Babiš roku 2018 oficiálně navštívil Maroko, které je klíčem k počátkům jeho "byznysové" kariéry FOTO: Úřad vlády ČR
FOTO: Úřad vlády ČR
Některé věci je třeba připomínat opakovaně, poněvadž paměť společnosti je selektivní a krátká. To se týká i děravé anamnézy premiéra Andreje Babiše, který ve skutečnosti nikdy nebyl byznysmen, ale jen a pouze ekonomický predátor požírající různorodé firmy a s velkým apetitem i české a evropské dotace.
Součástí aktuální české mizérie je také to, že Babiš nikdy, ani na chvilku, nebyl opravdový politik, ale jen chaotický mikromanažer s příliš velkým papírovým diářem. Proto v současné koronakrizi není schopen strategického nadhledu, natož promyšleného politického rozhodování.
Dávno se stalo legendárním Babišovo nabubřelé blábolení v debatě tzv. Bled Strategic Forum ve Slovinsku, kde se koncem srpna 2020 dopustil i těchto výroků: „Profesí jsem byznysmen, krizový manažer a v současnosti premiér České republiky. Šestkrát jsem vyhrál volby… a jsme best in covid!“
Andrej Babiš se nás zejména v posledním roce úporně snaží přesvědčit, že je zázračný krizový manažer, vždyť přece má jakési zcela unikátní zkušenosti z byznysu. Proč jsme tedy takřka v přímém přenosu svědky jeho zoufalství, které plodí jen další chaos? Jistě i proto, že Babiš není schopen týmové práce, a tak i své ministerské kolegy prostě vždy ukřičí. Vážně bychom však měli pracovat s hypotézou, že pro upřesnění diagnózy Babišovy neschopnosti je klíčový i onen normalizační syndrom prominentního komunistického prince, který sice nic neumí „řídit“, ale v minulosti se kvůli vlastnímu prospěchu nechal „řídit“.
Abychom pochopili zvláštní způsob „sebeorganizace“ Andreje Babiše, obmyšleného majitele holdingu Agrofert, je stále nutné připomínat počátky jeho „podnikatelských“ zkušeností. Dosud nám chybí analýza dějin tzv. Podniků zahraničního obchodu (PZO), s nimiž jsou spojeny kořeny babišovské rodinné ságy a údajný „podnikatelský úspěch“ Agrofertu. Jenže sám Babiš nám již ledacos prozradil o své stranicko-byznysové kariéře z časů pozdního komunismu. A tak například víme, že byl skrze PZO osobně zapojen i do zahraničních hospodářských aktivit komunistického Československa, které ovšem podléhaly koordinaci ze strany zpravodajských služeb sovětsko-ruského impéria zvaného Sovětský svaz.
Jistě by nás jako občany České republiky mělo eminentně zajímat, co Andrej Babiš tropil v letech 1985–1991 jakožto delegát PZO Petrimex v Maroku, této důležité konstituční monarchii v západní Africe a někdejší francouzské kolonii. Připomeňme si, že PZO měly v komunistickém Československu monopol na zahraniční obchod, navíc se v rámci RVHP poslušně podílely na naplňování sovětsko-ruské geopolitické strategie (nejen) v hospodářství, ale též v oblasti špionáže a politického nátlaku. Cílem afrických aktivit Sovětského svazu a jeho východoevropských satelitů byl zisk strategických nerostných surovin a také podpora terorismu („osvobozeneckého boje“) v podivném nacionálně-komunistickém hávu.
Babišovou výhodou bylo, že jakožto syn významného komunistického obchodního potentáta žil nějaký čas v Paříži a Ženevě, ovládal tudíž dobře francouzštinu, která je v Maroku jazykem politických, ekonomických a intelektuálních elit. Ve svém vlastním PR životopise, distribuovaném ve volebním roce 2013 v českých médiích, nám Babiš k marockému angažmá sděloval, že zde kupoval především fosfáty, a to od firmy, jejímž generálním ředitelem byl marocký „politický byznysmen“ Mohamed Karim Lamrání (†2018). Šlo o pozoruhodného muže, který byl v letech 1971–1972, 1983–1986 a 1992–1994 marockým premiérem. Se sovětskými činovníky udržoval čilé kontakty a například roku 1971 jej v Maroku navštívil i soudruh Alexej Kosygin, předseda Rady ministrů SSSR čili sovětský premiér. Pan Andrej Babiš tudíž v Maroku jednal a obchodoval s nejmocnějším mužem této země.
Od vyhlášení samostatnosti roku 1956/1957 sázelo Marocké království mimo jiné i na sovětskou kartu, ale bylo jakýmsi zlobivým sovětským klientem. V roce 1973 vznikly se sovětskou vojenskou podporou guerrillové oddíly Polisario, skládající se převážně z marockých studentů, které bojovaly proti španělskému koloniálnímu panství nad Západní Saharou, přičemž po jejím rozdělení mezi Maroko a Mauritánii pokračovaly v partyzánském boji i proti těmto zemím. Konflikt oddílů Polisario s Marokem trval až do roku 1991, přičemž Sovětský svaz se po celá osmdesátá léta 20. století snažil o plnohodnotné obnovení vztahů s Marokem, aby tento klíčový africký stát zůstal na kremelském geopolitického orbitu. A k tomu sloužilo i rozvíjení obchodně-politických vazeb prostřednictvím sovětských satelitů, například Československa a jeho tzv. PZO.
Co konkrétně dělal Andrej Babiš v Maroku? Sám k tomu ve svém „životopise“ lakonicky poznamenal: „Prodával jsem řezivo, pneumatiky, pračky, kancelářské potřeby, ale hlavně jsem nakupoval fosfáty.“ A také se přímo od Babiše dozvídáme klíčovou informaci, že si v Maroku měsíčně ušetřil 300,- USD, takže otázka, za co později koupil Agrofert, byla již dávno férově vysvětlena, ačkoliv to „novinářské hyeny“ odmítají pochopit.
Žádné jiné marocké dobrodružství? Z citovaného „životopisu“ dále vyplývá, že se Babišovi v severozápadní Africe opravdu líbilo: „V Maroku jsem byl i v době sametové revoluce a ani jsme pořádně nevěděli, co se dělo u nás doma. Chtěl jsem v této zemi zůstat natrvalo. Můj mandát se chýlil ke konci a já jsem dostal lukrativní nabídku pracovat pro jednu bohatou marockou rodinu. Ale na žádost svého bývalého šéfa, který mi kdysi pomohl a byl jakýmsi mým ochráncem, jsem se vrátil do Československa.“
Představa, že Slovák Andrej Babiš dnes mohl být významným marockým obchodníkem, a nikoliv českým oligarchou a předsedou vlády, je opravdu lákavá! Proto je důležité, aby zaznělo, kdo byl onen „šéf“ a „ochránce“, který Babiše zlákal k návratu do popřevratového Československa. Nebyl to totiž nikdo jiný než Anton Rakický, někdejší ředitel PZO Chemapol (Petrimex) a Babišův osudový guru, jinak též kariérní komunista, přítel mnoha agilních pracovníků StB a dle české wikipedie „uznávaný hráč na bendžo“.
Babiš figuruje v dokumentech československé Státní bezpečnosti jako agent právě do roku 1985, kdy odešel do Maroka. To by mohlo mít svou logiku, neboť agenti působící v zahraničí často podléhali jiné jurisdikci anebo byli rovnou řízeni sovětskými zpravodajci. Zcela vážně bychom se proto měli Andreje Babiše opakovaně ptát, zdali kromě francouzštiny používal v Maroku i ruštinu, komunikační jazyk zde hojně operujících „hospodářských odborníků“ ze sovětských zpravodajských služeb.
Anton Rakický nám k tomu dobrovolně nic neřekne, v nejlepším případě spustí nějakou „jazzovou variaci“. Cenným informačním zdrojem mohl být kdysi vlivný lobbista Peter Kovarčík (†2015), přítel seniorního Václava Klause, který se s Babišem potkal právě v Maroku a v minulosti naznačoval, že počátky babišovského impéria nejsou zrovna „košer“. Jenže ten před lety náhodou uklouznul ve vlastní koupelně, což jej stálo život. Dalším Babišovým „marockým kolegou“ byl Lubomír Šidala, dnes střídavě žijící v různých koutech světa, jenž se před časem pro magazín Reportér rozpovídal o tom, jak s Babišem dělali v Maroku soukromé kšefty mimo rámec PZO a zisky ukládali v jedné lichtenštejnské bance.
Co tedy dělal Andrej Babiš v Maroku? Když byl v roce 2018 již jako premiér na státní návštěvě marockého hlavního města Rabatu, zapózoval tehdy novinářům před bývalým obchodním oddělením československé ambasády a pravil: „Přímo tady v tomhle domě, ve třetím patře, jsem bydlel. A v prvním patře jsem měl kancelář.“ Jinak o tom vlastně nevíme vůbec nic. Ale jako čeští občané a voliči bychom o tom měli chtít něco vědět… Není totiž žádným tajemstvím, že ruštinu ovládá Babiš lépe než prezident republiky Miloš Zeman, tento všehoschopný ruský (a čínský) lobbista. Ostatně je nabíledni i hypotéza, že Zeman něco na Babiše takříkajíc „ví“ a proto jej v rámci své ruské agendy „umí“ pohnout k povolnosti. I proto se s Babišovým požehnáním může Zeman věnovat shánění v EU necertifikovaných ruských a čínských vakcín proti covidu-19 a rozehrávat toxickou šarádu kolem dostavby jaderné elektrárny v Dukovanech.
Již samotná kauza „Babiš v Maroku“ měla být před lety klíčovým argumentem pro to, aby se anonistický vůdce Andrej Babiš ani nedotýkal významných vládních funkcí. Od vstupu Babiše do parlamentu (2013) a vlády (2014) uteklo ve Vltavě pod Strakovkou hodně vody, přičemž dalších pochybností a důkazů (!) o Babišově občanské a politické nezpůsobilosti se mezitím objevily stovky a každý den přibývají. I proto je program „Antibabiš“, pro Babiše velmi nebezpečný a jím samotným tudíž vysmívaný, základní podmínkou pro obnovu rozvrácené (depolitizované) české „politiky“ a frustrované občanské společnosti.
