Předseda Labour Party pod tlakem z blížícího se data odchodu Británie z EU, absence dohody o jeho formě a odchodu sedmi poslanců a poslankyň ze strany změnil své stanovisko k možnému druhému referendu o brexitu. Nedá se tedy vyloučit, že budou mít občané Spojeného království příležitost se k odchodu své země z Evropy vyslovit znovu. Zároveň je také více než pravděpodobné, že jde z Corbynovy strany jen o taktiku a snahu přitlačit na premiérku Mayovou.

Ta totiž doposud postupovala vůči labouristům poměrně nekompromisně a dávala najevo, že buď podpoří její dohodu s EU, nebo budou riskovat odchod bez dohody. Po hlasování o již dojednaných podmínkách, které drtivě prohrála, se jí podařilo udržet jednotu své strany při řadě hlasování o alternativních plánech. Labouristům se naproti tomu nepodařilo prosadit vůbec nic.

Corbynovo prohlášení, že jeho strana podpoří vypsání nového referenda, je s největší pravděpodobností důsledkem vědomí, že šance na vyvolání předčasných voleb, vítězných pro Labour Party, a brexit dle jejich představ, je v současné situaci nemožné. Zastánci tvrdého brexitu v řadách konzervativní strany sice Mayovou příliš nemusí a do dalšího kola vyjednávání s EU ji vyslali s vědomím, že jakákoliv změna ohledně tzv. irské pojistky je jen málo pravděpodobná, ale Corbyna u moci rozhodně nechtějí.

Navzdory některým předpovědím se tak první začala drobit levicová opozice. Jak Corbyn, tak Mayová zatím nadřazovali zájmy svých stran nad zájmy státu a bojovali především o jednotu ve vlastních řadách a body na domácí politické scéně. Nedá se říci, že by se přes noc z Corbyna stal státník. Spíše si dobře spočítal, že je v bezvýchodné situaci a neúspěch by znamenal konec jeho politické kariéry. Pokud by se mu podařilo při hlasování o druhém referendu rozštěpit naopak konzervativce, pořád ještě by mohl z celého boje vyjít vítězně.

K tomu se zřejmě pokusí využít skupinu devíti konzervativních poslanců, kteří už v řekli, že by druhé lidové hlasování podpořili. K těm by se mohlo přidat několik dalších, ale i devět hlasů by při extrémně těsné většině konzervativní strany se severoirskými unionisty mohlo stačit. Otázkou ale je, jestli budou v souladu se stranickou linií hlasovat všichni labouristé a jak se zachovají ostatní menší strany.

Dá se říci, že brexit je stále ještě převážně domácí politikum a ani jedna strana se nedokázala oprostit od svých partikulárních zájmů. Potíž je v tom, že dělící linie v otázce opuštění EU vedou napříč oběma stranami a jak Mayová tak Crobyn zatím především usilovali o sjednocení vlastních poslanců. Předseda labouristů možná nemá jinou možnost, protože už se mu strana pod rukama stejně začala drolit. Ovšem otázka druhého lidového hlasování  může stranu úplně rozetnout vedví.

Pokud by k novému referendu skutečně došlo, což je v současné situaci stále ještě nepravděpodobné, bude také potřeba rozhodnout, o čem vlastně budou občané rozhodovat. Půjde opět o prosté rozhodnutí odejít nebo zůstat, nebo budou lidé mít možnost hlasovat o odchodu dle plánu Mayové, bez dohody a možnosti zůstat? To v tuto chvíli nikdo neví.

Vypsání nového všelidového hlasování bude v každém případě nějakou dobu trvat, takže by jistě proběhlo nejdříve tři roky po tom prvním. To už se realisticky těžko dá mluvit o zrazení vůle lidu, protože tři roky je průměrná doba mezi jednotlivými parlamentními volbami ve Spojeném království od roku 1990 do současnosti. Když se parlament není schopen dohodnout, pak j vypsání nových voleb logickým krokem a nikoho by nenapadlo mluvit o zradě demokracie.

Referendum, které je v tomto ohledu naprosto nesystémové, je však jiný případ. Jistě se najde dost politiků, kteří budou i po třech letech o zradě vůle lidu mluvit, a zároveň i voličů, kteří na to uslyší. Nejde proto vyloučit ani to, že by nové hlasování rozhodnutí z roku 2016 potvrdilo. Vzhledem k tomu, že Británie má EU opustit už ke 29. březnu, musel by každopádně druhému referendu předcházet odklad účinnosti odchodu, o který by musela požádat sama Mayová.