Premiér Petr Fiala, ministr vnitra Vít Rakušan a Ivan Bartoš FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
ANALÝZA / Svobodné společnosti mají komplikovanou strukturu a mnohovrstevnatou sociální dynamiku, která je závislá na řadě autonomních hráčů. Jakákoli politika změny se musí opírat o kvalifikovaný vhled do dat a pravděpodobností nebo variant možného vývoje. Rozhodovat nemůže jen to, co si kdo ideologicky myslí a chce, tedy pouhý výzkum veřejného mínění a popularity možných řešení, ale reálné pohyby statků, peněz, legislativy a chování. Leccos by o tom mohli vyprávět třeba dnes překvapení proponenti brexitu.
Žádná změna není bez vedlejších efektů a bez negativních dopadů na část obyvatelstva, a tudíž bez protestů a kritiky. Nestačí ovšem hledět jen na to, co se lidem nelíbí, co je nepopulární. Úspěch je podmíněn kultivací strategie změny, plánem na několik promyšlených kroků a prosazením takového směru z různých alternativ, kterému lze rozumět, protože je odvozen z faktů, argumentů a dat. Jde pak o změnu, která je předvídatelná, lze ji pochopit a připravit, také se za ni politicky postavit. Změna často vyžaduje investici vlastního politického kapitálu, důvěryhodnosti a mandátu, jednoduše odvahu, a nejen jistotu bezbolestné přijatelnosti.
Nejtěžší je, že tvorba politiky, která má něco vyřešit, stojí před rozhodnutím, zda budeme jen tlumit problém, anebo máme představu lepšího řešení, kterého chceme dosáhnout. Zda reagujeme krizově na průšvih, nebo transformujeme nevyhovující situaci na lepší vývojovou trajektorii. Politika, která hasí, a politika, která přináší změnu, to je fundamentální rozdíl mezi pouhou reaktivní politikou a na druhé straně politikou koncepční či strategickou.
Špatná trajektorie státních financí
Náš dnešní finanční kolotoč se točí okolo zadlužování a deficitních rozpočtů. Krize však není nová, rozjížděla se dlouho. Na špatnou trajektorii jsme se dostali nejdříve v covidovém období zastavením ekonomiky, uzavřením hranic, půjčováním a rozdáváním peněz, přesněji jejich „rozprašováním“ od zavřených fabrik a služeb až k zavřeným kasinům. Následoval růst cen materiálů ve stavebnictví a průmyslu narušením dodavatelských řetězců závislých na Číně.
Neměli jsme ovšem ani zdravotnický materiál a roušky, natož připravené zdravotnictví, ačkoli pandemickou krizi předvídaly naše strategické dokumenty státu. Neměli jsme školy připravené ani vybavené na distanční internetovou výuku. Vládl nečekaný zmatek v odborných lékařských a hygienických doporučeních. Byli jsme zmatení pod silnou dezinformační kampaní, které podlehl i leckdo z odborných autorit. Politika nabyla vyšší váhy než data a jejich kvalifikovaná analýza. Chaos musely opakovaně organizačně překonávat armáda a záchranné složky, od zásobování až po organizaci vakcinace.
Za chyby neplatíme jen penězi
Nákladné improvizace umocněné svévolnou autoritativní politikou proti existujícím datům a expertním doporučením nás stály hodně. Ze všeho nejvíc životů – 43 tisíc úmrtí, z toho přibližně 24 tisíc nikoli nutných, důsledkem nepřipravenosti a nepoučitelnosti, chaosu v řízení, jsou vizitkou krátkodobých improvizací a mizerné datově nepodložené strategie řešení a obrany před globální pandemií.
Tragická zkušenost s „krizovým“ řízením a „krizovým“ premiérem, rozhodujícím bez dostatečné zpětné vazby, parlamentní kontroly a datových korekcí, by měla být mementem pro dnešní situaci a rozpočtovou krizi. Nikoli tak, že změnou k lepšímu bude přetlak více improvizovaných nápadů, z každého resortu nebo koaliční strany, včetně řízených mediálních úniků jakožto pokusných balonků s otázkou „co tomu veřejnost řekne“.
Bráníme se, byť neválčíme
Sotva se situace s covidem obrátila a zklidnila zejména vakcinací, vyrazil na nás Putin záměrným manipulováním cen a zásob energií, omezením dodávek a posléze obnoveným vojenským napadením Ukrajiny. Nezbytnost odpoutat se od energetické závislosti na Rusku v nevídaně krátkém čase jednoho roku, přeorientovat se na jiné dodavatele a zdroje dále rozkolísala ceny energií s dopadem na celou ekonomiku. A nikdo nás nešetřil, ani cizí, ani vlastní. Na roztočení inflace růstem cen se svezli všichni, kdo tak mohli učinit kvůli chybějícímu robustnímu regulačnímu úsilí vlády i příslušných regulátorů.
Ruská válečná agrese k nám vyhnala statisíce Ukrajinců, kteří utíkali za bezpečím, ale zároveň se bránili ruskému barbarství, bojovali a potřebovali a nadále potřebují zbraně, výcvik, podporu a financování celého státu. Patříme do klubu bohatých Evropanů, je tudíž v našem zájmu pomoci všemi prostředky a udržet nejen naši bezpečnost, protože se nově a silou definuje rozhraní mezi východním barbarstvím a Evropou.
To je bezesporu i naše věc. Je nečekané, jak silná většina Evropanů si to uvědomuje a že se daří Evropu udržet jednotnou a solidární, navenek i vnitřním úsilím, aby nepodlehla energetickému vydírání. Udržet a zásobovat Ukrajince v jejich obraně Evropy se daří nejen úsilím států, ale také veřejnými sbírkami a pomocí občanů. Pomoc Ukrajině v energiích a zbraních i podpora uprchlíků samozřejmě představují mimořádné náklady členských států i EU, ale jsou to výdaje na naši vlastní obranu a bezpečnost.
Demokratické a právní nástroje změny
Měli jsme k dispozici dvoje zásadní volby se silnou kontaminací negativním populismem a dezinformacemi v rétorice i politice. Horší to asi z hlediska volebních kampaní být nemohlo, včetně rizika problematického výsledku. Obojí volby sice přinesly potřebné a významné personální i politické změny, pokračovalo však období krizového a často i nouzového legislativního řízení státu s různou úrovní úspěšnosti a vynucenou improvizací v zásadních systémových agendách. Nepříznivý finanční vývoj se prohluboval jak dopady ruské války, tak dřívějšími vážnými chybami (například zrušení superhrubé mzdy), až populismem.
Jednou z pozoruhodných zkušeností tohoto období je, že zátěž zvýšené odpovědnosti ze celou Evropu v podmínkách války přivedla českou politiku a administrativu k výrazně odpovědným, strategickým a koncepčním krokům, které bychom patrně bez předsednictví EU nedělali. Příkladem je zcela průlomová cesta premiéra Petra Fialy s polským a slovinským protějškem do Kyjeva, vyjednání velmi komplexní sankční politiky EU vůči Rusku, obdobně obtížná unijní dohoda o regulaci cen energií i jejich nákupu. Patří k tomu i rozšíření zbraňové a finanční podpory Ukrajiny a zásadní změna ve společné zahraniční politice EU vůči Kremlu.
Strukturální zdroje současné finanční krize
Za popsaným děním spojeným s pandemií, válkou a jejími dopady máme ovšem vlastní hlubší strukturální trable a závažnější vývojové změny české společnosti, které potřebujeme řešit, ale tato řešení a jejich dopady na stát a finance jsme úspěšně odkládali déle než dekádu.
V důsledku žádoucího prodlužování věku dožití a narůstajícího podílu důchodců a jejich domácností, s čímž jsou spjaté další náklady, nedostačují výkonnost a výnosy české ekonomiky. Dlouhodobě odkládaná důchodová reforma a populistické nastavení důchodových i dávkových valorizací si vynucují, že stát i zde praktikuje převahu improvizovaných krizových zásahů bez toho, že by měl na stole systémové řešení.
Výsledkem je, že důchodový systém se dále neudržitelně zadlužuje a zatěžuje celkový rozpočet. A je třeba poznamenat, že tento strukturální problém je znám dlouho, a česká vláda dokonce požádala o expertizu OECD, která má značné mezinárodní srovnávací poznatky vývoje a reforem důchodových systémů. Expertní studii jsme nejen objednali, ale také zaplatili a odložili do ministerských šuplíků bez zveřejnění a diskuse na jejími doporučeními. Neboli víme, ale nekonáme již delší dobu.
Druhým strukturálním faktorem je nezbytný odklon od fosilních paliv, který plyne z akcelerující klimatické změny s rozsáhlými dopady na životní podmínky, biotop a celý ekosystém, v kterých erodují základní životní podmínky člověka. Klimatická změna je zásadním rizikovým faktorem pro budoucnost již té generace, která je dnes na školách. A oni to nejen vnímají, ale rovněž hodnotí naši snahu o řešení změn klimatu právě z perspektivy své budoucnosti. Nesporně lze v souvislosti se změnou klimatu mluvit o nejvážnější bezpečnostní hrozbě pro budoucnost, jenže zatím v tomto ohledu nedopadáme příliš dobře. Žijeme na úkor přicházejících generací, kterým jejich perspektivy spíše decimujeme, než zlepšujeme.
Potřebujeme tedy vážně začít strukturální změnu energetické spotřeby i energetiky a svého životního stylu, a to v zájmu našich dětí. Jinak jim z naší kvality života a civilizačního rozvoje mnoho nezbude. Bezpečí a nenásilné civilizační poměry nevyjímaje. Klimatický manévr pro nás sice nepředstavuje náročnější změnu, než byla ta, která nás vyvedla z devastace životního prostředí těžkým průmyslem po konci komunismu. Nicméně tehdy jsme jasně rozuměli tomu, co a proč musíme systémově změnit. Energetická a ekologická politika měly jasnou strategii a cíl. Dnes tomu tak spíše není, ačkoli hrozba je mnohem vážnější, protože představuje problém globální, a nikoli jen regionální.
Zatažení za brzdu versus změna výkonnosti
Velké náklady státu nejen v důchodovém systému, ale i v dotacích, deficit hospodaření a rostoucí dluhy, to jsou základní projevy strukturálních problémů, které vyžadují primární změnu. Její těžiště je ovšem v rozhodující míře spatřováno jen v rovině důsledků, tedy v rychlém omezení výdajů a ve zvýšení příjmů rozpočtu státu daněmi. Nic proti tomu, ale adresování důsledků nebude stačit, protože nepřinese potřebné strukturální změny. Navíc kam zvýšené daně namířit, spíše určuje politická schůdnost než udržitelnost a žádoucí proměna systému. V přístupu citelně převládá politická nejistota, ne-li strach, absentují politická odvaha a iniciativa k systémovým krokům.
Potíž je v tom, že ze společnosti nezmizí ani demografická nerovnováha ani potřeba strukturálních změn v energetice a uhlíkové ekonomice a nutnost řešit klimatickou změnu. Nemůže polevit ani nutná evropská obrana a odolnost vůči válečnému barbarství Ruska. Právě naopak, chceme investovat do obrany a její modernizace až 300 miliard, máme ambice stavět jaderné bloky za ještě více peněz, k reformě penzijního sytému bude také třeba dost. A to nejsme u konce nutných výdajů.
Není proto jasné, proč se mluví jen o šetření a daních, a nemluví se o zvyšování výkonnosti ekonomiky i české společnosti. Snižování, relativní i absolutní, výdajů státu a nižší potřeba života na dluh jsou jistě srozumitelné. Kombinace restrikce a daní by nás měla prakticky dostat k větší rovnováze, nicméně dává obraz, který má daleko k pocitu spravedlnosti, a zároveň zřejmě nevyřeší strukturální a výkonové problémy, které máme. A upřímně, neřeší náš hlavní problém, kterým je absence strategických schopností české politiky vidět za horizont příštích voleb a za dveře partajních sekretariátů.
Politika bez strategie
Jak v pandemii, tak vůči ruské energetické a válečné agresi jsme právě z důvodů politických limitů českých politických elit nedokázali včas rozpoznat krizový vývoj a připravit se na něj. Budiž řečeno, že vůči Rusku jsme neselhali sami. Ale mluvme přednostně o sobě, protože prokazatelně postrádáme strategickou přípravu na opravdu závažné hrozby s dopadem na ohrožení výkonnosti správy státu i hospodářství. V obou případech jsme reagovali nejen pozdě, ale neoddiskutovatelně chybně a neadekvátně.
Připomeňme, jak nás nepřipravenost na pandemii donutila směšně poklonkovat čínským letadlům s předraženými zdravotními pomůckami. V případě ruské agrese se ztrapnil bývalý prezident republiky do míry hodné abdikace. V energetické krizi jsme měli tendenci diletantsky poklonkovat zálivovým „ropným“ islámským státům, které jsme dříve obviňovali z islamismu. Trvalo zbytečně dlouho, než jsme kvalifikovaně rozlišili, že realistické dodávky plynu leží zcela jinde.
Ona „nevýkonnost“ je dnes patrná i v neschopnosti naplánovat počet míst na středních školách podle demografického vývoje, a ještě hlouběji pak neschopnost anticipovat demografický vývoj a jeho dopady na důchodový systém, ať již z hlediska plánování valorizace důchodů, nebo strategické závislosti systému na imigračním přílivu, který je v kontextu ruské války realističtější než apely ke zvyšování porodnosti v podmínkách růstu podílu neúplných rodin a samoživitelek.
V řešení krize dnes nehledáme reformní nebo transformační politiky směřující k výraznému zvýšení naší výkonnosti na úroveň, na které si dokážeme na popsané nerovnováhy nejen ušetřit restrikcí, ale především vydělat výkonností. Lze vůbec u nás mluvit o zvýšení výkonnosti v situaci, kdy se přednostně diskutují především sociální agendy, chudoba, situace lidí mimo pracovní trh, domácností na dávkách či v důchodu? Proč přednostně řešíme dostatečnost zajištění těch, kdo již pracovat nemohou, nepracují nebo pracují a neplatí daně a odvody, a nikoli podmínky těch, kteří na to mají vydělávat?
Kde potřebujeme odbrzdit
Nelze říci, že aféra Ševčík je indikací stavu našich vysokých škol, jejich zablokování v ideologických šarvátkách a v systémovém selhání výběru vedoucích a řídících akademických aktérů. Nicméně dlouhodobý propad našich univerzit v respektovaných mezinárodních žebříčcích dokazuje, že máme problém s deficitem výkonnosti v řízení univerzitního sektoru. Důsledkem je propad v jejich srovnatelné kvalitě a výkonnosti poskytovaného vzdělání i výzkumu. Nemusíme snad ani připomínat, že se to odráží i na stavu naší ekonomiky.
Pokud nezahájíme systémové změny, budou se naše univerzity dále mezinárodně propadat a degradovat. Jejich výkony v konkurenceschopnosti vzdělání a výzkumu budou zaostávat. A pokud se vrátíme například k draze zaplacené covidové zkušenosti, stačí porovnat úroveň vakcinace jednotlivých států EU od západu na východ, abychom viděli hmatatelné důsledky rozdílů ve vzdělanosti jednotlivých evropských společností.
Obdobně nám zaostává systém financování vědy. Systém alokace finančních prostředků v procesu výběru investic do aplikovaného i základního výzkumu, jehož přidaná hodnota zůstává za srovnatelnými parametry, byť jen v rámci unijních evropských zemí. Proces alokace peněz do vědeckého výzkumu pokulhává za výběrovými kritérii i na úrovni EU. Domácí poměry lze označit v tomto srovnání za poněkud neevropské. Pokud by se však akademické a výzkumné prostředí propracovalo k evropským a západním standardům systémovými změnami, začalo by ohrožovat poněkud vyprázdněnou a provinční českou politiku.
Provinční pohodlí nás nezachrání
Oprávněný nářek nad financováním vysokých škol nemá pandán v návrzích změn, jak řešit výkonnostní deficit našeho akademického a výzkumného prostředí. Samozřejmě že máme výjimky a špičková pracoviště, která se umí prosadit i na unijní úrovni a v globální konkurenci. Jenže jde pouze o výjimky, a nikoli pravidlo. Drtivá většina základního, aplikovaného a resortního výzkumu zůstává zabředlá ve známých provinčních poměrech „já-na-bráchismu“ a nízké výkonnosti a výstupů bez praktického využití. Ani se nelze divit rezignaci ministra školství před tím, než musel předložit tolik potřebnou novelu vysokoškolské legislativy a financování. Dokážeme se vzchopit k nezbytným změnám ve správě univerzit a financování výzkumu směrem k výkonnosti na úrovni západního světa? Nebo raději zůstaneme v kultuře vzdělání pro „montovny“?
Obdobnou stagnaci lze dnes nadále statisticky dokumentovat v oblasti rozvoje alternativních a obnovitelných energetických zdrojů, v nedostatečné podpoře výzkumu a aplikací nových technologií. Velice často slyšíme nadávání na německý odklon od jaderné energetiky po havárii ve Fukušimě, ale naše dlouhé období, kdy jsme vše připravovali k předání do rukou Rosatomu (a aktéři tohoto trendu stále jsou na české politické scéně), ukazuje, že máslo na naší hlavě je ještě horší provenience a má vnitropolitické korupční příčiny, nejde tudíž jen o strach.
Ani v této oblasti nevidíme potřebný obrat k realistické politice skutečných finančních a technologických možností naší země, tlak na překonání zaostalosti a modernizaci. Velký vliv lobbistických skupin nadále vládne proti výzkumu, datům i zdravému rozumu. I zde je výkonnost vyhozena za dveře a převládá lobbismus ve prospěch zastaralých praktik a technologií.
Čas pro odvahu a nepopulární politiku
Není snadné určit, zda je příčinou pasivity české politiky v oblasti tlaku na výkonnost a modernizaci jen neznalost, neschopnost pochopit podstatu problému, nebo malá odvaha vést společnost dopředu obdobím nepopulárních politik, které překonají zaostalost a špatné zvyky. Může to samozřejmě znamenat, že v příštích volbách dnešní koalice zaplatí za odvahu, ale prosadí změny. Nebo také neprosadí a zaplatí za restrikce a zvyšování daní. Ale není jisté, zda za skutečně ozdravné modernizační kroky bude zavržena, nebo oceněna. Nepochybné však je, že pokud k nim nedojde a nepohneme se k faktické modernizaci a růstu výkonnosti, doplatíme na to všichni. Spoléhat zde na samovolný pokrok nebo neviditelnou ruku trhu nás opravdu nezachrání, což jsme si již mohli ve své historii několikrát ověřit.
Ivan Gabal je sociolog, který v roce 1989 patřil k zakladatelům Občanského fóra, vedl Odbor analýz Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla (1991–1992) a zasedal v Poslanecké sněmovně PČR (2013–2017, za KDU-ČSL). Zabývá se analýzou praktických problémů ve veřejném i soukromém sektoru a jejich řešením.
