Přestože celý svět žije v současné době zcela oprávněně něčím úplně jiným, neměli bychom zapomínat na jeden z největších milníků naší novodobé historie. 12. března 1999 se Česká republika spolu s Polskem a Maďarskem stala členem NATO. Padesát let od založení aliance a necelých deset let po pádu totality.
Dnes jsme už 21 let součástí této největší bezpečnostní aliance na světě, kterou po nedávném přistoupení Severní Makedonie tvoří neuvěřitelných 30 členských zemí. Měli bychom na to být hrdí, vážit si toho a nebrat to jako samozřejmost. Naše bezpečnost není automatická a není zadarmo. Proto bychom se měli snažit ze všech sil, aby se aliance rozvíjela a mohla být přínosem pro nás a naše spojence i v budoucnu.
Naše země má zkušenost se dvěma bezpečnostními pakty: Varšavskou smlouvou a Severoatlantickou aliancí. Zatímco „spojenečtí“ vojáci z prvního z nich neváhali střílet do našich lidí, v tom druhém jsme po pádu totality našli partnery a spojence, s nimiž se podílíme na ochraně svobody a demokracie. Můžeme být spokojeni, že většina naší společnosti chápe, že do NATO patříme a že je to pro nás dobře. Podle jednoho z průzkumů je až 91 % obyvatel ve věku 18 až 24 let pro setrvání v NATO – to je v této věkové skupině nejvíce ze zemí V4. Z toho bychom měli mít opravdovou radost, protože to budou oni, kdo se jednou budou o bezpečnost naší země starat.
Dobrý pocit však nemůžeme mít z toho, jak se dlouhodobě a nezodpovědně stavíme k našim závazkům vůči našim partnerům a spojencům. Kdysi jsme slíbili, že budeme na naši armádu dávat minimálně 2 % HDP. Česko ještě předtím, než propukla pandemie nemoci COVID-19, nenaplňovala ani cíl vynaložit na obranu alespoň 1,4 %, jak vláda slibovala. A od cíle dosáhnout 2 % v roce 2024 se ustoupilo zcela. K tomu se navíc vymlouváme na ostatní, že ti přece své závazky také neplní. Takhle se nechová spojenec, ale zbabělec a sobec, který jen čeká, že se místo něj postará někdo jiný. Dostatečnými výdaji na obranu a moderní armádu se země zavázala ke kolektivní obraně. Cílem moderní armády je především odstrašení, které však vyžaduje plnohodnotnou armádu. Nejdůležitější článek 5 smlouvy (ozbrojený útok proti jedné nebo více zemím NATO bude považován za útok proti všem) může být i nadále hlavní odstrašující zbraní jen tehdy, budou-li členské země brát své závazky vůči spojencům v alianci vážně, a pokud se s ohledem na blížící se ekonomický propad způsobený opatřeními proti šíření koronaviru nepřistoupí ke škrtání v armádních výdajích jako k jednoduchému a „levnému“ řešení.
Jsme na prahu geopolitických konfliktů, čekají nás změny. Zbavme se představy, že se najde politik s jednoduchým řešením, který vše vyřeší, že někdo udělá práci za nás či převezme naši odpovědnost. Zvýšení výdajů na obranu bylo minimum, co jsme mohli pro kolektivní obranu 30 zemí udělat. Vynakládání finančních prostředků totiž nejsou peníze jen pro naše vojáky nebo armádu samotnou, je to část z celkového HDP pro obranu nás i celé aliance. Pokud je to moc, měli bychom se ptát, kolik je dost, a nakolik si tedy ceníme naši bezpečnost.
Neměli bychom také zapomínat, že NATO vzniklo kvůli tomu, že Stalin po válce rozšířil Rusko jako ještě nikdo před ním. Myslet si, že současné Putinovo Rusko nemá ambice rozšiřovat své území a vliv, že neexistují žádné další hrozby, je naivní. Většina armád v Evropě přitom za armádami Ruska nebo Číny zaostává. Česká republika se spolu s některými dalšími členy postupně stala nejslabším článkem NATO. Ještě před zavedením opatření proti šíření koronaviru jsme si naši obranu a bezpečnost cenili na 1,3 procenta HDP (75 miliard Kč). Přitom menších zemí s menšími armádami je mezi členskými státy v Evropě mnohem více, proto bychom měli umět přijmout naši odpovědnost i za ostatní (v roce 2019 dokázalo na obranu dávat 2 % HDP devět zemí, kromě USA a Turecka tři pobaltské země, Řecko, Rumunsko, Velká Británie a Polsko).
Obecně pro ČR i po jednadvaceti letech platí, že NATO s dominantním postavením USA je pro bezpečnost v Evropě zásadní. Jednak proto, že se dosavadní koncept ukázal jako účinný a funkční, a také z toho důvodu, že většina členských zemí v Evropě neplní své závazky. Dalším neméně důležitým důvodem je skutečnost, že dosud byla Evropa v pokusech o vytvoření samostatné armády či jednotné obrany neúspěšná. Ideje společné evropské armády sice vznikaly již v 50. letech, ale byly většinou zaměřeny proti dominanci USA v Evropě, možná proto také selhaly. Dnes je tomu jinak. USA naopak samy dávají jasně najevo, že jejich prioritou je kvůli Číně především Pacifik, a Evropě ukazují, že by měla přispívat na společnou obranu mnohem více a nespoléhat stále jen na americké kapacity.
Evropa zažila mnoho desetiletí míru, kdy její státy mezi sebou neválčí, a navíc je mnoho let pod ochranou USA. To z ní do jisté míry, jak uvádějí někteří autoři, udělalo sice velmi mírumilovný, humanitou, filozofií, literaturou a architekturou zabývající se kontinent, který se ovšem v případě ohrožení není schopen sám dlouhodobě bránit. Naší prioritou tedy nemůže být méně USA, ale více Evropy. Silnější Evropa totiž znamená silnější NATO. Modernizace armád v Evropě, plnění závazku a zefektivnění již existujících vojenských konceptů a programů EU je racionální cesta.
Měli bychom si nyní především připomínat naši odpovědnost a mít na paměti, že druhotným efektem členství je také bezpečné prostředí pro investice, které se může přímo odrážet na prosperitě členů, jako v případě Česka. Investice budou jistě vítané i po odeznění všech opatření proti šíření koronaviru, které teď potáhnou ekonomiku dolů.
Samozřejmě stojí před NATO mnoho výzev, které budou složité, ale jsem přesvědčen, že to aliance zvládne. Je to dnešní Turecko, které je členskou zemí NATO a hraje s EU svou hru, provokuje a vyhrožuje. Evropa však může použít sílu, kterou má. Ta spočívá v tom, že turecký premiér Erdogan potřebuje EU, tedy hlavně její trh, více než cokoli jiného – a taky je to to jediné, čemu rozumí. Čeho se ale musíme opravdu obávat, je vlastní malomyslnost, sobeckost a neodpovědnost a zejména pak představa, že krátkozraké řešení v podobě razantního snižování výdajů na obranu nám může pomoci. Pokud se hlavním terčem strategie úspor po odeznění všech opatření proti koronaviru stanou armádní rozpočty, může se to především Evropě neblaze vymstít.
Autor je výkonný ředitel politického institutu TOPAZ a bývalý poslanec TOP 09.
