Pokud se v Pásmu Gazy boje přeruší, dojde k dvěma kolům očkování FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Civilizovaný svět v loňském roce na dvou místech narazil na hradbu, kterou si nebyl schopen či ochoten uvědomit. Jak islámským teroristům z Hamásu v Pásmu Gazy, tak Putinovi a jeho generálům na Ukrajině je úplně jedno, kolik jejich vlastních lidí, Palestinců a Rusů, následkem jejich zločinné války přijde o život. Západ narazil na hradbu, se kterou neumí počítat. Není součástí jeho kultury.
Naše vojenské síly – našeho civilizačního okruhu – na dvou místech planety, ve dvou válkách, ukazují, že nejsme připraveni na boj s fanatiky. Proto se na obou frontách, kde dnes náš svět bojuje, moc nedaří.
Hamás je schovaný za ženami a dětmi
Sedmého října loňského roku došlo k bezprecedentnímu teroristickému útoku na izraelské civilisty. Teroristé z islamistické organizace Hamás, která držela skoro dvě desetiletí moc v Pásmu Gazy, vtrhli na území státu Izrael a bestiálně tam zavraždili dvanáct set civilistů. Dalších více než dvě stě civilistů odvlekli do zajetí do Pásma Gazy. Tento válečný akt, srovnatelný s teroristickým útokem Al-Káidy na WTC, vyvolal zákonitou odezvu. Po letecké a dělostřelecké přípravě překročily hranice Gazy – tentokrát opačným směrem – izraelské tanky. Cílem bylo zničit Hamás a zabít jeho vůdce stejně, jako USA zničily Al-Káidu a zabily Usámu bin Ládina. Do boje šla jedna z nejsofistikovanějších armád světa, vybavená nejpokročilejšími hi-tech zbrojními systémy a používající při tipování cílů v Gaze umělou inteligenci.
Dnes, když píšu tento článek, bojují IDF – Israeli Defence Forces, izraelská armáda – již 161 den od útoku Hamásu. Nejen světová veřejnost, ale možná ještě silněji veřejnost izraelská velmi špatně rozumí tomu, jak několik desítek tisíc bojovníků Hamásu na malém kousku země, na pár stovkách kilometrů čtverečních, dokáže tak obrovské vojenské síle tak dlouho odolávat. A nejde jen o to, že by Izraelcům unikali lidé jako Jahjá Sinvár, jeden z nejbrutálnějších vůdců Hamásu. Hamás dosud – i když méně než před zahájením války – pálí jak na izraelské vojáky nasazené ve vojenské operaci, tak na civilní cíle v Izraeli.
Technologický aspekt odolnosti Hamásu samozřejmě existuje, tunely teroristů pod celou Gazou, postavené z betonu z humanitární pomoci tomuto území, jsou zřejmě mnohem spletitější, hlubší a resistentnější, než si kdokoliv představoval. Mnohem důležitějším faktorem, který v dosud trvajícím odporu Hamásu a v jeho trvajících útocích hraje, je absolutní bezohlednost gazánských islámských teroristů k vlastním lidem, k vlastnímu civilnímu obyvatelstvu. Tak, jak se s pohybem fronty a průběhem úderů izraelské armády přeskupuje po Gaze civilní obyvatelstvo, ženy a děti, se s nimi, jimi kryti a zaštítěni, zjevně pohybují i teroristé. A využívají ty své vlastní lidi jako živé štíty.
Hamás má jasno: Když mají civilisté smůlu a v průběhu bojů teroristů s izraelskou armádou zahynou, jdou rovnou do nebe jako svatí mučedníci. Tak proč na ně brát ohled, neasi? Západ – protože Izrael je nedílnou sociokulturní součástí Západu, euroatlantické civilizace – na podobný přístup vůbec není připraven, západní vojenští velitelé díky hodnotám naší kultury podobně smýšlet nemohou, nesmějí a neumějí. A tak přes veškerou zpravodajskou činnost v Gaze a přes veškeré historické zkušenosti s bezohledností islámských teroristů k vlastním civilistům na podobnou formu boje nemůžou být dostatečně připraveni.
Vlny zperníkovaných Rusů
Velmi podobný mechanismus funguje na druhé frontě, na druhém válčišti, kde se dnes euroatlantická kultura musí bránit nájezdu barbarů. Po útoku ruské armády na Ukrajinu díky mimořádně statečné obraně Ukrajinců nenastal Moskvou předpokládaný scénář. Ukrajinci neutekli z bojiště, prezident Zelenskyj neemigroval na Západ, ruské tanky se blitzkriegem nedostaly do Kyjeva a okupanti tam nevyvěsili vlajku Ruské federace – dnes srovnatelnou s hitlerovskou vlajkou s hákovým křížem. Ukrajinská armáda ruský útok odrazila. A pak přišel protiútok, kdy Ukrajinci vyhnali Rusy z obrovské části svého území, které ruská armáda po únoru 2022 obsadila. Pak se však protiofenziva zasekla, Rusové přestali ustupovat, a dnešní rozložení sil je takové, jaké je. V jednom místě dokonce Rusové opět postoupili o pár kilometrů k Západu.
Můžeme samozřejmě mluvit o palebné převaze Rusů následkem dodávek dělostřelecké munice ze Severní Koreje. Můžeme mluvit o tom, že se Rusové poučili z ukrajinské taktiky vedení války, a trochu změnili svůj zkostnatělý systém armádního velení sovětského tipu. Stejně tak lze připomenout, že se Rusové naučili vyrábět a používat FMV drony. Naprosto nejdůležitějším faktorem vedoucím k zastavení ruského ústupu však je až absolutní bezohlednost ruského armádního velení k životům vlastních vojáků. Ukrajinští vojáci hovoří o „lidských vlnách“ ruských vojáků, o „lidských vlnách“ jednotek složených z propuštěných trestanců a vojáků z neruských sibiřských národů, kterými etničtí Rusové v nijak neskrývaném rasismu hluboce opovrhují. Ty lidské vlny dle ukrajinských sil jdou do boje jako zombie, a je poznat, proč je tam velení poslalo: Oni sami jsou jen živé terče, které odhalí pozice ukrajinských kulometů, až je bude kosit jejich palba. A na kulometná hnízda pak zaměří „cennější“ jednotky ruské armády palbu. Ty lidské vlny bývalých vězňů jsou zfetované pervitinem (podobně jako řada jednotek Wehrmachtu za druhé světové války), takže prostě jdou dopředu, jak jim nařídili, a jejich velitelé je chápou jen jako spotřební materiál určený k odpisu. Podobně jako izraelská armáda, ani armáda ukrajinská (a armády západních zemí včetně naší) ovšem na takový nápor barbarismu nejsou připraveny. A Ukrajina na to krutě doplácí.
Úkol pro zpravodajce
Dnešní svět se dělí nejen na Východ a Západ, na bohaté versus chudé země. Dělí se také na kulturní okruhy, ve kterém má lidský život cenu (to je ten náš kulturní okruh), a na okruhy, kde je jedinec bezcenným spotřebním materiálem. Tuto skutečnost si musí naše bezpečnostní služby a armády dostatečně jasně uvědomit, začít připravovat naše armády na boj s podobným nepřítelem, a připravit se na válku s protivníkem, kterého vlastní ztráty vůbec neděsí. Kterého nezajímají životy jeho vlastních lidí – ani vojáků, ani civilistů. A podle tohoto musí vypadat metody obrany před útokem z takového kulturního okruhu. Musí být stejně tvrdé, ne-li tvrdší, než jak s těmi potenciálně nepřátelskými vojáky zachází jejich vlastní velení. Na poměrně změkčilém Západě to samozřejmě bude problém, boj s takto nastavenou armádou musí být řádově tvrdší, než s jakým jsme v posledních desetiletích počítali. Pokud ovšem technologicky nezajistíme, abychom se v případě útoku z nějakého barbarského státu uměli bránit stejně brutálně a krvavě, jak vojáci toho barbarského státu útočí, tak tu válku prohrajeme. A ta válka – ač je to nesmírně děsivé – klepe na dveře.
