Čína a Írán spolupracují na oslabení vlivu Západu v mezinárodní politice

Generálních tajemník čínských komunistů Si Ťin-pchinga na návštěvě u íránského vůdce Alího Chameneího v Teheránu (2016) (Official website of Ali Khamenei / Wikimedia Commons / CC BY 4.0)

Generálních tajemník čínských komunistů Si Ťin-pchinga na návštěvě u íránského vůdce Alího Chameneího v Teheránu (2016) | FOTO: Official website of Ali Khamenei / Wikimedia Commons / CC BY 4.0

Vztah Číny a Íránu je historicky tradičním a v současnosti silně bujícím partnerstvím dvou zemí se zvláštním postavením v rámci světové komunity. Zatímco Írán prostřednictvím spolupráce s Čínou hledá cestu z ekonomicko-politické izolace, Čína prostřednictvím Íránu aspiruje k dalšímu rozšíření svého vlivu na Blízký východ a posílení své velmocenské pozice na mezinárodní scéně. Spolupráce obou zemí probíhá v mnoha sférách a dynamicky se rozvíjí. Naše analýza se zaměřuje na čtyři zásadní oblasti – diplomatickou, ekonomickou, vojenskou a jadernou. Jednotlivá témata jsou pojednána chronologicky, vždy od roku 1979 do současnosti, s důrazem na nejdůležitější milníky.

Čínská lidová republika (ČLR) a Íránská islámská republika (ÍIR) jsou od vzniku ÍIR v roce 1979 až dodnes stabilními partnery s dlouhodobě vzestupnou tendencí spolupráce. Jde o dvě státní zřízení, která navzdory principiálním ideologickým odlišnostem mají některé společné rysy. Především je to nacionalismus a úsilí dosáhnout pozice hegemona ve svých regionech. Dále je ÍIR doktrinálním, zarytým nepřítelem Spojených států amerických. ČLR měla k USA poněkud ambivalentní vztah, jelikož s nimi od konce 70. let do konce první dekády 21. století rozvíjela pragmatickou ekonomickou spolupráci. Momentálně je vůči nim však také otevřeně nepřátelská.

Ulice Charkova po ruském bombardování na konci února 2022 (wikimedia commons / CC BY 4.0)

Jak je uvedeno níže, společný postoj Číny a Íránu vůči zahraniční politice USA je jedním z nejvíce směrodatných faktorů pro čínsko-íránské vztahy. O Číně i o Íránu lze také uvažovat jako o dvou silných autoritářských mocnostech porušujících lidská práva, za což bývají světovou komunitou kritizovány. I proto oba státy za poslední dekády vybudovaly pevné partnerství i v diplomatické sféře, aby mohly lépe prosazovat své zájmy v mezinárodní politice.

Nutno říci, že kromě oblastí, o nichž pojednává tento článek, obě země spolupracují i v mnoha dalších odvětvích, mezi něž patří například kultura či výzkum, avšak zde se zaměřujeme výhradně na pragmatické, geopolitické a ekonomické rozměry čínsko-íránských vztahů.

Banner Nová Orientace

Diplomatická spolupráce

Ve sféře diplomatických jednání a mezinárodních vztahů se obě země dlouhodobě vzájemně podporovaly a v rostoucí míře i nadále podporují. Činí tak například prostřednictvím často sdíleného postoje během hlasování v rámci Valného shromáždění OSN (VS OSN) nebo koordinace stanovisek k různým kauzám regionálního či světového významu, zejména pokud se přímo týkají jednoho z partnerů. Již nedlouho po islámské revoluci Čína podpořila Írán v červenci 1980 v rámci hlasování Rady bezpečnosti OSN (RB OSN) o krizi amerických rukojmí. Hlasovalo se o velmi kontroverzní události, při které íránští radikalizovaní studenti 4. listopadu 1979 zajali 66 amerických občanů na americké ambasádě v Teheránu. Krize trvala déle než rok, dokud nebyli rukojmí předáni zpět do rukou USA. Čína v této záležitosti podpořila Írán tím, že se hlasování RB OSN nezúčastnila. Je ovšem nutné podotknout, že během 80. let se naopak Čína v rezolucích RB či VS OSN, mj. apelujících na ukončení nadcházející irácko-íránské války, za Írán nijak významně nepostavila.

Jednou z hlavních překážek v raných čínsko-íránských vztazích byla íránská podpora muslimských komunit v Číně, zejména pak v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang na západě Číny. Doktrína ÍIR totiž vyjadřuje podporu lokálním i mezinárodním islámským hnutím a proklamuje snahu o budování vzájemných vztahů mezi těmito subjekty a Íránem. Ujgurům a Chuejům, dvěma zhruba desetimilionovým muslimským komunitám v Číně, ÍIR od doby svého vzniku pomáhala stavět muslimské školy madrasy a mešity (jejichž výstavba byla ze strany ČLR zakázána). Čínští představitelé, kteří podporu náboženství ze zahraničí považují za zasahování do svých vnitropolitických záležitostí, v průběhu let dávali Íránu jasně najevo, že íránské působení v tomto směru nebude akceptováno, a íránští politici se tomu postupem let obvykle přizpůsobili. Jako projev dobré vůle bylo duchovnímu vůdci Chameneímu roku 1989 a prezidentu Rafsandžánímu roku 1992 dovoleno navštívit Ujgury v Sin-ťiangu.

Putin u dlouhého jednacího stolu v Kremlu aneb osamocený ruský tyran (2022) (ČTK/ZUMA/Mikhail Klimentyev/Kremlin Pool)

Írán postupně upustil od svých opatrovnických muslimských ambicí, jednak proto, že většina čínských muslimů jsou na rozdíl od šíitských Íránců sunnité, a jednak proto, že politické a ekonomické vztahy s ČLR jsou pro Írán důležitější. V tomto ohledu se íránská politika ukázala jako pragmatická.

To se projevilo, když v červenci roku 2019 podepsali velvyslanci OSN z 50 zemí, včetně Íránu, společný dopis adresoovaný Radě pro lidská práva, který obhajuje čínské zacházení s Ujgury a dalšími muslimskými menšinami v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang. V tomto dopise je naopak v souladu s čínskou propagandou odsuzován údajný separatismus a náboženský extremismus tamních obyvatel.

Důležitý okamžik ve vývoji čínsko-íránských vztahů představovalo přijetí tzv. íránské jaderné dohody (Joint Comprehensive Plan of Action, JCPOA) v červenci 2015. Tato dohoda byla podepsána mezi Íránem na straně jedné a USA, Čínou, Ruskem, Velkou Británií, Francií, Německem a EU na straně druhé. Podle této multilaterální dohody se Írán zavázal například omezit obohacování uranu či umožnit mezinárodní inspekci svých jaderných zařízení; na oplátku měly být sníženy mezinárodní protiíránské sankce. Během vyjednávání textu jaderné dohody političtí představitelé Íránu veřejně oceňovali ČLR za její úsilí přispět k uzavření dohody.

Za zmínku stojí čínská mediační aktivita a vytváření soustavného diplomatického tlaku na Spojené státy, jehož výsledkem byla ochota USA přistoupit k bezprostředním rozhovorům o íránském jaderném programu s Íránem samotným. Někteří autoři však uvádějí, že role Číny v dosažení podpisu dohody JCPOA byla ve skutečnosti mnohem menší, než jak byla podávána veřejnosti prostřednictvím čínských médií. Například čínský ministr zahraničí se jako jediný z ministrů zahraničí signatářských zemí neúčastnil celé řady jednání o podobě dohody.

Tradice imperialistického Ruska a sovětské rozpínavosti jsou pro Putina a jeho stoupence stále živé. (ČTK)

Faktem je, že uzavření dohody JCPOA celkově vedlo k podstatnému zlepšení vztahů mezi oběma státy. Tento úspěch podtrhlo velké politické gesto, jímž byla návštěva čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v Íránu v lednu 2016, a to pouhý týden po vstupu dohody v účinnost. Na základě nezanedbatelných vazeb ve sférách obchodu a další spolupráce z minulých let, pozitivního naladění obou stran a uvolňování sankcí podle „jízdního řádu“ stanoveného JCPOA došlo mimo jiné k posílení vzájemné kooperace v některých strategických sektorech, zejména pak v jaderné energetice pro civilní účely.

V březnu roku 2021 založily Čína, Írán, Rusko, KLDR a 13 dalších členských států OSN (Bělorusko, autoritářské státy Latinské Ameriky a Afriky; připojila se i Palestina, která má status pozorovatele) organizaci zvanou Skupina přátel bránících Chartu OSN. Cílem této organizace je snaha o jednostranné prosazování těch principů Charty OSN, které podporují myšlenku nevměšování se do vnitřních záležitostí členských států, a tvorba „platforem pro mírové řešení sporů“. Tato organizace také zdůrazňuje „zásady multilateralismu“ a vyhlašuje „boj proti unilateralismu“, což je de facto boj za oslabení vlivu USA a západního světa v mezinárodní politice a snaha nově definovat mezinárodní pravidla.

Pozorovatelé považují Skupinu přátel za reakci na Bidenem proklamovaný návrat k multilateralismu v rámci americké mezinárodní politiky. Stejný trend v rámci čínské zahraniční politiky také ilustruje Šanghajská organizace spolupráce nebo společné prohlášení Si Ťin-pchinga a Putina zveřejněné v den zahájení zimních olympijských her v Pekingu, v němž se oba státníci pasují na obránce skutečné demokracie a lidských práv.

Ekonomická spolupráce

Koncem 70. let 20. století došlo v Číně a Íránu ke dvěma historickým změnám, které byly důležité pro definici čínsko-íránského obchodu během následujících dekád. Íránská islámská revoluce z let 1978–1979 znamenala radikální odklon USA od Íránu. To byl zásadní moment, protože Spojené státy byly největším obchodním, vojenským i jaderným partnerem předešlého íránského šáhovského režimu. Podle statistik Mezinárodního měnového fondu za rok 1978 představoval dovoz z USA 21 % z celkového importu Íránu. V roce 1991 pak šlo o pouhá tři procenta a roku 2003 to byla nula.

V proruském Podněstří odtrženém od Moldavska si potrpí na sovětské tradice (Lsimon / wikimedia commons / CCO 1.0)

Další změnu přinesla nová čínská politika ekonomických reforem po roce 1978. Tím se zvýšil vývoz z Číny do všech zemí, včetně Íránu. Podle stejné statistiky MMF Írán z Číny v roce 1978 dovážel 1 % celkového importu. To stouplo na 2 % roku 1991 a na 8 % roku 2003. Zde je nutno zdůraznit, že tyto statistiky nezahrnují import vojenské techniky – ten nejdůležitější artikl v této době. Čínu začátkem 21. století v oficiálním prodeji do Íránu stále předhánělo Německo, několik dalších evropských zemí a Japonsko. K roku 2009 už se z Číny stal hlavní dovozce zboží do Íránu s 16 % z veškerého íránského importu.

Po skončení irácko-íránské války roku 1989 odstartoval Írán pětiletý program (1989–1993), který se zaměřoval na rozvoj ekonomiky, společnosti a kultury, což otevíralo další prostor pro čínsko-íránský obchod. K jeho zásadnímu nárůstu začátkem 21. století však došlo zejména po mezinárodních jaderných sankcích vůči Íránu.

Z Číny do Íránu se tradičně dovážely průmyslové technologie, které sice byly méně vyspělé než západní technologie, ale byly mnohem levnější a jednodušší byla i jejich instalace. Naopak z Íránu do Číny se vyvážela zejména ropa, která činila až tři čtvrtiny celkového íránského exportu do Číny. Mezi lety 2000 a 2009 se vývoz ropy dokonce ztrojnásobil. Pro porovnání je zde však zajímavé zdůraznit, že saúdskoarabský vývoz ropy do Číny mezi lety 2002 a 2009 se dokonce zesedminásobil a Saúdská Arábie byla v této době největším dovozcem ropy do Číny vůbec.

Po přijetí dohody JCPOA v roce 2015 došlo k mírnému nárůstu obchodu mezi Čínou a Íránem, který se nicméně statisticky projevil až v roce 2017. Tento růst byl opět zastaven v roce 2018 jednostranným vystoupením USA z JCPOA a znovuzavedením amerických sankcí, které mimo jiné penalizují společnosti třetích zemí za obchod s Íránem. I v tomto období byla klíčovým vývozním artiklem Íránu do Číny surová ropa, případně pak zemní plyn. Čína naopak vyvážela do Íránu především elektroniku a automobily.

(Týdeník FORUM)

Významné změny v ekonomických vztazích obou zemí má přinést Dohoda o pětadvacetileté spolupráci, podepsaná v březnu 2021. Realizace této dohody má zakomponovat Írán do globálního čínského projektu Nové hedvábné stezky (OBOR nebo BRI) prostřednictvím investic do íránské infrastruktury. Čína tím mimo jiné vytlačuje Indii, která měla původně významně investovat do rozvoje íránského přístavu Čábahár v provincii Balúčistán. Dále se Čína zavázala investovat přibližně 280 miliard dolarů do íránského ropného sektoru.

Trend spolupráce dále zesílil, když byla v září 2021 zahájena s Íránem přístupová jednání za účelem získání řádného členství v Šanghajské organizaci pro spolupráci. Tato organizace spojuje většinu pevninských asijských států a má za cíl zvyšovat jejich spolupráci v oblasti obchodu a bezpečnosti. Patří sem mimo jiné Rusko, Čína, Indie, Pákistán či Kazachstán. Čína v rámci této spolupráce dodala do Íránu několik desítek milionů dávek své vakcíny Sinopharm na ochranu proti pandemii covidu-19.

Vojenská spolupráce

Írán je největší a nejlidnatější zemí v Perském zálivu. Jeho strategická poloha dlouhodobě přitahuje pozornost všech světových mocností. Země disponuje velkým územím, lidskými zdroji a ropou. Pro Čínu představuje Blízký východ oblast strategicky důležitou z hlediska jejího zájmu ovlivňovat mezinárodní politiku. Strategií ČLR je proto rozšiřovat tam své působení a Írán je dlouhodobě jejím hlavním cílem v regionu.

Krátce po íránské islámské revoluci, 22. září 1980, došlo k invazi iráckých vojsk do Íránu – vypukla irácko-íránská válka. Po jejím zahájení Čína vyhlásila striktní neutralitu, v praxi však podporovala obě zúčastněné strany. Po dohodě z ledna 1983 o navýšení vzájemného obchodu mezi ČLR a ÍIR o 150 % se z Teheránu stal největší obchodní partner Pekingu na Blízkém východě. Zároveň ale v této době bylo v Iráku na 20 000 čínských dělníků, kteří tam stavěli továrny a opravovali ropovody.

Írán byl paralyzován americkým embargem, a tak se pro Čínu stala irácko-íránská válka jedinečnou příležitostí, jak zaplnit místo na tamním trhu, vydělat peníze a získat regionální vliv. Čína se postupně stala hlavním distributorem zbraní do válkou zasaženého Íránu. V březnu 1985 došlo k uzavření smlouvy o íránském nákupu čínských zbraní a letadel v hodnotě 1,6 miliardy dolarů. Dohoda zahrnovala nákup 12 stíhaček, 200 tanků, protitankových zbraní a raketometů. ČLR ale obchodovala i s Irákem, do něhož během války také dodávala miliardové vojenské zakázky. Od roku 1980 do roku 1987 více než dvě třetiny čínských dodávek zbraní do zahraničí putovaly do Íránu a Iráku. Irácko-íránská válka vystřelila Čínu na třetí místo v žebříčku světových exportérů vojenského vybavení v 80. letech 20. století.

(Archiv)

Po válce se čínská role v exportu zbraní do Íránu stala druhotnou, ale stále zásadní. Během devadesátých let Čínu předehnalo Rusko, protože tamní nový režim byl ochotný do Íránu prodávat nejmodernější vojenské technologie za velmi nízké ceny. ČLR v tomto ohledu předehnala patrně i Severní Korea, která ignorovala veškeré mezinárodní dohody o zákazu distribuce raketových zbraní. Čína však po roce 1988 zůstávala nadále na třetím místě v dovozu zbraní do ÍIR.

Zbraně tak byly hlavním vývozním artiklem z Číny do Íránu až do pozdních 90. let. Naopak hlavní exportní komoditou z Íránu do Číny byla ropa. Roku 1996 The Washington Post zveřejnil, že čínské společnosti do Íránu dodávají hotové chemické zbraně. Jelikož ÍIR je podepsána pod Úmluvou o chemických zbraních, byla nucena do Haagu dodat zevrubný výkaz o stavu svých skladů a zásob – ten byl však mezinárodnímu soudu dodán v neúplné podobě.

Roku 1997 Čína uzavřela s USA dohodu o tom, že zastaví svoji jadernou spolupráci s Íránem a prodej protilodních raket do Íránu. V důsledku toho poklesl prodej čínských zbraní, což vyvolalo přirozené zklamání íránských lídrů, kteří však z nastalé situace vinili především Washington. Koncem 90. let tak nastal nejslabší moment čínsko-íránských vztahů od vzniku ÍIR.

V lednu roku 2002, v návaznosti na události z 11. září 2001, americký prezident George W. Bush promluvil o „ose zla“. Její součástí měly být dle jeho slov Írán, Severní Korea a Irák jako země, které podporují mezinárodní terorismus. Bushova zahraniční politika vedla k zásadním změnám ve světových aliancích. Jednou z nich byl vznik nového spojeneckého trojúhelníku, který utvořily Čína, Rusko a Írán. Spojenectví mělo/má fungovat jako protiváha spojeným silám NATO.

V novém století se vojenská a bezpečnostní spolupráce obou zemí dále rozvíjí. Během íránských protestů „zeleného hnutí“ z roku 2009 Čína pomohla íránskému režimu, kterému dodala vybavení určené k potlačování demonstrací a sledovací technologie. V reakci na to někteří íránští protestující dokonce skandovali „smrt Číně“.

Milan Chladil, Yvetta Simonová, Karel Gott, Ivo Pavlík  a František Ringo Čech podepisují tzv. Antichartu (1977) (ČTK)

Za poslední dekádu vojenské vztahy mezi Čínou a Íránem nadále vzkvétají. Írán od Číny nakupoval stíhačky, byly podepsány smlouvy o vojenské spolupráci a uskutečněna společná vojenská cvičení. Oba státy také v roce 2019 společně s Ruskem provedly námořní vojenské manévry v Ománském zálivu a vojenská spolupráce se rozvíjí i v roce 2022.

Jaderná spolupráce

Dalším stěžejním a kontroverzním motivem v čínsko-íránských vztazích je íránský jaderný program. Ten byl původně spuštěn výhradně pro mírové účely v 50. letech 20. století za pomoci Spojených států amerických, v době, kdy Írán a USA byli spojenci. Po íránské islámské revoluci však americká podpora Íránu skončila, a naopak se začaly objevovat tvrdé americké sankce. Za těchto okolností mladá ÍIR hledala nového spojence a vedoucího svého jaderného programu. V 80. a 90. letech se jaderná spolupráce stala klíčovým elementem v pekingsko-teheránských vztazích. Mezi lety 1985 a 1997 byla Čína hlavním jaderným partnerem Íránu. V letech 1990 a 1992 byly podepsány dohody o jaderné spolupráci. Roku 1995 Írán koupil čínský jaderný reaktor, který byl nainstalován v Teheránu.

Přestože ČLR nebyla jediným íránským partnerem v tomto ohledu, byla v této době zdaleka tím nejdůležitějším. Čína také pomáhala Íránu „zmírňovat mezinárodní odpor“ proti íránskému jadernému programu. Nakonec byla ČLR roku 1997 nucena svoji jadernou spolupráci s Íránem ukončit, a to především kvůli americkému politickému nátlaku a s vidinou získání doložky nejvyšších výhod v USA a vstupu do Světové obchodní organizace.

Avšak i po roce 1997, kdy ČLR přestala Íránu vypomáhat s jaderným programem, si Peking nacházel cesty, jak na mezinárodním poli podpořit přátelství s Teheránem a jeho snahy o rozvoj jaderného průmyslu. Spojenecký čínský postoj se projevil například roku 2004 během debat Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE), které se zaměřovaly na íránský jaderný program. Íránská opozice nahlásila této agentuře utajovaná zařízení na obohacování uranu, která se měla v Íránu nacházet. To na mezinárodním poli vyvolalo pozdvižení, EU společně s USA tlačily na ÍIR, aby umožnila inspektorům MAAE vstup na své území a kontrolu, zda v nahlášených zařízeních nedochází k vývoji zbraní.

Zářící český ježek připomíná význam hranice i její problematičnost (Michal HōR (se svolením autora))

Zde zasáhl Peking a podpořil Írán. Čínští zástupci při MAAE argumentovali tím, že Írán má absolutní právo na mírové využívání jaderné energie, že obohacování uranu nutně neznamená vývoj zbraní. Peking zároveň bránil Washingtonu, aby celou záležitost předal Radě bezpečnosti OSN, jejímž členem je také Čína. Po roce 1997 se stalo hlavním íránským spojencem v oblasti jaderné energetiky Rusko. S ruskou pomocí byla například roku 2011 v íránském Búšehru po dlouhých letech výstavby otevřena jediná íránská jaderná elektrárna a zároveň první jaderná elektrárna na Blízkém východě.

Čína se do čela spolupráce na íránském jaderném programu opět dostala ve druhé polovině minulého desetiletí, kdy obchodní vztahy z minulých let a uvolňování sankcí v souladu s JCPOA umožnily oběma zemím rozvinout spolupráci v jaderné energetice pro civilní účely. Čína profitovala z ustanovení dohody, která opravňovala Írán k přestavbě reaktoru na těžkou vodu v íránském Aráku, neboť íránští zástupci si vybrali pro spolupráci na této přestavbě právě Čínskou státní jadernou korporaci (China National Nuclear Corporation). Dá se očekávat, že vzhledem k dohodě o pětadvacetileté spolupráci bude v budoucnu čínská role v íránském jaderném programu nadále signifikantní.

Hlavní zdroje

John W. Garver, China and Iran: ancient partners in a post-imperial world, University of Washington Press, Seattle, 2006; John W. Garver, „China-Iran Relations: Cautious Friendship with America’s Nemesis“, China Report, SAGE Publications, Los Angeles/London/New Delhi/Singapore/Washington D.C., 2013; Shirzad Azad, Iran and China: A New Approach to Their Bilateral Relations, Lexington Books, London, 2017; Jacopo Scita, „Iran and China: Old Friends in Search of a Sustained Partnership“, Iran Looking East: An Alternative to the EU?, Ledizioni LediPublishing, Milano, 2019; Thérèse Delpech, Iran and the Bomb: The Abdication of International Responsibility, Columbia University Press, New York, 2007.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]