Pásmo Gazy, ilustrační foto FOTO: Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0 / Al Araby
FOTO: Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0 / Al Araby
KOMENTÁŘ / Okamžitě po schválení rezoluce Rady bezpečnosti OSN, která vyzývá k příměří v Gaze, Hamás na reálných jednáních o příměří v Kataru přitvrdil do té míry, že rozhovory ztroskotaly. Jediný signál, který OSN teroristům vyslala, byl totiž tento: Mezi USA, které rezoluci nevetovaly, a Izraelem už neexistuje shoda ohledně dalšího vedení války, takže Hamás vyhrává. A nemusí nabízet žádné ústupky.
Týmy reprezentující izraelské bezpečnostní služby, Mosad a Šin Bet, se po desetidenních jednáních vrátily z Kataru domů. Teroristé odmítli kompromisní americký návrh ohledně výměny rukojmí a palestinských vězňů. Namísto něj trvali na vlastních maximalistických požadavcích z 14. března, takže nebylo o čem dál hovořit.
Neorientovaný pozorovatel může být ovšem výsledkem poněkud zmaten: Co je vlastně špatného na tom požadovat přerušení konfliktu? A jak rozumět souvislosti mezi postojem RB OSN a ztroskotáním jednání? Není to spíše cosi vyspekulovaného?
K vysvětlení je třeba pochopit, že na mezinárodní scéně působí aktéři různého druhu. Rozlišovat je má v mezinárodní politice podobnou důležitost, jako v politice domácí nepřehlédnout rozdíly mezi systémovými a antisystémovými stranami.
Například Německo představuje snad až extrémní případ mocnosti, které nejvíce ze všeho záleželo na zachování statu quo, jaký existoval před únorem 2022. Tím myslím situaci, kdy USA asymetricky investovaly do ozbrojených sil hájících také Evropu, zatímco Německo se pod americkým bezpečnostním deštníkem soustředilo na ekonomickou soutěž, v níž získávalo značné výhody také díky levným ruským surovinám. Takto rozdané karty přinesly zemi zlaté časy. A na zlatých časech nechcete nic měnit.
Proti mocnostem usilujícím o zachování „poměrů“ však stojí jiní aktéři, jejichž cíl je přesně opačný. Považují stávající stav za pro sebe extrémně nevýhodný a za svůj hlavní cíl pokládají jeho změnu. A nejen změnu jednoho či dvou konkrétních parametrů ve stávajícím rámci mezinárodních pravidel – odmítají veškerá tato platná pravidla jako celek.
Abstraktní představa racionálního aktéra, s jejíž pomocí se obvykle modelují různé rozhodovací situace, nám nepomůže, pokud jsme si neujasnili, zda aktér, jehož chování studujeme, je orientován na status quo, nebo jde o radikálního revizionistu.
Bručí to jako medvěd, hryže to jako medvěd…
Před únorem 2022 Rusko vyslalo západním mocnostem, které jej zrazovaly od nového napadení Ukrajiny, jasný vzkaz. Dalo najevo, že chce mimo jiné kompletně revidovat výsledky studené války v Evropě. Poté napadlo Ukrajinu, kterou navzdory vlastním mezinárodním závazkům neuznává a popírá její existenci coby legitimního státního útvaru.
Cíle Moskvy v této válce jsou tedy natolik radikální, že pokud Rusko nečelí bezprostřední hrozbě vojenské porážky, nikdy nepřistoupí na nějaký mír podle předválečných pravidel, ani na reálné záruky bezpečnosti a další existence Ukrajiny.
Pokud jde o kvazistátního aktéra Hamás, vykazuje dalekosáhlé shody s právě zmíněnými ruskými přístupy a postoji. Stejně jako ruské cíle, také cíle Hamásu jsou radikálně revizionistické. Nejde mu o tu či onu konkrétní jednotlivost – jako jde řekněme radikálním odnožím IRA o připojení Severního Irska k Irsku – ale o převrácení celého mezinárodního uspořádání. Konečným cílem není nezávislý palestinský stát, ale chalífát přinejmenším na celém Blízkém východě.
Hamás neuznává stávající mezinárodní řád, stávající uspořádání Blízkého východu, ba ani samotnou existenci státu Izrael. Kdo tedy tvrdí, že od něj máme očekávat jiný, „realistický“ přístup, je buď naprostý ignorant, nebo záměrně zavádí. Jakkoliv jsou postoje imperialistické Moskvy v mnoha ohledech extrémistické, ve srovnání s Hamásem stále ještě vykazují určitou umírněnost.
Chcete-li válku s revizionisty, chlácholte a plácejte o míru
Moskva stejně jako Hamás dobře vědí, že věc pro ně rozhodně neskončí takovou či onakou dílčí úpravou hranic, ani jiného atributu stávajícího mezinárodního systému. Veškeré úvahy o ukončení konfliktu jsou tedy pro oba aktéry spojeny s předpokladem úplné kapitulace protistrany. Pokud k takové kapitulaci (ještě?) nedošlo, každé pozastavení nepřátelství je zásadně jen přechodné.
Moskva by podle svých potřeb na Ukrajině mohla usilovat o dočasné zastavení palby, pokud navzdory mobilizaci celé ekonomiky do války i masovým nákupům zbraní a munice v darebáckých státech do konce roku vyčerpá svůj ofenzívní potenciál. V tom případě by cílem „příměří“ bylo získat čas pro přípravu dalšího útoku, oslabit mezinárodní podporu Ukrajiny a rozdělit „kolektivní Západ“ falešnou nabídkou ukončení války.
Hamás opakovaně během svých porážek požaduje přechodné příměří („hudna“) s Izraelem. Ten jako stát nadále odmítá uznat, tím méně s ním podepsat jakoukoliv skutečnou mírovou dohodu. Nejdalekosáhlejší oficiální nabídka Hamásu zahrnovala příměří „na deset let“. O trvalém mírovém uspořádání s nenáviděnou „sionistickou entitou“ ani v něm nebyla řeč.
Kdokoliv na Západě hovoří o „ukončení“ konfliktu, v řeči, jíž jedině rozumí Moskva či Hamás, tím volá po totální kapitulaci. Protože bez kapitulace žádný mír není možný.
Co se týče poslední rezoluce Rady bezpečnosti OSN, nabízí se srovnání s okřídleným výrokem bývalého ruského premiéra Viktora Černomyrdina: „Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky.“ To se však vztahuje především na spolupracovníky Joea Bidena, kteří kvůli sporu o izraelskou ofenzívu v Rafáhu prosadili nevyužití práva veta.
Pro všechny účastníky pondělní newyorské frašky, jejímž bezprostředním důsledkem se stalo ztroskotání jednání zprostředkovaných Katarem a USA, je na stole ještě jiná zásada – vzniklá převrácením klasického Vegetiova rčení naruby.
Si vis bellum, para pacem. Chceš-li válku, připravuj se na mír.
