Vyznavači "normálnosti" Zeman a Klaus na pražské konferenci 25 let kapitalismu v ČR (15. 11. 2014). FOTO: ČTK/Vondrouš Roman
FOTO: ČTK/Vondrouš Roman
ODS 35,38 %, ČSSD 32,32 %, KSČM 12,81 %? KDU-ČSL 7,22 %, Strana Zelených 6,29 %? Při pohledu na aktuální rozložení sil politických stran v České republice vypadají výše uvedená čísla neuvěřitelně. Ano, skutečně se jedná o výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, které proběhly v roce 2006.
Bylo to v době, kdy byly sociální sítě v plenkách, chytré telefony existovaly maximálně ve snech vizionářů a pravo-levé ukotvení bylo jasně čitelné. A zejména to bylo období, kdy si etablované, chcete-li tradiční politické strany nepřipouštěly, že by mohlo dojít k zásadnímu překreslení české politické a stranické scény. Jaké byly klíčové příčiny krize zavedených stran a jaké důvody nástupu populistických formací? A co je pro ně typické?
Doba stranické stability
Svobodné volby a stranický pluralismus byly jedním z klíčových výdobytků změn, které nastaly po listopadu 1989. Poměrně záhy se vytvořil relativně stabilní systém politických stran, kterému dominovala na pravé části spektra ODS a na levém křídle ČSSD. Tyto dvě strany se – přesně dle učebnicových pouček o „politickém kyvadlu“ – střídaly ve vítězství v parlamentních volbách, a to až do roku 2017, kdy jejich hegemonii přerušilo ANO 2011.
V pomyslném středu se pohybovala KDU-ČSL, která se stávala součástí vládních koalic, ať už těch středo-pravých či středo-levých. V izolaci naopak zůstávala posttotalitní KSČM. Tyto čtyři strany doplňoval většinou další subjekt, kterým byla na začátku devadesátých let ODA, později Unie svobody-Demokratická unie či Strana Zelených. „Republikáni“ Miroslava Sládka, které Miloš Zeman kdysi označil za „zvlčilé sociální demokraty“, představovali spíše bizarní kapitolu první polistopadové dekády a jejich odchod do politického suterénu považovali někteří politologové za znak voličské dospělosti a celkové kultivace parlamentní scény.
Věci veřejné jako varování
Předvídatelný a čitelný stranický systém se začal pomalu hroutit v první dekádě nového tisíciletí a první silné varování pro etablované strany přinesly volby v roce 2010, kdy do Sněmovny prošly s dvouciferným ziskem Věci veřejné. Jednalo se o první podnikatelský projekt ve vrcholné české politice, kterému se po pár měsících od založení podařilo překonat pětiprocentní hranici hlasů nutných pro vstup do poslanecké sněmovny. Majitel bezpečnostní agentury Vít Bárta tehdy dokonale využil narůstajícího zklamání části voličů ze zavedených stran a zejména se chopil tématu korupce.
Pamětníci si možná ještě vzpomenou, jak „stranický maskot“ a hlavní tvář strany Radek John, tehdy velmi úspěšný a populární investigativní novinář, sliboval, že „odstřelí politické dinosaury“ a vymýtí korupci. Volby navíc probíhaly po předčasném konci Topolánkovy koaliční vlády, kterou „svrhnul“ Jiří Paroubek s několika poslanci-dezertéry z ODS uprostřed českého předsednictví v EU. A zároveň v době, kdy se v Evropě začala projevovat hospodářská krize, která měla kořeny v americké hypoteční a finanční krizi 2008–2009.
Věci veřejné se staly součástí koaliční vlády premiéra Petra Nečase. Před svým předčasným koncem v roce 2013 se do dějin české politiky dokázaly zapsat řadou skandálů a rychlou sebedestrukcí, po níž zmizely kdesi v propadlišti dějin. Jejich voliči se však do značné míry již nevrátili ke stranám, které je zklamaly, nýbrž hledali novou alternativu. A tou se stalo zejména hnutí ANO 2011, které si přivlastnilo boj proti korupci, a pro menší část „véčkařských“ voličů pak Okamurova formace, tehdy zvaná Úsvit přímé demokracie.
Pro úplnost dodejme, že ve volbách roku 2010 se do sněmovny dostala nově i TOP 09, jejíž zakladatel Miroslav Kalousek využil vnitrostranické krize KDU-ČSL, své bývalé strany, která naopak poprvé ve své dlouhé historii zůstala pro další volební období mimo sněmovnu. Bylo to další znamení začínající krize etablovaných stran.
Oslabování tradičních stran pokračovalo i ve volbách 2013, kdy historicky propadla pro změnu ODS, a (prozatím) vyvrcholilo o čtyři roky později. Tehdy v úvodu tohoto textu zmíněné strany získaly dohromady pouze třetinu ze všech voličů. ODS a ČSSD, hegemoni prvních dvou porevolučních dekád, neobdrželi v součtu ani pětinu hlasů.
Byla to právě levicová ČSSD, ale také KSČM, které zaznamenaly volební debakl. Masivní přesun voličských sympatií ukazuje i skutečnost, že zbytek hlasů získaly strany, které ještě v roce 2006 ani neexistovaly. Stačilo tedy pouhých 11 let, aby byla v České republice dramaticky překreslena stranická mapa.
Krize, kocovina, prezidenti
Bylo by mylné se domnívat, že za ztrátou voličské důvěry v tradiční strany stojí pouze a jenom ekonomická krize, jejíž důsledky se naplno projevily během zmíněné Nečasovy koaliční vlády v letech 2010–2013, i když samozřejmě není možné její vliv zlehčovat. Se vzrůstající nezaměstnaností a přibývajícími škrty ve vládních výdajích narůstala frustrace, která měla dlouhodobější kořeny. Čím dál tím víc se ukazovalo, že polistopadové změny nenaplnily očekávání části obyvatel a revoluční euforii nahradila postrevoluční „kocovina“.
Začaly se prohlubovat některé sociální problémy, například rostl počet exekucí, a část lidí se také začala cítit ohrožena některými aspekty globalizace. Tento strach se naplno projevil během tzv. migrační krize, která se stala nepřehlédnutelným tématem nejen sněmovních voleb v roce 2017, ale i prezidentského klání roku 2018.
A když je zmínka o prezidentském úřadu, nelze opomenout roli posledních dvou hlav státu. Václav Klaus i Miloš Zeman totiž přispěli k oslabení tradičních stran. A to nejen tzv. opoziční smlouvou. Prvně jmenovaný začal během svého druhého funkčního období oslabovat ODS, kterou kdysi založil a v jejímž „dresu“ byl dvakrát premiérem a která mu také pomohla ke znovuzvolení na Hrad. Následně podporoval Suverenitu Jany Bobošíkové a v poslední době Trikolóru svého syna.
Svou bývalou stranu oslabil i současný prezident. Již při volbách v roce 2010 jeho nově založená Strana práv občanů Zemanovci sebrala ČSSD potencionálních 4,33 % hlasů a de facto tím znemožnila Jiřímu Paroubkovi sestavit po vítězných volbách většinovou vládu. Cílenou demolici dlouhodobě vnitřně rozklížené strany pak Zeman odstartoval po volbách roku 2013 a „lánském puči“, kdy se neúspěšně pokusil do čela strany dostat své stoupence a naopak z něho odstranit Bohuslava Sobotku a spol.
„Vyřizování účtů“ pokračuje různými formami dodnes. Ale nezůstalo pouze u těchto kroků. Následoval Zemanův mocenský pakt s Andrejem Babišem, kritikem tradičních stran. Nezapomenutelná je též scéna s Okamurou na pódiu mezi podporovateli Miloše Zemana během oslavy vítězných prezidentských voleb či pozdější prezidentova slova, že se v případě Okamurovy formace nejedná o extrémistickou stranu.
Strany a stranictví nejsou sexy
Postupnou ztrátu důvěry v politické strany potvrzují i dlouhodobé analýzy Centra pro výzkum veřejného mínění, ze kterých vyplývá, že v posledních letech věří stranám pouhá pětina až čtvrtina občanů. Je to nejméně ze všech zkoumaných subjektů, kromě církví, které se „těší“ obdobné nedůvěře.
Naopak například policii a armádě důvěřuje cca 70 % lidí. Tato skutečnost vede také k tomu, že se řada formací raději prezentuje jako „hnutí“ a v poslední prezidentské volbě parlamentní strany ani oficiálně neměly své kandidáty, pouze některým vyjádřily svou podporu.
Strany nepřicházejí pouze o voliče, ale také o členy. Být v Česku straníkem začíná být navýsost raritní záležitostí. Kromě KSČM, která přichází o členy zejména díky demografickému vývoji, oslabují i zbylé etablované strany. Nejcitelněji je to patrné u ČSSD, která ještě před 10 lety měla cca 24 000 členů a nyní jich nemá už ani polovinu. Se 14 000 straníky je na tom o něco lépe ODS, ale i ta zažila silný pokles. Ten se nevyhnul ani tradičně početné KDU-ČSL, která měla na konci minulého století zhruba 54 000 členů, v roce 2010 už jenom 34 000 a nyní je na cca 21 000.
Pro strany to znamená nejen snížení objemu členských příspěvků, ale zejména zúžení členské základny, ze které je možné čerpat vhodné odborníky pro kandidátní listiny nebo již získané pozice. Nutně to tedy vede k personální nouzi a recyklaci. Vedle toho se strany navíc stávají poměrně vnitřně zranitelnými, protože regionální buňky místy tvoří pár jedinců, maximálně nižší desítky lidí, a tedy je snadné tyto organizační jednotky případně ovládnout, pokud se zájemci o jejich vedení podaří na příslušné jednání dopravit „autobus“ se svými stoupenci.
K tomu všemu ještě připočtěme klientelismus a korupční skandály, chybějící vnitřní hodnotovou homogenitu, a tudíž i pro voliče komplikovanou čitelnost stran, opakovanou neschopnost vládních koalic vydržet do konce mandátu (od voleb z roku 1996 úspěšně dokončily funkční období pouze vlády premiérů Zemana a Sobotky), ideovou zkostnatělost a program, který se často míjí s potřebami elektorátu nebo není stranami s veřejností srozumitelně komunikován.
Nástup populistů
V poslední dekádě čelí nejen Česká republika, ale i další země našeho západního civilizačního prostoru nástupu populistických formací. Ponechme stranou nemožnost přesně vymezit definici populismu a jistou inflaci v užívání tohoto pojmu, která se projevuje „nálepkováním“ tímto označením kohokoliv kýmkoliv, zejména před volbami. Zaměřme se na podstatu tohoto fenoménu, který zásadním způsobem přispěl k oslabení tradičních stran.
Na rozdíl od etablovaných stran nemají populisté dlouhodobé vize a pevné ideové ukotvení, což jim umožňuje pragmatické a flexibilní vybírání aktuálních témat pro jejich kampaně. Volebního úspěchu se snaží dosáhnout lacinými sliby a rádoby bezbolestnými a snadnými řešeními složitých problémů („prostě to zařídíme“). Politické rozhodování je nezřídka ovlivněno sledováním výzkumů voličských nálad.
Taktéž je u populistů evidentní snaha oslovit zejména frustrované a nespokojené, tzv. protestní voliče, kteří chtějí hlavně potrestat současné strany, a proto hledají nějakou novou alternativu. Takové volání po změně bylo dle analýz agentury MEDIAN velmi silné zejména ve volbách roku 2013, poměrně logicky ho deklaroval zejména Babišův a Okamurův elektorát. Jejich subjekty se staví velmi negativně k tradičním stranám a do značné míry i k celkovému politickému, ekonomickému a společenskému vývoji po listopadu 1989. A slibují systémovou změnu: „Ano, bude líp!“
Zde je nutno zmínit jedno obecné nebezpečí řady populistických formací, kterým je zpochybňování liberální demokracie, její zastupitelské podoby a parlamentarismu jako takového. Často lze slyšet výroky o nutnosti zrušit Senát PČR, protože se jedná o „žvanírnu“, o potřebě referend takřka na vše nebo lze pozorovat narůstající agresivitu vůči občanské společnosti či neziskovým organizacím. Varující je též cílená snaha (nejen) populistů o znevěrohodnění veřejnoprávních médií či obecně mainstreamových médií, soudů a dalších státních institucí či bezpečnostních složek, tajné služby nevyjímaje.
Populistické strany jsou nezřídka vedeny dominantními lídry a vyznačují se neexistencí vnitrostranické soutěže, natož opozice. Sebeprezentaci předsedy formace, často zároveň zakladatele a „majitele“ takového politického subjektu, zásadním způsobem usnadnil rozvoj sociálních sítí, který je vedle již zmíněné ekonomické krize a znechucení z etablovaných stran jedním z hlavních důvodů úspěšného nástupu populistů.
Nová média totiž umožnila cíleně oslovovat vybrané skupiny voličů a snadněji prezentovat silné stránky hlavní tváře formace, tím spíše, když ji lze spojit s nějakým silným příběhem. Například proti údajně neschopným a zkorumpovaným politikům postavíte úspěšného podnikatele, který přichází s vizí, že bude řídit stát jako firmu. Čím dále tím silnější personalizaci politiky potvrzují i průzkumy sociologických agentur.
Právě osobnost silného vůdce a zpochybňování liberální demokracie umožňují některým populistickým subjektům oslovit elektorát na krajních pólech politického spektra, protože takový volič se rád bude s tímto vůdcem a vládou „pevné ruky“ identifikovat. Tím spíše, když se do programu implementuje i patřičná dávka nacionalismu, tak jak to lze pozorovat například u Okamurovy SPD.
Návrat tzv. tradičních stran?
A je tu ještě jeden klíčový faktor, na který již před časem skvěle upozornil v článku Anatomie populismu sociolog Daniel Prokop (Salón/Právo, 15. 8. 2018). Je jím fragmentace společnosti a dovednost populistů oslovit a následně spojit na první pohled nehomogenní elektorát. Pomáhají jim v tom uměle vykonstruované „velké příběhy“, které jsou často postaveny na principu „kulturních válek“.
Na vymezování se proti nějaké dějinné éře a naopak odkazování na jinou dobu, kdy byly hodnoty ještě „v pořádku“. Na boji proti údajným elitám, popřípadě neexistujícímu nebezpečí, na což logicky navazuje stylizace populistů do role „ochránců morálně nezkažených „pracujících“ a „obyčejných“ lidí.
Tradiční strany neumí s fragmentovanou společností pracovat, což následně vede k roztříštěnosti politického spektra: v posledních volbách se do sněmovny dostalo devět subjektů, zatímco v roce 2006 pouze pět.
Schopnost populistů spojit různé části společnosti lze dobře demonstrovat na Okamurově SPD. Nelze zpochybnit, že některé verbální projevy členů této formace jsou směsicí populismu a prvků nacionalismu, ale při bližším zkoumání elektorátu SPD není možné označit všechny či většinu voličů tohoto hnutí za xenofoby a rasisty.
Při pohledu na mapu Česka a volební výsledky je evidentní, že se SPD podařilo oslovit lidi z tzv. pohraničí, pro něž je typická vyšší nezaměstnanost stejně jako nižší vzdělanost a životní úroveň či značný počet osob v exekucích.
Podobná je situace i mezi sympatizanty hnutí ANO 2011, které jejich kritici, kteří nepochopili problém fragmentované společnosti, označují jako „koblihy“ a otevřeně pohrdají jejich inteligencí. A přitom si neuvědomují, že část Babišových voličů jsou lidé, které zklamaly tradiční strany a oni pouze hledají alternativu. Ve volbách z roku 2013 oslovil Babiš také část elektorátu ODS. O čtyři roky později naopak bral hlasy zejména ČSSD a KSČM. A až se tito voliči rozhodnou nevolit ANO 2011, většina z nich bude pravděpodobně upřednostňovat jinou alternativu, než je návrat k etablovaným stranám.
Ony tzv. tradiční strany čeká ještě hodně práce, aby získaly zpět ztracenou důvěru voličů. Zatím se zdá, že ani letošní sněmovní volby nepřinesou jejich renesanci, naopak, některé z nich čeká boj o politické přežití (ČSSD), další budou prozatím zachráněny vytvořením volební koalice. Budou to však volby klíčové, v nichž opravdu budeme rozhodovat o demontáži či zhroucení liberální demokracie a právního státu v České republice.
PhDr. Radek Aubrecht je učitelem dějepisu a základů společenských věd na pražském Gymnáziu Na Zatlance
