. Na rozdíl od „dělnických prezidentů“ ovšem Husák budil až do srpna 1968 jisté naděje – inteligencí i řečnickými schopnostmi převyšoval nejen své předchůdce, ale i celé předsednictvo ÚV KSČ.

Navíc měl pověst vězně padesátých let, jenž se nenechal zlomit k pokání. Málokdo si tehdy vzpomněl, že tentýž Husák ještě před Únorem 1948 vykonal pro Gottwalda černou robotu účelovou kriminalizací a likvidací slovenského vítěze voleb, Demokratické strany. Šlo o slovenskou generálku na Únor 1948.

Každopádně v osobě Gustáva Husáka obsadil Pražský hrad, až do nástupu nerozlučných bratrů ve lži Václava Klause a Miloše Zemana, zatím největší lhář. Tato vlastnost je bohužel v nejkřiklavějším rozporu s jedinou smysluplnou rolí našich prezidentů od Masaryka po Zemana: tou rolí není reálná moc, jakkoli si ji snaží současný prezident uzurpovat, seč může, nýbrž moc obrazu.

()

Moc identifikačního symbolu, s nezanedbatelným vlivem na stav společnosti. Probouzí-li symbol to horší v člověku, nebo k tomu horšímu dokonce vyzývá (Beneš, Gottwald, Zápotocký, Husák, Klaus, Zeman), nemůže se to neobrazit v mravní atmosféře společnosti.

Sálá-li z kafkovsky uzamčeného Hradu zloba a lež, podávaná jako přijatelná životní praktika (Zeman), lež jako nutný náklad výnosu (Klaus), nemůže to nepoznamenat i podhradí. Zdroj této moci není v rovině reálpolitické (jak se obelhává Zeman), ale mediální – a mravní.

Prezident je významný identifikační model. Jako se národ mohl bez problémů (dokonce i zpětně!) mravně identifikovat s Masarykem nebo Havlem, nemůže se bez újmy na svém charakteru identifikovat se soudně potvrzeným lhářem a faktickými vlastizrádci.

S někým, kdo svým chováním šíří opak toho, co mu vlaje nad hlavou: adekvátním symbolem takového chování jsou, nemohu si pomoci, rudé trenky…

Prof. PhDr. Vladimír Just, CSc. je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, přednáší o divadle, filosofii a médiích na FF UK.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]