
Ilustrační snímek FOTO: AdobeStock
FOTO: AdobeStock

KOMENTÁŘ / Dolar je světovou rezervní měnou již přes jedno století a jednou za čas se vždy objeví debaty o jeho možném nahrazení jinou měnou, momentálně čínským jüanem (známým též jako renminbi). Je to ale vůbec možné? A co tuto diskuzi vyvolalo v posledních měsících?
Jeden z důvodů, proč si Spojené státy stále drží globální ekonomické prvenství, tkví právě v dolaru, jakožto světové rezervní měně. Hlavní důvody se nachází ve dvou skutečnostech. První je něco, co ekonomové nazývají přehnané privilegium (přeloženo z angl. exorbitant privilege), které Spojeným státům umožňuje utratit výrazně více peněz, než reálně mají. Je to důsledkem toho, že prakticky všechny centrální banky drží jako hlavní devizovou rezervu americký dolar, díky čemuž poptávka po něm je taková, že Spojené státy si mohou velmi jednoduše a levně půjčovat vysoké sumy.
Druhým faktorem je schopnost uvalit sankce na prakticky jakoukoliv zemi na světě jejím vyčleněním ze světového finančního systému, který kompletně závisí na dolaru. Síla západních sankcí se plně ukázala po invazi Ruska na Ukrajinu. Mimo jiné i z těchto důvodů sní čínská vláda o tom, že ukončí světovou nadvládu amerického dolaru co nejdříve.
Aby se však jüan mohl stát rezervní měnou, musí mít tři nezbytné vlastnosti. Za prvé, musí být globálně utratitelný. Momentálně běží 70-80 % celosvětových transakcí a 88 % forex transakcí v amerických dolarech, což z něj dělá nejsměnitelnější měnu na světě. Čínský jüan zaujímá v žebříčku nejobchodovanějších měn až 5. místo, což z něj činí hůře utratitelnou měnu než například britskou libru nebo japonský yen. Čína aktivně usiluje o větší utratitelnost jüanu. Snaží se o to tvorbou infrastruktury pro globální digitální platby mimo velké soukromé banky zranitelné vůči sankcím. Tato nová platforma by měla být založena na čtyřech velkých centrálních bankách. Omezovala by tak schopnost USA uvalovat sankce a zvýšila by atraktivitu jüanu. Tento plán se však zatím nachází jen v počátcích a bude trvat několik let, než uvidíme nějaké reálné výsledky.
Za druhé, aktiva denominovaná a obchodovaná v jüanech musí být volně dostupná
a výnosná. Většina západních bank a finančních institucí neumožňuje investice na čínských trzích a když už ano, je to kvůli složitým a přísným regulacím jen v určitých částech ekonomiky. Problém vidíme také v tom, že velikost trhu s juany není nijak závratná. Tím pádem spřátelené země Čínské lidové republiky, především v Africe a na Blízkém východě, zkrátka nemohou uzavírat transakce v čínské měně, protože by hýbaly celým trhem. Čína plánuje své trhy více otevřít světu, ale to nejspíš samo o sobě na zatraktivnění investování jüanů stačit nebude.
Za třetí, jüany musí být jednoduše přístupné a likvidní. Když se země a její centrální banka snaží o akumulaci devizových rezerv, typicky se tak děje skrz podporu exportu a omezení importu. Avšak aby tato strategie fungovala, potřebuje existovat globální hráč, který tento přebytek exportu pohltí. Tuto roli ve světě plní samozřejmě Spojené státy. Čína tuto roli plnit nemůže, protože je čistě exportní země a svoji bilanci zahraničního obchodu jen tak nepřevrátí vzhledem k tomu, že je momentálně továrnou světa. Jedinou alternativou je tedy investování jüanů v zahraničních zemích, o což se také čínská vláda snaží skrz program zvaný Belt and Road Initiative, ale tento program skýtá významná rizika a momentálně se mu příliš nedaří.
Závěrem lze říci, že ačkoliv snahy Číny o nahrazení dolaru jakožto světové rezervní měny jsou zřejmé, jejich plánům se prozatím příliš nedaří a obavy z ústupu amerického dolaru jsou přehnané, protože jüan zatím není a v blízké době nebude rentabilní alternativou.