V Bibli, konkrétně v 3. kapitole 1. knihy Královské, máme příběh o dvou ženách, které ve stejnou dobu porodily. Jedna z nich své dítě v noci zalehla a nechtěně usmrtila a svou situaci se snažila vyřešit tím, že vzala dítě oné druhé ženy a tvrdila o něm, že je její vlastní. Obě ženy předstoupily před krále, aby rozhodl v jejich sporu. Král nechal přinést meč a poručil, aby dítě rozťali vedví a každé ženě dali polovinu. Žena, která své vlastní dítě zalehla, souhlasila, zatímco druhá žena žádala, aby dítě nezabíjeli a nechali její odpůrkyni. Šalomoun pak nařídil, aby dítě nechali ženě, která si nepřála jeho smrt, a označil ji za pravou matku dítěte.
Nepřímo nám tento příběh říká, že rozhodující slovo má mít láska, nikoli spravedlnost, ale současně je potvrzením vazby mezi matkou a jejím dítětem. Můžeme tuto vazbu dokonce zobecnit a říci, že existuje zvláštní vazba mezi rodiči a dítětem.
V těchto dnech vyvolalo rozrušení rozhodnutí norského úřadu na ochranu dětí (Barnevernet), kterým byla paní Eva Michaláková zbavena rodičovských práv vůči svému staršímu synovi, a umožňující, aby mladší syn byl dán do adopce. Je velice pravděpodobné, že v současné době by už možná pro chlapce bylo lepší, kdyby zůstaly ve svých náhradních rodinách. V člověku však zůstává velmi nepříjemný pocit nepatřičnosti, nepřiměřenosti a nespravedlnosti. Naše vláda s tím v současné době opravdu už nic nemůže dělat, pokud nechce vyhlásit Norsku válku, což je při současném uspořádání Evropy naprosto nemyslitelné. Stojí však za úvahu se za některými okolnostmi případu zamyslet, protože současný stav norské legislativy nespadl z nebe a je – podobně jako je tomu u legislativy naprosté většiny států, zejména demokratických – výsledkem určitého vývoje.
Komu patří děti? Státu, nebo rodičům?
V současné době všechny děti na území Norského království de facto nepatří rodičům, ale státu. Proto může být paní Michaláková „zbavena rodičovských práv“. (Já bych spíše řekl, že jí bylo znemožněno naplnit své rodičovské povinnosti.) Máte-li děti, můžete se z toho v Norsku radovat, jen pokud je vychováváte způsobem, který úředníci Barnevernu považují za vhodný. Biologické rodičovství už v Norsku neznamená nic – proto mohlo být odebráno dítě kojící hluchoněmé matce, protože prý matka navazovala nedostatečný oční kontakt se svým dítětem, proto bylo odebráno dítě jedné indické rodině, protože spalo s rodiči v jedné posteli, a jiné indické rodině, protože matka měla příliš nízký (nebo příliš vysoký?) přebalovací pult. Toto vše se děje teoreticky v zájmu dítěte. Co asi prožívala ona hluchoněmá matka, které odebrali dítě, zřejmě příliš důležité není.
Jedním z důvodů, proč byla paní Michaláková „zbavena rodičovských práv“, bylo nebezpečí, že se bude dále domáhat zvratu v případu svých dětí, což by mohlo zbytečně zneklidňovat pěstouny jejích synů. Při jednom z předchozích rozhodnutí jí byl povolen velmi krátký kontakt se synem, ovšem jen za podmínky, že na sobě nedá znát žádné emoce, které by mohly dítě rozrušit. Já se přiznám, a to bez mučení a docela rád, že kdybych některé ze svých dětí dva roky neviděl, a to třeba i z pozitivních důvodů (např. teď je můj nejmladší na téměř rok v Americe, kam se velice těšil), pak bych při setkání s ním určitě nějakou slzu uronil, a to přesto, že toto odloučení bylo z obou stran chtěné. Pokud by paní Michaláková slzu neuronila, považoval bych to – a domnívám se, že ve shodě se Šalomounovou moudrostí – spíše jako velké minus než plus.
V zájmu dítěte? Opravdu?
„Oficiálně“ je za všemi těmi požadavky Barnevernu snaha „jednat v zájmu dítěte“. Je ale skutečně v zájmu dítěte, aby bylo uchráněno všech emocionálních projevů svých rodičů? Kolik bolesti už norský úřad na ochranu dětí v rodinách způsobil! Život není někdy jednoduchý a některé děti mají smůlu, protože jejich rodiče se rozvádějí nebo rozvedli, nebo se jim dostatečně nevěnují. Snaha zajistit dětem „blaho“ podobnými státními zásahy ale dle mého názoru dělá víc škody než užitku. Není divu, že v norském Oslu je patrně nejvyšší podíl samostatně žijících lidí (tj. jednočlenných domácností) ze všech hlavních měst světa. Norská legislativa programaticky znevýhodňuje rodiny. Svobodná matka dostává příplatky na dítě, vdaná matka nikoli – a to bez ohledu na to, jak vysoký má svobodná matka plat. Pěstouni dostávají peníze – biologičtí rodiče nikoli. Případ paní Michalákové ukazuje, že „blaho“ pěstounů je důležitější než její mateřství. A pokud Barnevernet usoudil, že se děti nemají stýkat s matkou, proč se nemohly setkat s tetou nebo s dědečkem? Proč museli být chlapci od sebe odděleni? Kdybych si představil, že bych byl podobně v dětství oddělen od svého bratra, prožíval bych to velmi traumaticky. Postup Barnevernu ve mně vyvolává pochybnosti, zda tito lidé skutečně chápou, co je to zájem dítěte, případně jaké jsou jejich skutečné motivy.
Jsem rád, že jsem Čech
Nemohu než v této souvislosti nepochválit Českou republiku. Domnívám se, že naše legislativa je v této oblasti velmi dobrá. Ještě důležitější než legislativa je ale praxe. A u nás se v podobných případech hledá řešení v rámci širší rodiny, což považuji za velmi správné. Jistě, čas od času se dozvíme o nějakém sporném případu, kupříkladu o příliš aktivistické sociální pracovnici, která rozhodla o odebrání dítěte z nějakého malicherného důvodu. Zdá se mi ale, že v naprosté většině těchto případů naše soudy zjednaly poměrně rychle nápravu. Musíme mít rovněž na paměti, že sociální pracovnice z principu řeší zejména sporné, hraniční případy. Jsou neustále v nebezpečí, že zasáhnou tam, kde by zasáhnout neměly (třeba protože jeden ze zhrzených rodičů chce svému bývalému partnerovi udělat z života peklo), nebo že nezasáhnou tam, kde by zasáhnout měly (kdy jeden či oba rodiče dítěti skutečně ubližují). Zkrátka v naší zemi není všechno tak špatné, jak si někteří škarohlídi myslí. (Nadávat na vlastní národ je mezi některými intelektuály velmi oblíbeným sportem.)
Domnívám se, že podání žaloby, která by napadla norský systém jako takový, je asi to jediné možné, co lze v tuto chvíli udělat. Jinak si myslím, že bychom měli ze všech sil bránit snahám rozšířit zásahy státní moci do života rodin a pěstovat vědomí, že rodina je tím nejpřirozenějším místem pro vyrůstání a výchovu dětí. Pěstounská péče je jistě potřebná a chvályhodná, ale je to vždycky až druhá volba, když rodina opravdu a prokazatelně selhala. A předně dbejme na to, abychom se nedostali do norské situace, kdy rozhodnutí Barnevernu buď nejsou soudně přezkoumatelná, nebo je posuzují ti, kdo pracovníky Barnevernu sami školí, což je prý i případ paní Evy Michalákové.
Převzato z http://dan-drapal.cz/index.php/cz/
Titulek je redakční
