Setkání Dany Němcové a Karla Skalického v Knihovně Václava Havla (24. 1. 2019) FOTO: Ondřej Němec (se svolením autora)
FOTO: Ondřej Němec (se svolením autora)
Z části české společnosti zaznívá od začátku útočné války Ruska proti Ukrajině naprosto skandální tvrzení, že si Ukrajina má s Ruskem své „problémy“ vyřešit sama. Jde prý o konflikt, do něhož žádné další zemi nic není. Podobná bagatelizace zločinů a nezájmu o osud sužovaných jednotlivců, společenství a národů se objevila v posledních letech například při uprchlické krizi v syrské válce. Do lidí na útěku včetně žen a dětí nám údajně nic není. Ať se vrátí tam, odkud pocházejí. „Vlastenci“ přece potřebují klid na práci a všednodenní život, tak jako ho vyžadovali i před rokem 1989.
Existují naštěstí lidé, organizace i politické strany, jimž není lhostejné pošlapávání lidských práv a svobod, ať se děje komukoliv a kdekoliv na světě. Jedním ze symbolických příkladů byl zájem exponovaných zahraničních osobností o osud členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který založili v dubnu 1978 signatáři Charty 77. Pod zakládajícím prohlášením výboru byli podepsáni Rudolf Battěk, Otta Bednářová, Jarmila Bělíková, Václav Benda, Jiří Dienstbier, Václav Havel, Přemysl Janýr, Elzbieta Ledererová, Václav Malý, Ivan Medek, Dana Němcová, Ludvík Pacovský, Jiří Ruml, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Anna Šabatová, Jan Tesař a Petr Uhl.
Proces proti VONS
Členové VONSu, kteří poskytovali právní pomoc a zastoupení lidem, které komunistický totalitní režim obvinil z „trestných činů“, jakož i pomoc finanční a osobní, se rok po založení výboru dostali sami před soud. Většina členů VONSu byla režimem ostrakizována, pronásledována a souzena. Režim, který se tři roky předtím připojil k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech a Mezinárodnímu paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech z Helsinek, se absolutně nemohl smířit s tím, že VONS sledoval a dokumentoval případy porušování těchto dohod implementovaných do československého právního řádu, uveřejňoval doklady policejní zvůle a brutality vůči jednotlivcům i rodinám a informoval o nich zahraniční tisk i politické a kulturní instituce.
StB uspořádala 29. května 1979 razii mezi členy VONSu a Charty 77, uskutečnila dramatické a pro rodiny, a zvláště děti, frustrující domovní prohlídky a následné výslechy. Deset lidí skončilo ve vazbě. Čtyři z nich byli z připravovaného soudního líčení vyloučeni, zbylých šest se dostalo 22. října 1979 před Městský soud v Praze. Pět lidí bylo o den později, 23. října, odsouzeno nepodmíněně (Petr Uhl, Václav Benda, Václav Havel, Jiří Bednář a Otta Bednářová), Dana Němcová dostala dvouletý podmíněný trest se zkušební lhůtou pět let. Ačkoliv proti soudu i rozsudku protestovaly mnohé mezinárodní autority, odvolání bylo v prosinci zamítnuto a tresty potvrzeny.
Odezva v zahraničí
Tím, kdo se vedle řady zahraničních osobností postavil za neprávem odsouzené a zastal se jich, byl papež Jan Pavel II., který byl zvolen na Petrův stolec zhruba rok předtím, v říjnu 1978. Jak se to stalo? Zpráva o chystaném procesu se členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných se velmi rychle dostala do exilu, a to i do toho křesťansky orientovaného. Již od počátku vzniku výboru byl tehdejší profesor Papežské Lateránské univerzity v Římě, někdejší sekretář kardinála Josefa Berana v exilu a šéfredaktor exilové revue Studie Karel Skalický informován o potížích, které signatáři Charty 77, členové VONS a mnozí jiní měli s komunistickými úřady. Některým z disidentů, kupříkladu Josefu Zvěřinovi, Rudolfu Battěkovi, Václavu Havlovi, Milanu Machovcovi či Ladislavu Hejdánkovi, vycházely ve Studiích na Západ propašované texty.
Dana Němcová a Karel Skalický
Profesor Skalický, který svého času rovněž působil jako duchovní správce českých exulantů v Itálii, neváhal a v 66. čísle Studií z roku 1979 (VONSu se věnovala většina čísel ročníku 1979) vydal texty týkající se Dany Němcové a toho, co souviselo s právě probíhajícími represemi vůči známým i neznámým odpůrcům komunistického režimu. Vyšel zde článek nazvaný „Naše paní Dana Němcová“, „Výzva“, Sdělení VONSu č. 153 s titulkem „Tažení proti nezávislé katolické literatuře“, text „Českoslovenští katolíci píší Svatému otci“ nebo stížnost a prohlášení teologa Josefa Zvěřiny týkající se jeho obvinění z několika trestných činů.
V textu „Naše paní Dana Němcová“ je mimo jiné reflektována i její křesťanská víra. Čteme zde: „Pokřtěná původně do československé církve, rozhodla se v době studií pro církev římskokatolickou. Za kmotra při křtu, kdy přijala jméno Dorothea, jí byl dr. Vašica, moudrý kněz a zasvěcený badatel v českém literárním baroku. Dana nebyla konvertitkou v tom spodním podtextu slova, který občas upozorňuje na bigotnost takového počínání. Pro ni byla účast v církvi především výzva k otevření se světu. Jestliže pro jiné je to často jen nedělní zástěrka, kterou spouštějí nad svým celotýdenním vlažným konáním, pro ni to byla aktivita v duchu Kristově: ustavičné konání skrze lásku.“
Karel Skalický se rozhodl, že musí o chystaném procesu informovat papeže Jana Pavla II., a tak se i stalo. Už 17. října 1979 adresoval papeži dopis, který zde publikujeme (v jeho vlastním překladu z italštiny) v plném znění. Polský papež, který byl o dané věci informován zřejmě i z dalších stran, se rozhodl, že o této skutečnosti veřejně promluví, což také učinil 28. října 1979 při své nedělní promluvě „Anděl Páně“ (Angelus). Papež na závěr své promluvy řekl: „Kromě toho nemůžeme zůstat lhostejní k ozvěně ohlasu, který měl ve světě soudní proces, jenž se minulý týden konal v Praze, v Československu, a který vedl k rozsudkům, jež vzbudily reakce politických, kulturních a společenských osobností a skupin z různých zemí a rozličných orientací.“
Dopis a aktivita teologa a římskokatolického kněze Karla Skalického měly – jak to ostatně bývá u odvážných činů a dobrých věcí – svoji dohru. Když koncem ledna 2019 představoval Karel Skalický v pražské Knihovně Václava Havla svoji knihu Církev v Evropě, Evropa v církvi, mezi pozvanými byla pochopitelně i paní Dana Němcová a někteří další členové Charty 77, například Václav Malý či Jan Sokol. Po čtyřiceti letech se tak mohli potkat dva lidé, Dana Němcová a Karel Skalický, kteří si vstoupili na dálku do svých životů, přičemž oba, jeden doma a druhý v exilu, se snažili svojí prací a službou přispět ke zhroucení komunistické diktatury a k podpoře a rozvoji duchovního života, vycházejícího z křesťanských kořenů. Symbolickým dokladem tohoto setkání je fotografie syna Dany Němcové Ondřeje Němce, která zachycuje to, co lze jen těžko zachytit lidskými slovy.
Dopis Karla Skalického papeži Janu Pavlu II.
Řím, 17. 10. 1979
Svatý otče,
není mým obyčejem psát dopisy významným osobnostem. Tento zde je tím prvním v mých pětačtyřiceti letech. Překonal jsem však svou vrozenou zdrženlivost, neboť jsem hluboce zneklidněn tím, co se děje v mé vlasti, která ostatně není daleko od té Vaší. Jsem kněz pražské diecéze (v Československu) a nyní vykonávám své kněžské poslání jako vyučující fundamentální teologie zde v Římě, na Vaší univerzitě stojící ve stínu Lateránské baziliky. I přesto však, že mě tato práce dost zaneprázdňuje, neztrácím ze zřetele, že jako kněz jsem byl vzat ze svého národa a ustanoven pro jeho dobro ve věcech týkajících se Boha. Nepřestávám proto sledovat osudy svého národa a církve v něm.
Avšak právě v tomto čase jsme svědky zásahů československých vládních činitelů, které vzbuzují veliké obavy. Občané jsou různými způsoby stíháni jen proto, že se domáhají výkonu svých práv jako lidé svobodní a tvůrčí. Obzvlášť zneklidňující však je případ deseti osob, jež tvoří takzvaný Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Jejich údajnou vinou je, že dokumentují četné případy soudní svévole a hájí na veřejnosti ty, kteří jí byli postiženi. Jejich vinou je v jádře láska, která se nenechává zastrašit. Proti těmto lidem, mezi nimiž je i jedna žena, matka sedmi dětí (!), Dana Němcová, je vyhlášen v Praze proces na 22. října tohoto roku, tedy za několik málo dní.
Svatosti, bude-li se tento proces konat a oni budou odsouzeni, bude spáchán zločin, který volá do nebe. Potom se bude moci o mém národě pronést slovo proroka Sofoniáše: „Jeho velmožové jsou uprostřed něho jako řvoucí lvi, jeho soudcové jak vlci za večera.“ (Sf 3,3)
Co udělá v tomto okamžiku Církev? Co udělají pastýři? Tři sta sedmnáct Vašich krajanů, všichni katoličtí intelektuálové z „KIKu“, z „Tygodniku Powszechnego“, ze „Znaku“ a z „Więźe“, z „KULu“ a ze „Spotkania“ adresovali z Vašeho milovaného Krakowa 14. 8. 1979 dopis českému a moravskému episkopátu a kardinálu Tomáškovi, prosíce je, aby nemlčeli a vyslovili se na jejich obhajobu. Bůh ví, jak bych byl šťastný, kdyby ten dopis (a tento můj též) byl zbytečný, v tom smyslu, že prosba v něm vyjádřená už byla nebo brzy bude splněna.
Bojím se však, Svatosti, bojím, že se neudělá nic; že ovce budou rdoušeny a pastýři nejenom že se nehnou, ale ani nepozvednou hlas. Jakou figuru tady udělá Církev Kristova v očích ubožáků? To je příčina mé hluboké obavy. To je i důvod, proč se obracím na Vás, Svatosti, a vznáším k Vám svou prosbu: Nebudou-li mluvit naši biskupové z důvodů dobře pochopitelných (i když neospravedlnitelných), mluvte Vy!
Tento proces se netýká jen oněch desíti jednotlivců. Tak jako stalinské procesy se netýkaly jen těch bezprostředně postižených, a jako i procesy nacistické se netýkaly jen těch odsouzených, ale celé společnosti, která se rázem propadla do hororu a teroru, tak to bude i s tímto procesem. Není zapotřebí zvláštní jasnozřivosti to pochopit. A tak jako ti zlovolní triumfovali díky lhostejnosti těch dobrých, tak tomu bude i nyní, nenajdou-li se lidé, kteří budou mít odvahu říct: Dost!
S pocitem viny, že jsem se opovážil psát Vaší Svatosti, se synovskou láskou a nadějí ve Vaši dálnozřivou pastýřskou neoblomnost se vyznávám být Vaším knězem.
Karel Skalický
