Čínský prezident Si Ťin-pching FOTO: AdobeStock
FOTO: AdobeStock
ANALYTICKÝ KOMENTÁŘ / Současné čínské nacionalistické narativy často využívají prvky postkoloniálního diskurzu ke kritice Západu a posilování domácího vlastenectví. Pracují mimo jiné s konceptem tzv. „století ponížení“. Ten se vztahuje k době, kdy se císařská Čína pod vládou mandžuské dynastie Čching (1644–1911) dostala do područí silnějších mocností, ztratila části svého dříve kolonizovaného území a s nimi i pocit výjimečnosti Číny coby „Říše středu“. Tento koncept se dokonce stal součástí Si Ťin-pchingovy ideologie v podobě myšlenky „velikého obrození čínského národa”.
V souvislosti s nedávnou návštěvou čínského vůdce v Moskvě se na domácím internetu objevily diskuse upozorňující na roli, kterou v tomto „století ponížení“ vedle Západu a Japonska sehrálo také Rusko. Známý šanghajský komik Čou Li-po kritizoval 12. března 2023 na svém účtu na mikroblogu Weibo opěvování Putina a Ruska v čínských médiích a ve jménu „velikého obrození čínského národa“ volal po znovuzískání území ztracených na konci císařství ve prospěch Ruska.
Úřady příspěvek, stejně jako mnohé další na toto téma, rychle zcenzurovaly a Čou Li-poovy účty na sociálních sítích zablokovaly. Na rozdíl od kritiky Západu a Japonska se připomínka historického koloniálního soupeření s carským Ruskem současnému režimu nyní příliš nehodí.
Území, o kterých se nemluví
Těchto diskusí na čínském internetu si povšimla i některá západní média. Týdeník The Economist na ně upozornil v souvislosti s dokumentem, který letos v únoru vydalo čínské ministerstvo přírodních zdrojů. V odkazu na směrnici z roku 2003 jím ministerstvo nařizuje, aby čínské mapy u některých ruských místních názvů v oblasti Vladivostoku v závorce uváděly historické čínské názvy.
Řeč je o území v celkové rozloze více než jednoho milionu kilometrů čtverečních, které musela dynastie Čching postoupit Ruskému impériu v rámci tzv. amurské anexe na základě Ajgunské smlouvy z roku 1858 a Pekingské smlouvy z roku 1860. Někteří vlivní čínští nacionalisté nyní na internetu vyjadřují naději, že toto i další území ztracená kvůli uzavírání „nerovnoprávných smluv“ se Číně brzy navrátí.
V případě Ruska by podle nich mohla vyvstat příležitost, pokud země „upadne do chaosu“ (myšleno v důsledku války proti Ukrajině). Podobné hlasy z internetu rychle mizí a, jak si všímá The Economist, státní média včetně nacionalistických Global Times se tomuto tématu obloukem vyhýbají.
Sporné oblasti z pohledu ČLR
O územích, která v druhé polovině 19. století připadla Rusku, se v rámci koloniální historie Číny příliš nahlas nehovoří. Asi nejvíce pozornosti z čínských kolonizovaných území si získal Hongkong. Samotný ostrov Hongkong připadl Velké Británii po prohrané první opiové válce v roce 1842 a roku 1860 po druhé opiové válce k němu Britové získali i část poloostrova Kau-lung (Ťiou-lung). Roku 1898 se kolonie rozšířila o tzv. nová území, která Čína pronajala Velké Británii na 99 let. Na základě této smlouvy se Velká Británie před koncem 20. století s vládou v Pekingu dohodla na navrácení všech území ČLR v roce 1997.
Dalším politicky citlivým důsledkem koloniální minulosti je Tchaj-wan. Ten kolonizovalo Japonsko po vítězství nad čchingskou říší roku 1895. Vládlo tam pak až do své porážky ve druhé světové válce. Po ní Tchaj-wan přešel pod správu Čínské republiky. Její vláda se však už o čtyři roky později po prohrané válce s komunisty musela přesunout z pevniny právě na tento ostrov.
Nároky ČLR na připojení Tchaj-wanu vycházejí z analogického zájmu o „navrácení území ztracených „nerovnoprávnými smlouvami“ jako v případě Hongkongu. Existuje však jeden zásadní rozdíl: Spojené státy, které ve druhé světové válce porazily Japonsko, předaly správu ostrova už v roce 1945 tehdy legitimní čínské vládě.
Komu patří Vnější Mongolsko?
Mapa území Číny v době největšího rozmachu dynastie Čching, kterou pod svůj příspěvek připojil i zmíněný Čou Li-po, však zahrnuje mnoho dalších oblastí podél čínských hranic. Některé byly i v minulosti předmětem sporů. Nejčastěji do médií pronikají zprávy o sporných územích mezi ČLR a Indií, kde se v šedesátých letech 20. století i válčilo. Od roku 2020 zde opět probíhají střety mezi vojenskými jednotkami obou zemí.
V poslední době se hovoří zejména o oblasti čínsky známé jako Cang-nan – „Jižní Tibet“ (nebo spíše „na jih od Tibetu“). Ta zasahuje do území Bhútánu, indického Tawangu a dalších oblastí Arunáčalpradéše. Oblast byla připojena k britské koloniální Indii na základě Simelské dohody z roku 1914, na niž však Čína nikdy nepřistoupila a Tibet ji tím pádem také až do roku 1951 chápal jako neplatnou. Jinou spornou oblastí je Aksai-čin, etnicky i geograficky tibetské území mezi Čínou, Indií a Pákistánem.
Mnohem méně se však hovoří o územích při hranici s Ujgurskou autonomní oblastí Sin-ťiang, která Ruské impérium rovněž získalo ve druhé polovině 19. století. Dnes jsou rozdělena mezi několik postsovětských středoasijských republik. Zvláštní postavení má v tomto historicko-nacionalistickém diskursu Mongolsko, které vyhlásilo samostatnost po pádu dynastie Čching. Později však bylo rozděleno na tzv. „Vnější Mongolsko“, jehož samostatnost s podporou Sovětského svazu uznalo mezinárodní společenství, a Vnitřní Mongolsko, jež zůstalo součástí Číny.
Limity „historických nároků“
Pokud jde o rozsáhlá území na ruském Dálném východě s klíčovým přístavem Vladivostokem, z čínského pohledu patří k tzv. „Vnějšímu Mandžusku“ (v kontrastu k „Vnitřnímu Mandžusku“, které je součástí ČLR). To bylo původní domovinou džurčenských kmenů, z nichž sjednocením v 16. století vzešli Mandžuové. Během vlády dynastie Čching byla oblast předmětem rusko-čínského soupeření a od počátku 20. století také soupeření mezi Ruskem a Japonskem. Současná hranice je výsledkem uspořádání po druhé světové válce. Podle „nerovnoprávných smluv“ z let 1858–1860 připadlo území severně od řeky Amur až po hranici s Koreou v rámci amurské anexe tehdejšímu Sovětskému svazu a jižní část Mandžuska Číně.
Jak pro China Media Project poznamenává Ryan Ho Kilpatrick, postkoloniální rétorikou poháněné sny čínských nacionalistů o navrácení ruského Vnějšího Mandžuska Číně mohou přinést „určité vystřízlivění ohledně toho, co nastane, když jsou podobné ‚historické nároky‘ uplatňovány plošně a dovedeny do krvavých důsledků“. Zároveň zmíněný novinář poznamenává: „Trest, který dostal Čou Li-po [tj. zablokování účtů na sociálních sítích], ukazuje, jak moc je nepravděpodobné, že tyto požadavky získají oficiální podporu. Celý incident nakonec působí jako satira na [čínský] revanšismus a odhaluje divoké fantazie o návratu k slavné minulosti, kdy bylo jednou provždy určeno, co je a co není Čína.“
Na Čou Li-poově příspěvku byla ostatně možná problematičtější jeho sarkastická kritika nového čínského pochlebování kdysi velkému „národu bojovníků“ – sovětskému bratru, jehož lesk mezitím poněkud pohasl. V rámci současného jasně asymetrického „všestranného strategického spojenectví“ mezi Čínou a Ruskem, kde nyní Rusko očividně tahá za kratší konec provazu, nicméně v tuto chvíli není otázka Vnějšího Mandžuska pro Peking rozhodně na pořadu dne. A to i proto, že zde jsou mnohem palčivější témata. Čínští nacionalističtí influenceři však doufají v obnovenou slávu čínského impéria z vrcholné doby (nečínské) dynastie Čching. Taková je totiž logika nacionalistické rétoriky, již stát v některých případech, jako je Hongkong, Tchaj-wan nebo například Jižní Tibet, sám uplatňuje v duchu tzv. „vlčí diplomacie“.
Zátoka mořských okurek
The Economist k tomu zatím v žertu poznamenává, že zatímco se z Tibetu pomalu stává Si-cang, v brzké budoucnosti můžeme očekávat, že se Hongkong zbaví svého koloniálního anglicko-kantonského názvu a budeme namísto toho hovořit o Siang-kangu (v pchin-jinu Xianggang, „voňavý přístav“). Vladivostok pak zakrátko může vejít ve známost jako „zátoka mořských okurek“ podle původního čínského názvu Chaj-šen waj. Postkoloniální „náprava jmen“, která se v Severní Americe nebo Austrálii a na Novém Zélandu vrací k původním domorodým názvům, tak v čínském kontextu nabírá poněkud nečekané obrysy.
