Sociálními sítěmi proběhlo video, na němž ruští ozbrojenci zaživa řežou hlavu ukrajinskému zajatci. Pachatelé byli údajně identifikováni podle volacích znaků jako příslušníci Wagnerovy žoldácké organizace. Výmluvná ukázka „civilizačního“ rozměru boje se Západem, který Kreml opakovaně zmiňuje.

„Civilizační“ narativ Kremlu pracuje s představou úpadkového Západu. Úpadkovost má mít přitom dva základní rozměry: kulturní a imperiální. Západ údajně „ohrožuje tradiční rodinu“ a další hodnoty účelově vyzvedávané v rámci ruského pseudokonzervatismu, a to přílišnou liberalizací norem a zvyšováním tolerance k nejrůznějším menšinám. A vedle toho je Západ podle Moskvy v úpadku prostě proto, že se distancoval od myšlenky impéria a zakládá si na tom, že imperialismus překonal.

V obou směrech se Rusko staví do pozice toho, kdo prosazuje a hájí postoje přesně opačné než ten, koho kritizuje. To znamená, že je na jedné straně odpůrcem politiky ochrany menšin, zejména „homosexualismu“, a na druhé „skutečným impériem“, které se prý právě proto vyznačuje civilizační převahou nad „dekadentně“ smýšlejícími obyvateli Západu.

Ruský imperialismus jako nepřítel svobody

Ovšemže Rusku v jeho sovětské inkarnaci nikdy neseděla role vlajkonoše pokroku, do níž se kvůli importované marxistické ideologii stylizovalo. Ve vztahu k Západu a Evropě historicky sehrávalo spíše roli zaostalejší, zpátečnické periferie (to byl i Marxův názor), která byla v mnohém závislá na svých vzorech, ale současně je také nenáviděla a ohrazovala se vůči nim. Proto také současný návrat k tradici Svaté aliance dusící všechny liberální změny v Evropě dává mnohem větší smysl než bolševický pokus postavit se do čela historického pohybu vpřed.

Ruský imperialismus naproti tomu ani bolševici neopustili – jen jej pro vnější publikum zaobalili do praporu „světové revoluce“. Dokonce ještě v roce 1968 v tehdejší ČSSR žili lidé, kteří naprosto nechápali, že jejich země nikdy nebude rovnocenným partnerem sovětské koloniální říše, natož aby snad Moskva stála o nějaké vylepšování jejího kanonického komunistického modelu kdesi v gubernii.

Těžkopádná armatura marxismu-leninismu a řeči o proletářském internacionalismu umožnily v sovětských dobách vystupovat ruskému imperialismu ve slušivém převleku. To ovšem o současném ruském režimu, který se kromě jiného rád věnuje úvahám o „Třetím Římu“ a jeho údajném unikátním historickém poslání, neplatí.

O to větší chybou bylo, že před začátkem pokračovací invaze na Ukrajinu mnoho lidí na Západě tvrdošíjně odmítalo vidět, jakou hru s nimi Kreml hraje, a lehkomyslně se přidržovalo plytké představy o „racionálním aktérovi“, s nímž se přece lze „pragmaticky domluvit“. Takoví lidé naprosto nepochopili, že Rusko je ani náhodou nepovažuje za partnery stejné vážnosti a důležitosti, jaké v naprosto zřetelné ukázce překompenzování komplexu méněcennosti připisuje výhradně sobě samotnému.

Procitne Evropa?

Jestliže německý filosof Peter Sloterdijk ve svém eseji Falls Europa erwacht – Pokud procitne Evropa (1994) pojal dějiny našeho kontinentu coby závislé na „mýtomotorice“ přenášení impéria a tvrdil, že současná Evropa je z tohoto hlediska „nepřítomná“, takže se nakonec musí v nové formě vrátit k určující myšlence říše, Kreml by s mnohým z toho nepochybně souhlasil. Rozdíl je ovšem v hodnocení historických vyhlídek. Pro Sloterdijka ve zmíněném díle není evropský postimperialismus žádnou konečnou, ale pouze průběžným stavem, historickým interludiem. Pro Kreml naopak postimperiální evropanství konečným stadiem být má – nikoliv ale pozitivním. V představách ruských imperialistů evropské opuštění myšlenky impéria pouze uvolňuje prostor pro definitivní a úplné vítězství svaté ruské říše.

Evropané jsou skutečně v některých ohledech proti Rusku handicapováni, sluší se dodat. Žádná vágní myšlenka svaté říše jim neumožňuje odůvodnit si sami před sebou, že je správné vraždit v cizí zemi tamní civilisty, ničit kulturu, památky a jazyk, znásilňovat ženy, krást děti a řezat hlavy válečným zajatcům chráněným Ženevskými úmluvami. Naproti tomu mnozí Rusové doopravdy věří, že jim jejich „zaručená civilizační nadřazenost“ umožňuje ve jménu říše řádit stejně barbarsky a bezohledně jako fanatická soldateska „islámského státu“.

Teorie civilizačních cyklů

Britský historik Arnold J. Toynbee byl autorem jedné z nejznámějších a nejpropracovanějších teorií civilizačních cyklů. Schémata, která při výkladu používal, ovšem není radno vnímat coby nějaký druh historické zákonitosti. Nicméně v kontextu ruské „civilizační války proti kolektivnímu Západu“ je vhodné si Toynbeeho teorii stručně připomenout – a ukázat na ní, jakému problému můžeme právě nyní čelit.

Podle britského autora civilizace vznikají z primitivnějších společností prostřednictvím kreativních reakcí na historické výzvy. Jestliže je ovšem taková výzva příliš masivní, vznikající civilizace selže, zatímco pokud je výzva příliš slabá, civilizace stagnuje, a proto zanikne. Vzestup civilizací v rámci pokračujícího cyklu výzev a odpovědí na ně mají zajišťovat „kreativní menšiny“. Ty nacházejí řešení historických výzev a inspirují ostatní, aby se řídili jejich příkladem (mimesis).

Civilizace však dle Toynbeeho směřuje k úpadku, jestliže kreativní menšina přestane být schopna nalézat účinné odpovědi na aktuální historické výzvy a změní se v pouhou menšinu dominantní. Dochází k tomu zejména kvůli pompéznímu oslavování starých tradic (řekněme, že do žánru patří takové „skvosty“ elitářského samožerství jako The Churchill Factor Borise Johnsona, nemluvě o trumpovském MAGA…), kdy pýcha vytěsní skutečné řešení výzev.

Stagnující menšina pak usiluje kvůli zachování své moci o vytvoření univerzálního státu, zatímco to, čemu Toynbee říká „vnitřní proletariát“, se snaží o vybudování univerzální církve. Během úpadku se vnitřní proletariát stále ve větší míře identifikuje s vnějším proletariátem – v případě klasického Říma jím byli obyvatelé barbarica – a postupně ztrácí jakoukoliv loajalitu k vlastní civilizaci.

Toynbeeho model nám umožňuje nasvítit hypotetický úpadek západní civilizace. Čím je Západ historicky unikátní, to je stále předmětem sporu: zatímco my od reformace a renesance zdůrazňujeme na prvním místě docenění hodnoty jednotlivce, Rusko, podobně jako Čína, považuje Západ za nehodného dědice římské myšlenky impéria. Tato myšlenka podle ruských představ přešla na Východořímskou říši (Byzanc) a odtud se posléze přesunula na Moskevskou Rus. V tomto smyslu je tedy Moskva údajně „pravým dědicem“ nejcennějších západních tradic, zatímco Západ sám propadl individualistické degeneraci neslučitelné s budováním velké říše.

Vzpoura „vnitřního proletariátu“

V dané perspektivě jistě nelze popřít, že se Rusku docela daří přitáhnout pozornost západního „vnitřního proletariátu“ k ruské verzi výkladu historie i současné situace ve světě. Jak napsal slovenský teolog Michal Havran, po 24. únoru 2022 „pětkaři náhle objevili nezměrnou hodnotu Tolstého a Dostojevského“ a stali se z nich z ničeho nic obdivovatelé ruské imperiální kultury, s níž se na rozdíl od té vlastní doopravdy identifikují.

Jestliže je však marné pokoušet se s domácími obdivovateli putinovského Ruska vést věcnou debatu o imperiálním charakteru spisovatelů, jako byli Tolstoj, Dostojevskij nebo i Puškin, tím méně lze pacifikovat jejich impulzy poukazy na ruská válečná zvěrstva. Resentiment vnitřního proletariátu neusiluje o poznání, ale vždy jen o účelové racionalizace vyhovující předem daným postojům.

Kdo se v západní společnosti cítí méněcenným, má dnes často sklon identifikovat se s podobně zakomplexovaným vnějším centrem – a sdílet s ním i jeho velikášské překompenzování v podobě teze o „vyvolenosti osudem“ a „nekonečné nadřazenosti“ nad Evropou a západní civilizací. Návod, jak nastíněnou situaci řešit, u Toynbeeho ovšem nehledejme. Poskytl nám pouze pojmový aparát umožňující přesněji chápat, v jaké situaci se kvůli protizápadní posedlosti ruského imperialismu a jeho domácích přisluhovačů nacházíme.

Jaký mír v civilizačním konfliktu?

Sovětští komunisté pracovali s tezí, že vztah mezi komunistickými a kapitalistickými zeměmi je „antagonistický“, tedy principiálně není možné dopracovat se smírného řešení sporů mezi nimi. Teprve Chruščovem začala důležitá argumentační linie, která hovořila o „mírovém soupeření společenských systémů“ a směřovala k tezi, podle níž „v jaderné válce by nebylo vítězů“.

To je mimochodem jedna ze zásadních odlišností mezi pozdním sovětským komunismem a putinismem. Jak už bylo za poslední léta mnohokrát řečeno, ale stále ještě to mnozí nevzali na vědomí, dnešní Kreml ohledně jaderných zbraní plánuje úplně jinak. Jeho postoj k jaderné konfrontaci připomíná mnohem více Severní Koreu než Sovětský svaz za Gorbačova nebo třeba za Brežněva.

Poststalinský SSSR nezaujímal vždy jednoznačně odmítavý postoj k mezinárodnímu právu – například byl ochoten podepsat dokumenty typu Helsinského závěrečného aktu z roku 1975. Odmítání mezinárodního práva vůbec se stalo až výsadou dnešní Ruské federace, kde dekády trvající kult „Hitlerova právníka“ Carla Schmitta vedl k naprostému mezinárodněprávnímu nihilismu. Již tři roky platí, že má ruská ústava přednost před mezinárodním právem.

V aktuální kauze Ukrajiny to například znamená, že absurdní Putinova anexe ukrajinských oblastí, které ani nedokázal plně vojensky okupovat, je z hlediska ruského právního řádu „ústavní záležitostí“ týkající se „obrany ruského území“, nad niž nelze už nic nadřadit – tedy ani nějakou mezinárodní mírovou smlouvu podepsanou na hypotetickém summitu v Průhonicích u Prahy, v Osvětimanech či Novém Veselí.

Chcimírové nechtějí mír

Náš vnitřní proletariát čili Chcimírové tohle všechno musí velmi dobře vědět – tedy pokud jde o tu jeho část, která je informovaná a příčetná. Nemohou panovat pochybnosti o tom, že současné Rusko považuje mír se Západem za principiálně nemožný, že ruský „suverenismus“ neuznává závazky plynoucí z mezinárodních smluv a obecně z mezinárodního práva, ani že na ruské straně dávno chybí umírněnost vyvolaná vědomím nemožnosti vítězství v jaderném konfliktu.

Vcelku jde o samé principiálně extrémní postoje, k nimž chybí jakýkoliv moderující motiv. Postkágébácké elity, jejichž jediným poučením z krachu SSSR je, že v Kremlu působili přílišní měkkýši, kteří se báli střílet, nejsou ani dost málo nakloněny nějakému kompromisu, který ostatně v ruské kultuře obecně postrádá dobré jméno.

Jistě existují prostomyslní účastníci pouličních mítinků „za-mír-a-proti-bídě“, kteří doopravdy věří, že ukončení války s Ruskem je jednoduchý úkol, řešitelný během několika hodin zastavením západní vojenské pomoci ukrajinským obráncům.

Velká většina informovaných organizátorů všelijakých „mírových“ petic a výzev, pokud nepodlehla náhlé epidemii demence, musí velmi dobře vědět, že vůbec nepožaduje nějaký pro všechny výhodný mír – ale pouze západní kapitulaci tváří v tvář apriorně nesmiřitelnému a nepřátelskému Rusku, které se s žádným polovičatým dosažením imperiálních expanzivních cílů rozhodně smířit nehodlá. Západ dlouho odmítal a zčásti stále ještě odmítá přijmout fakt, že Rusko považuje vzájemné vztahy s liberálními západními státy za principiálně nesmiřitelný, antagonistický civilizační konflikt, jehož cílem není nic menšího než vytvoření zcela nového mezinárodního řádu.

Stát v čele s diktátorským prezidentem vzešlým ze zfalšovaných voleb a mezinárodně stíhaným válečným zločincem, jehož ozbrojené síly zajatcům řežou hlavy, je samozřejmě stále mnohem silnějším aktérem než z jedné země do druhé stěhované islamistické bojůvky. Chová se však bohužel zcela srovnatelně zločinným způsobem a sám opakovaně deklaruje, že platný mezinárodněprávní rámec jednoduše neuznává. 

Západ a jeho ruské dilema

Po skandálu s americkou invazí do Iráku a tím spíše po fiasku v Afghánistánu jsou všechny západní koncepce „změny režimu“ oprávněně na tapetě. Už Clausewitz nebo Bismarck velmi dobře věděli, že Rusko v podstatě nelze vojensky porazit a okupovat způsobem, jaký známe z menších zemí.

To ovšem staví západní politiku vůči Putinově říši před vážná dilemata. Na jedné straně naprosto nic neukazuje na možnost funkčního kompromisu se současným Ruskem, který by zajistil bezpečnost v Evropě. Na druhé straně není a nebude v silách nikoho na Západě dosáhnout toho, aby v Moskvě došlo k zásadním změnám a situace se žádoucím způsobem zlepšila.

V civilizační válce, kterou nám Kreml vyhlásil, ale léta jsme ji odmítali vzít na vědomí, až do odvolání existuje jediná realistická možnost. Tou je důsledná politika zadržování ruské imperialistické expanze do „blízkého zahraničí“, dokud se situace v Moskvě a s ní i zahraničněpolitický kurs jednou nezmění. Nic jiného nepřipadá v úvahu. Kdo tvrdí, že má v ruce jiné alternativy, buď si sám lže do kapsy, nebo nejedná v dobré víře.

Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, mimo jiné se jako publicista zabývá bezpečnostněpolitickými a vojenskými otázkami.