Lanškrounský rodák Leo Herrmann (s brýlemi) ve společnosti Alberta Einsteina po projekci filmu Land of Promise v newyorském sále Astor (1935) FOTO: Pamětní kniha „Prag ve-Jerušalajim“ (se svolením)
FOTO: Pamětní kniha „Prag ve-Jerušalajim“ (se svolením)
HISTORIE / Leo Herrmann se narodil v Lanškrouně 15. března 1888 do tradiční moravsko-židovské německy hovořící rodiny. Jeho otcem byl Friedrich (Fritz) Herrmann a matkou Anna Herrmann. Ačkoliv víme, že Herrmann hovořil i česky, jeho mateřštinou byla němčina, v níž napsal většinu osobní korespondence a také dosáhl řady literárních úspěchů. Díky svému celoživotnímu zaměstnání na pozici generálního tajemníka sionistické rozvojové agentury Keren ha-Jesod také hovořil výborně anglicky a hebrejsky.
Mladý Leo vystudoval práva na německé Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, kde jej jako mladého Žida oslovila tehdy se rodící ideologie židovského národního hnutí čili sionismu. Roku 1906 vstoupil do studentského spolku Bar Kochba a v letech 1908–1909 se stal jeho předsedou. Ve spolku měl možnost setkat se s předními osobnostmi pražské i německé židovské komunity a představiteli umírněné odnože, tzv. humanistického sionismu, jako byl Max Brod, Franz Kafka, Šmuel Hugo Bergman a Martin Buber. Posledního jmenovaného pozval do Prahy sám Herrmann a přednášky, které tehdy Buber na půdě spolku přednesl, měly významný vliv na popularizaci sionismu v pražsko-židovském prostředí.
Manažer sionistického hnutí
Díky vynikajícím manažerským schopnostem a literárnímu nadání se Herrmann propracoval na pozici šéfredaktora několika významných sionistických médií, například pražského listu Selbstwehr roku 1910, nebo berlínského měsíčníku Jüdische Rundschau v letech 1914–1919, kde nastoupil po svém bratranci Hugo Herrmannovi. Přispíval také do vídeňského listu Jüdische Zeitung a brněnského Jüdische Volksstimme. Napsal také několik knih o sionistickém projektu a hebrejském jazyce (Im Kampf Um die Hebräische Sprache, 1915). V dubnu 1913 byl pozván do Berlína, aby se ujal funkce tajemníka exekutivy Mezinárodní sionistické organizace (World Zionist Organization, WZO). Poté, co Velká Británie získala na úkor Osmanské říše během Velké války Palestinu a ústy Lorda Balfoura přislíbila zřízení židovské domoviny na tomto území, přestěhoval se Leo Herrmann do Londýna, kde působil od roku 1919.
Jako generální tajemník sionistické exekutivy se Herrmann účastnil československé delegace na mírové konferenci ve Versailles. Jeho úkolem bylo zprostředkovat jednání o kolektivních právech židovské menšiny na území nově zformovaného Československa. Během těchto jednání se poznal s T. G. Masarykem a zejména jeho synem Janem, pozdějším ministrem zahraničí. Profesní vztah později přerostl v osobní přátelství.
Roku 1926 Herrmann nastoupil na pozici generálního tajemníka agentury Keren ha-jesod založené o šest let dříve. Tento nový post se měl stát jeho doživotním povoláním. Úkolem Keren ha-jesod bylo a dodnes je podporovat židovské přistěhovalectví do Palestiny/Izraele, získávat prostředky od dárců a ty pak investovat do rozvojových a sociálních projektů v Izraeli. Při práci pro propagandistické oddělení této agentury Herrmann objevil svoji vášeň pro film. Jeden z propagačních snímků, které vznikly v jeho produkci, nesl název Zaslíbená země (Land of Promise, 1935) a jednalo se patrně o vůbec první zvukový film natočený na území dnešního Izraele. Zub času se pochopitelně na tomto díle značně podepsal – jeho formát, připomínající komunistické filmové týdeníky, je už pro našince obtížně stravitelný – avšak i to mělo svůj důvod. Land of Promise byl totiž otevřenou polemikou s protižidovskou propagandou tehdy nastupujícího nacismu.
Leo Herrmann se podílel na aktivitách sionistického hnutí, směřujících k založení Státu Izrael, avšak současně cítil pevné pouto k domovskému Československu. S představiteli československé vlády jej pojila řada osobních přátelství a svou životní zkušenost „sudetského sionisty“ (Herrmannova vlastní slova) s národnostními a jazykovými třenicemi zpětně promítal i do postoje k židovsko-arabskému konfliktu, kde tíhl k aktivitám mírového spolku Brit Šalom/Tahálluf as-Salám. Za řešení rodícího se konfliktu s domácím arabským obyvatelstvem v Palestině považoval tento spolek založení dvounárodního, židovsko-arabského státu. Když roku 1929 vypukly arabské nepokoje, Herrmann dokonce nabídl rezignaci ze svého postu. S ohledem na události následujících let lze považovat za štěstí, že ve své funkci nakonec setrval.
Pomoc uprchlíkům před nacismem
Když se roku 1933 chopil v Německu moci Adolf Hitler, rozhodl se Herrmann rozšířit aktivity organizace i na podporu židovských uprchlíků před nacismem. Ti se často nacházeli v komplikované situaci – v Německu jim hrozila perzekuce a smrt, ale současně neměli naději na získání imigračních víz do bezpečných zemí. Část z těchto uprchlíků tak nacházela záchranu v imigračních výjimkách, které například Velká Británie udělovala ve formě takzvaných „kapitalistických certifikátů“ pro přistěhovalce, kteří se mohli prokázat jměním alespoň ve výši jednoho tisíce liber šterlinků. Ve třicátých letech tímto způsobem emigrovala část Židů z Německa v rámci programu Ha’avara čili Transfer. Když začala v roce 1938 nacistická rozpínavost ohrožovat i československé pohraničí, obrátil Herrmann pozornost i do rodného kraje.
Na svou inspekční cestu do Československa přijel 30. září 1938, den po Mnichovské konferenci, na které bylo rozhodnuto o odstoupení československého pohraničí, včetně jeho domovského Lanškrouna. Po příjezdu do země potkával kolony demobilizovaných vojáků a s nimi i nekonečný proud uprchlíků – Čechů, antinacistických Němců a Židů. Velmi rychle si uvědomil závažnost situace. Spojil se s Janem Masarykem, který už v té době jednal s Brity o finanční pomoci pro okleštěné Československo ve formě půjčky a daru na obnovu poškozené ekonomiky ve výši 12 milionů liber. Jan Masaryk Herrmannovi vystavil osobní doporučení, aby s Brity mohl vyjednat využití části této finanční pomoci pro přímou podporu emigrace Židů do Palestiny podle osvědčeného schématu ha‘avara.
Zatímco v původním německém schématu museli Židé nakupovat německé zboží, které si pak s sebou odváželi do Palestiny, v jeho československé obdobě vyčlenila britská vláda půl milionu liber z mnichovské půjčky a daru, které si čeští Židé vyměnili za své československé koruny. Každý uprchlík měl obdržet přímou podporu ve výši dvě stě liber, ke kterým by československé sionistické organizace dodaly z vlastního majetku dalších osm set, aby tak dosáhl na výsledný jeden tisíc liber, potřebný pro udělení certifikátu, aniž by přitom vznikal přílišný tlak na již tak prořídlé devizové rezervy okleštěného státu. První návrh, předložený ještě koncem listopadu 1938 počítal s využitím 500 tisíc liber k emigraci asi 2500 osob.
Příprava celého plánu se odehrávala na pozadí pokračující fašizace české společnosti během tzv. druhé republiky. Samotný příslib úvěru ze strany Velké Británie ještě nebyl zárukou toho, že se Židovské agentuře podaří skutečně získat potřebný počet přistěhovaleckých certifikátů, jenž byl navíc britskou mandátní správou v Palestině záměrně omezován. Židovská agentura v Palestině si ještě zcela neuvědomovala míru nebezpečí pro československé Židy a požadovala, aby prostředky byly využity především pro uprchlíky z Německa na území Československa. Pražská vláda tlačila na navýšení počtu podpořených osob ve snaze zbavit se především židovských uprchlíků ze Sudet, kteří ale neměli přístup ke svému majetku zablokovanému německými okupanty.
Ujednání o transferu ze 13. ledna 1939 předcházela dohodě o britské finanční pomoci ve formě půjčky, uzavřené dne 27. ledna 1939. Antisemitské excesy některých představitelů radikalizující se československé vlády, zejména Františka Chvalkovského, tato jednání málem zmařily. Naopak ministr financí Josef Kalfus a ministr sociálních věcí Petr Zenkl byli plánu na pomoc židovským uprchlíkům nakloněni. Významnou pomoc Herrmannovi poskytl britský styčný úředník pro záležitosti uprchlíků Robert Jemmett Stopford, který pomáhal překonávat politické a byrokratické překážky ze strany britských úřadů.
Vlakem ke svobodě
Veškeré administrativní úkony spojené s emigrací zajišťovala do léta 1939 místní pobočka Palestinského úřadu, vedená Jaakovem Edelsteinem ve spolupráci s předsedou Ústředního svazu sionistického, ostravským právníkem Davidem Paulem Meretzem. Sociální pomoc židovským uprchlíkům organizovala Marie Schmolková, později známá pro svou klíčovou úlohu v záchranných transportech Nicolase Wintona. Herrmann vše řídil ze své londýnské kanceláře, odkud posílal citlivé informace do Palestiny v osobních dopisech své ženě Lole. Tyto ručně psané dopisy a strojopisně psaný deník nabízející cennou osobní perspektivu, jsou dodnes zachované v jeruzalémském Ústředním sionistickém archivu.
První vlak s několika stovkami uprchlíků se po mnoha nesnázích podařilo vypravit v polovině února 1939. Ten druhý, se zhruba 160 rodinami, vyrazil z Wilsonova nádraží 14. března 1939 v předvečer nacistické okupace. Souprava směřovala na východ přes Ostravu do Polska. Na hranici dorazila krátce po půlnoci, kdy už Hitler lámal Háchu v Berlíně a nacistická vojska začínala s obsazováním českého území. Jednalo se o poslední soupravu, které byl ještě umožněn průjezd. Její pasažéři, mezi nimi i významné osobnosti českého židovstva jako Max Brod, Felix Weltsch nebo Chaim Adler, unikli jisté smrti o pouhé minuty.
Mezi osobními věcmi, které vezl Max Brod s sebou, bylo i zavazadlo obsahující kompletní archiv Franze Kafky. Jestliže se dnes říká, že bez Maxe Broda bychom neznali Franze Kafku, pak se sluší doplnit, že bez Leo Herrmanna a jím zorganizované záchranné operace by byl Max Brod patrně zavražděn nacisty a spolu s ním by byla zničena i podstatná část Kafkova díla. Obě železniční soupravy směřovaly přes Polsko dále do rumunského přístavu Constanța na břehu Černého moře, odkud jejich pasažéři pokračovali lodí do Palestiny.
Československý transfer
Nacistická okupace představovala zásadní překážku pro pokračování legální židovské emigrace z okupovaného území. Bývalé Československo se rázem pro Velkou Británii stalo de facto územím nepřítele. Majetek československé vlády byl buď zabaven nacisty, nebo zmrazen v zahraničních bankách, v obavě, že by prostředky padly do rukou nacistům. To se pochopitelně týkalo i prostředků od britské vlády, včetně zbývajících 424 tisíc liber z půlmilionové pomoci pro židovské uprchlíky. Leo Herrmann se tehdy znovu obrátil na Roberta Stopforda, který už mezitím připravoval řešení – prostředky byly převedeny do nově založeného Československého uprchlického fondu (Czechoslovak Refugee Trust), který pak vystupoval jako neutrální prostředník mezi uprchlíky z Československa (nejen židovskými) a britskou vládou. Problémy tím však neskončily.
Poté, co si nacistické protektorátní úřady uvědomily, že se k prostředkům z tohoto fondu nedostanou přímo, ustavily nový úřad, tzv. Ústřednu pro židovské vystěhovalectví, a s tím spojený ponižující byrokratický systém zvláštních cel, poplatků a směnných kurzů, jehož cílem bylo zbavit uprchlíky osobního majetku přibližně ve výši britské podpory. Náklady na emigraci každého jednotlivce se tím až zdvojnásobily. Německý útok na Polsko a vypuknutí druhé světové války uzavřely východní migrační trasu, zkomplikovaly jednání o vízech, a dokonce i pouhý nákup lodních lístků. V Herrmannových dopisech i denících z té doby se euforie střídá se zoufalstvím. Nakonec se však v říjnu a listopadu 1939 podařilo vypravit sérii transportů přes italský Terst lodí do Palestiny. Finanční otázky Československého transferu pak byly vyřešeny teprve v létě 1940.
Takzvaný Československý transfer byl patrně největší záchrannou operací pro československé Židy v době začínající války a lanškrounský rodák Leo Herrmann v něm sehrál klíčovou úlohu. Údaje o počtu zachráněných zpravidla hovoří o zhruba 2500 českých Židů a dalších 2000 německo-židovských uprchlíků z území okupovaných českých zemí. Nacistický holokaust Židů si přitom na území dnešní České republiky vyžádal přibližně 78 tisíc obětí, mezi nimi i osobnosti, které Herrmannovi pomáhaly celou záchrannou operaci zorganizovat, jako byl Franz Kahn, Jaakov Edelstein, Franz Friedmann nebo Otto Zucker. Na poslední chvíli se Herrmannovi podařilo zachránit alespoň Davida Paula Meretze, který se později stal předním úředníkem na izraelském ministerstvu financí.
Hořkost a odcizení
Svůj rodný Lanškroun navštívil Leo Herrmann několik měsíců po válce. Na osobní pozvání Jana Masaryka přiletěl do Československa na přelomu září a října 1945 ke krátké inspekční cestě s cílem prověřit situaci židovských uprchlíků na osvobozeném území. V německy psaném deníku z této cesty, který se zachoval v plném rozsahu, popisuje poválečnou Prahu a vylidněnou židovskou čtvrť Josefově, kde v synagogách směsici češtiny a němčiny vystřídala polština a rusínština přeživších východoevropských Židů. Dne 3. října 1945 navštívil i samotný Lanškroun, avšak zjistil, že z celého původního židovského obyvatelstva zůstaly podle jeho slov na živu pouze dvě ženy.
Pokusil se navštívit rodný hrob své matky na místním židovském hřbitově, jenže náhrobní kameny byly rozkradeny. Pokusil se vyhledat i svůj rodný dům, jen aby zjistil, že byl podle jeho slov „použit jako garáž pro vozidla silničářů“. V původně německy hovořícím městě se po letech nacistického běsnění německy hovořilo pouze se zahanbeným šeptem. Řada lanškrounských Němců, označená bílou páskou na rameni, čekala na odsun. Atmosféru Herrmannovy návštěvy navíc poznamenaly zprávy o pogromu ve slovenských Topoľčianech. Ze svého milovaného Československa tak Herrmann odjížděl s hořkostí a pocitem odcizení.
Odkaz, který zapadl
Leo Herrmann se dožil založení Státu Izrael v roce 1948. I nadále se věnoval práci pro Keren ha-Jesod, fundraisingu i filmařskému řemeslu. Zemřel náhle 10. září 1951 při návštěvě svých přátel v Tel Avivu. Ředitelství Keren ha-Jesod bylo zaplaveno kondolencemi. Černě orámované parte s připomínkou Herrmannova významu pro záchranu československých Židů otiskly přední izraelské deníky. Roku 1954 byla na jeho počest v Jeruzalémě z iniciativy jeho sestry Emmy vydána pamětní kniha. V následujících letech však Herrmannův odkaz poněkud zapadl. Zatímco Izraelci potřebovali ještě nějaký čas, aby spolu dokázali otevřeně hovořit o traumatech nacistického holokaustu, v Československu se Herrmannova památka stala nezamýšlenou obětí poválečného despektu vůči všemu německému.
V době sepsání tohoto článku se Herrmannovo jméno neobjevovalo v seznamu významných osobností na webových stránkách města Lanškrouna a okolního kraje. Neobjevuje se dokonce ani v seznamu významných osobností agentury Keren ha-Jesod, jejímuž budování Herrmann zasvětil celý svůj život. Jeho význam a osobní příběh patrně jako první znovu připomněl česko-izraelský historik Martin Joachim Wein.
Významný lanškrounský rodák, přítel Jana Masaryka, novinář, filmový producent, vrcholový manažer a národní buditel, který se účastnil založení hned dvou států (Československa a Izraele) a zachránil tisíce československých občanů před nacistickým řáděním, neměl v době sepsání tohoto článku ve svém rodném městě plaketu nebo pamětní desku. Jeho živoucím pomníkem jsou izraelské rodiny československého původu, z nichž mnohé vděčí za svou existenci právě této osobnosti. Snad tento text inspiruje patrioty, historiky a etnografy z Herrmannova domovského Lanškrouna k dalšímu zájmu o tuto pamětihodnou osobnost.
Mgr. Zbyněk Tarant, Ph.D. je historik a odborný asistent Katedry blízkovýchodních studií Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni, zabývá se otázkami sdílené paměti, česko-izraelskými vztahy, antisemitismem a politickým extremismem.
