Poslední události v České republice jen potvrdily, jak je národ rozdělen. 28. října se to ukázalo i hodně hmatatelné – jedno shromáždění na Pražském hradě, druhé shromáždění na Staroměstském náměstí. Pokud se týká křesťanů, pak i ti jsou rozděleni, někdy po podobných liniích jako celý národ (např. ve vztahu k panu prezidentovi Zemanovi).

Pokud jde o samotného dalajlámu, případě o ministra kultury Daniela Hermana, pak se zdá, že většina charismatiků „má jasno“. Dalajláma je vnímán jako obrovské nebezpečí pro Českou republiku, jeho náboženství je mnohdy označováno přívlastkem „ďábelské“. Zdá se, že charismatici v této věci nejsou rozděleni, a že názory, obsažené v tomto článku, jsou v beznadějné menšině. Nicméně přesto považuji za důležité je artikulovat.

Předně bych rád upozornil, že z hlediska Nového zákona je každé náboženství vyjma křesťanství považováno za „ďábelské“. Samo slovo „náboženství“ se v NZ vyskytuje jen velmi zřídka a pouze jednou v pozitivním smyslu (Jakub 1:27, kde se ovšem většina překladů slovu „náboženství“ celkem oprávněně vyhýbá a překládá řecké slovo thréskeia  jako „zbožnost“). Z reakcí na dalajlámovo „požehnání“ Praze a českému národu se ale zdá, že dalajlámovo náboženství je nějak obzvlášť ďábelské. Člověk by málem čekal, že když dalajláma vysloví své požehnání, nastane nejméně zemětřesení, lidé začnou hromadně odpadat, z ateistických Čechů se stanou budhisté … nebo něco podobného.

Nic z toho se nestalo a nestane. Prakticky jsou pro nás i pro Evropu nebezpeční islamističtí teroristé. Ujišťuji každého, že hinduistů, budhistů, animistů, taoistů nebo šintoistů se bát opravdu netřeba.

Pokud jde o dalajlámu samotného, pak se mi zdá, že je to v podstatě klasický humanista střihu New Age. Domnívám se, že má k New Age ve skutečnosti blíže než k tibetskému budhismu, i když si myslím, že je to celkem jedno. Dalajláma je podobně jako mnoho jiných náboženských i nenáboženských lidí přesvědčen, že člověk je v podstatě dobrý. Hřích nepopírá, ale nepovažuje ho za fatální problém. Proti hříchu je třeba bojovat, a to jak proti hříchu ve vlastním srdci, tak proti hříchu ve společnosti. Protože nezná Ježíše Krista, nezbývá mu, než bojovat za dobro ve světě vlastními silami.

Pro mě jako pro křesťana je dalajláma duchovně nerelevantní, protože já vím, že žádný člověk si od vlastního hříchu nepomůže. Jsem rád, že jsem poznal Pána Ježíše Krista. Uvěřil jsem, že jemu je dána veškerá moc na nebi a na zemi, a že se neobejdu bez Boží milosti a bez Božího odpuštění, které nacházím výhradně v Kristu.

Dalajláma je tedy pro mě člověkem, jemuž bych rád zvěstoval evangelium. Na rozdíl od lidí, kteří měli po setkání s ním různé negativní „pocity“ nebo dokonce „zjevení“, ho za žádné nebezpečí nepovažuji. Respektive, nepovažuji ho za větší nebezpečí než jiné relativně slušné lidi, kteří nevěří v Pána Ježíše Krista.

Zatímco pro mnoho českých křesťanů je dalajláma jakousi personifikací satanismu, mnoho lidí si ho velice váží. Jsou to jednak lidé, kteří touží po jakési spiritualitě a z těch či oněch důvodů se přiklonili k nějaké formě New Age, jednak lidé nenáboženští, pro které je symbolem utlačované kultury.

A jsem přesvědčen, že tímto symbolem je zcela právem. Dalajláma nezpochybňuje územní celistvost Číny. Nežádá samostatnost Tibetu. Nevnucuje své náboženství druhým. Není spjat s žádnou vojenskou či polovojenskou silou. Není spjat s žádnou teroristickou organizací.

Pak ovšem vyvstává otázka, proč Číňanům tak vadí?

Je to ze stejného důvodu, proč jin vadí hnutí Fa-lun-kung. A ze stejného důvodu, proč jim vadí desetimiliony čínských křesťanů. Je to ze stejného důvodu, proč první křesťané vadili římským císařům, kteří je pronásledovali. Čínský režim je totalitní, a nemůže připustit ideologii, kterou by neovládal.

Ano, má „svého“ představitele tibetského budhismu. Má „své“ povolené církve, zejména tzv. Three-Self-Movement. Má dokonce „své“ katolíky, kteří neuznávají Vatikán. Kdyby se Čína stala demokracií, ba dokonce, kdyby se stala osvícenou monarchií, přestanou jí všechna tato hnutí vadit. Přestanou jí vadit křesťané i dalajláma.

Dalajláma je oním symbolem mimo jiné proto, že je tak velký rozdíl mezi tím, co doopravdy chce a říká, a mezi tím, co mu Čína podsouvá. Tady už začíná trochu můj údiv nad křesťany, pro které je dalajláma ztělesněním zla. Což jsme to nezažili za totality, že nám byly podsouvány úmysly, které jsme nikdy neměli? Což jsme nezažili, jak nebrali vážně to, co jsme skutečně říkali, a připisovali nám tvrzení, která jsme nikdy nevyslovili?

A pak je tu, obávám se, ve hře ještě něco dalšího – a není to moc pěkné. Je to jakási potřeba nepřítele. O dalajlámovi toho víme velice málo. A čím méně toho o někom víme, tím snáze si ho zařadíme mezi zvlášť nebezpečné nepřátele. Tušíme celkem správně, že asi nikdy nebudeme mít příležitost podívat se mu do očí a říci mu: „Vážený pane, tvrdil jsem o Vás tohle a tohle.“ Obávám, se, že z toho mnozí usoudí, že o něm tedy vlastně mohou tvrdit cokoli.

Možná by stálo alespoň za letmé zamyšlení, co o nás různá protidalajlámovská prohlášení či tvrzení vypovídají v očích našich spoluobčanů. Zkuste se zaposlouchat do toho, co se o dalajlámovi říká či píše na charismatické scéně, a naslouchat tomu jejich ušima. Za koho nás budou považovat? Za laskavé lidi, kteří respektují druhého? Nebo za lidi nesnášenlivé, kteří nic nevědí o tom, co odsuzují? A zkuste si přečíst alespoň některé dalajlámovy výroky. A pak si tipněte, kdo bude těmto často hledajícím lidem, kteří zoufale potřebují evangelium, bližší.

Dalajlámovo „požehnání“ berou mnozí jako prokletí. Já si myslím, že Daniel Herman přestřelil, když ho o to „požehnaní“ požádal. Na druhé straně ale… znáte ten verš z Přísloví: „Jako vrabec poletuje, jako vlaštovka létá, tak i bezdůvodná kletba: Nikam se nedostane“ (26:2).

S rozvojem internetu a ústupem klasických médií prudce klesá schopnost kritického myšlení. Mnozí lidé pomocí kláves CTRL-C a CTRL-V, případně pomocí tlačítka „přeposlat“ šíří nesmysly a často i vyložené pomluvy. Co mě zaráží je skutečnost, že si tak bez uzardění počínají i křesťané. Proč o tom píšu? Protože si myslím, že mnohem více než dalajláma na sebe uvádíme prokletí sami: Svou lhostejností vůči pravdě, svým podílem na šíření pomluv. V této věci, obávám se, církev naprosto selhává. Jak má pak vydat prorocký hlas? Kdo mu bude naslouchat?

Ty verše o zmařené soli jistě znáte.