Němečtí okupanti ve varšavském ghettu po potlačení židovského povstání (1943) FOTO: Wszystko co Najważniejsze / se souhlasem
FOTO: Wszystko co Najważniejsze / se souhlasem
HISTORIE / V dubnu 1943, den před začátkem židovského svátku pesach, obklíčili němečtí okupanti židovskou čtvrť, varšavské ghetto, které předtím sami vytvořili. Připravovali se na jeho definitivní likvidaci. Německá policie a pomocné jednotky SS vstoupily 19. dubna do ghetta, aby dokonaly dílo zkázy. Obyvatelé ghetta se ukryli v bunkrech a skrýších. Židovští povstalci zaútočili na Němce střelnými zbraněmi, Molotovovými koktejly a ručními granáty. Dva německé vozy povstalci podpálili pomocí lahví s benzínem. Zaskočení Němci zpočátku nebyli schopni tvrdošíjný odpor obránců prolomit.
Vzhledem k těmto neúspěchům začali Němci systematicky zapalovat budovy, takže se ulice ghetta proměnily v ohnivou past. Zatímco probíhaly boje, tři skupiny Zemské armády se neúspěšně pokusily zdolat zdi ghetta pomocí výbušnin a podnikly další pokusy, aby pomohly povstalcům. Židé, odsouzení k záhubě, se bránili do začátku května. Jako symbolickou poslední tečku za povstáním Němci zbořili Velkou synagogu ve varšavské ulici Tłomackie.
Povstání ve varšavském ghettu bylo prvním velkoměstským povstáním a zároveň největší odbojovou akcí židovského obyvatelstva během německé okupace. Dne 19. dubna 1943 bojovníci Židovského vojenského svazu ve svém hlavním stanu na Muranowském náměstí symbolicky vyvěsili červenobílou polskou vlajku a modrobílou vlajku Židovského vojenského svazu. Tento obraz dvou vlajek, polské červenobílé a sionistické modrobílé, které společně vlály na střeše budovy nad bojujícím ghettem, se stal symbolem neoddělitelně provázaných polsko-židovských osudů. O několik měsíců později, v srpnu 1944, vypuklo varšavské povstání – boj za svobodné Polsko, největší odbojová akce v dějinách druhé světové války.
V polské historii, literatuře, výtvarném umění a obecně kultuře lze najít řadu odkazů na povstalecká hnutí. Povstání přinášela naději, posilovala na duchu, ale téměř vždy byla brutálně potlačována vládnoucími mocnostmi a okupanty. Byla tragická, často nevyhnutelná a utvářela kolektivní identitu Poláků. Povstání zanechala silný otisk v polské společnosti, a proto se stala častým tématem literárních a výtvarných děl či filmů. Ačkoli je umělci ztvárňovali různými způsoby, téměř nikdy nekritizovali samotnou ideu povstání, naopak se vyslovovali pro boj za svobodu a vynášeli ho na kulturní piedestal.
Varšava – hlavní město Polska – se za druhé světové války stala městem dvou povstání, v nichž se Židé a Poláci střetli s německými nacistickými zločinci. To dokazuje, jak silná byla touha po svobodě. Město bylo nakonec proměněno v trosky, zničeno a vypáleno.
Můžeme si položit otázku: Proč právě ve Varšavě? Je třeba připomenout, že v roce 1939, těsně před invazí do Polska, žilo ve Varšavě téměř 370 tisíc Židů, tvořili tedy přibližně 30 % všech obyvatel města. Během roku následujícího po začátku druhé světové války do polské metropole přišlo téměř 100 tisíc dalších Židů systematicky vysídlovaných Němci z území přičleněného k Říši a z okupovaného polského území. Na jaře 1940 začali Němci budovat uzavřenou židovskou čtvrť. K definitivnímu uzavření ghetta ve Varšavě došlo v listopadu 1940.
Za zdmi, v oblasti o výměře 307 hektarů, se ocitlo přibližně 400 tisíc Židů. V dubnu 1941 ghetto zažilo další příliv přesídlenců. Počet obyvatel uzavřených ve zdech ghetta vzrostl na 450 tisíc lidí. Tyto číselné údaje zde neuvádím náhodou. Varšavské ghetto bylo největším ghettem vytvořeným Němci za druhé světové války v Evropě. V červenci 1942 okupanti zahájili masovou deportaci Židů z ghetta do vyhlazovacího tábora v Treblince. Odhaduje se, že v této době bylo zavražděno 250 až 300 tisíc Židů. Kolem 100 tisíc lidí zemřelo v ghettu hladem či v důsledku nelidských podmínek, které Němci v ghettu vytvořili.
Říkáme „Židé“, ale musíme si uvědomit, že to byli občané Polska, mnohonárodnostní a multikulturní Rzeczpospolité. Proto je naší společnou povinností připomínat povstání ve varšavském ghettu. Musíme uchovávat v paměti odvahu těch, kteří se postavili proti německým okupantům. V Polsku se v těchto dnech koná více než 150 akcí, které doprovázejí oficiální připomínkové události k 80. výročí povstání ve varšavském ghettu.
Uchování dědictví polských Židů a péče o něj patří mezi priority Polské republiky. Za dobu působení současné vlády jsme více než ztrojnásobili náklady na instituce, jejichž činnost zahrnuje péči o paměť, kulturu a dědictví multikulturního polského národa, včetně dědictví židovské menšiny na polském území, a také připomínání vyhlazování Židů, jehož se dopouštěli Němci na území okupovaného Polska. Jsme strážci odkazu těchto tragických kapitol dějin.
Stačí se podívat na výčet institucí, které spravuje nebo spolufinacuje Polsko v této oblasti: státní muzea v někdejších německých táborech smrti: Muzeum Auschwitz-Birkenau v Osvětimi; Muzeum v Majdanku (s pobočkami Muzeum a památník v Bełżci a v Sobiboru); Muzeum Stutthof ve Sztutowě; Muzeum Treblinka; Muzeum Gross-Rosen v Rogoźnici; Muzeum – Památník koncentrační tábor Plaszow v Krakově. A také Muzeum varšavského ghetta, Muzeum Poláků zachraňujících Židy za druhé světové války v obci Markowa, Muzeum paměti obyvatel osvětimského regionu, Muzeum dějin polských Židů POLIN, Židovský historický institut Emanuela Ringelbluma.
Jedná se jak o instituce fungující již několik desetiletí, často v minulosti nedostatečně financované, tak o instituce založené během posledních několika let – mezi ně patří Muzeum varšavského ghetta, Muzeum v Markowé či Muzeum paměti obyvatel osvětimského regionu.
Varšava je dnes městem živých. Polsko je zemí živých. Uchováváním paměti událostí dob minulých a čerpáním z historické zkušenosti chceme budovat lepší budoucnost. Nezapomínáme však na ty, kteří zahynuli nebo byli zavražděni. Jejich památka, předávaná z generace na generaci, musí vytrvat navěky. A dnes je právě na nás, abychom pečovali o tento odkaz.
Piotr Gliński je profesor humanitních věd, který dlouhá léta působil v Ústavu filozofie a sociologie Polské akademie věd a v letech 2005–2011 vedl Polskou sociologickou společnost. Nyní je místopředsedou vlády Polské republiky a ministrem kultury a národního dědictví.
Text vychází zároveň v polském měsíčníku Wszystko co Najważniejsze v rámci historického projektu s Institutem národní paměti IPN a Polskou národní nadací.
